EK000271_0031-0034

Petr. F

Praha, leden 1991.

No jo, milý Petře,
teď se mi to rozleželo, co jste večer říkal. Včera, myslím. Myslím tu Vaši ideu o Pořádku jako takovém, o spořádání se atd. To je všechno moc hezký, ale mě to smrdí idealismem. Dobrá, berme život trochu jako plavbu na lodi. Protože to pokaždý na začátku každého života vypadá tak, že půjde o delší plavbu, tak se na ni připravíme, zabalíme si naše kartáčky na zuby a teplou deku na přikrytí, a tak vůbecně. No a teďka si představme, že když tou lodí poplujem – sice pámbuvíkam – tak že očekáváme, že na té lodi bude vhodné prostředí, to jest, že tam bude doba ke snídani a ke spaní a ve vichřici, cože uděláme? No, to co se musí při vichřici na dlouhodobé plavbě udělat. To nám oznámí hlídkové stráže, co mají dodržovat pořádek.
Jenomže to tak doopravdy není, jak si všímáme, čím déle plujeme. A naopak ta strážná osoba, která si trvá na pořádku tak, až Vás mrazí, může být jedné takové pěkně tmavé a vichřicovité noci vhozena čísi rukou do hlubin vodstva pod tou plující lodí. Protože ten chlap vnáší zmatek do řad těch nepořádných nebo méně pořádných a to téměř nikdo nesnese. Anarchie, řeknete, tak to teda ne! Ale všiml jste si, že tam, kde panuje absolutní pořádek, panuje taky absolutní totalita????
Proč je pořádek pořád tak chválen a není doceněn skvost nepořádnosti, zapomnětlivosti, celkem běžných, všedních úkazů, které nás souběžně s pořádkem provázejí celý život, sakra? Řekněme: jste chudý a nevíte, kde máte poslední pětistovku. Loď se kymácí v momentálním rozpoložení vodní hladiny a vy naprosto zoufale hledáte tu pětistovku, aby jste si koupil flašku a abyste se tak moc nebál. Pak se vyjasní, vy se opalujete s blaseovaným výrazem na palubě a vtom ty prachy najdete v podprsence /Vy ne – ačkoliv kdoví, třeba by Vás to bavilo/ a žasnete, jak jste mohl být tak pitomý. A už nejste tak rád, jako kdyby jste ji byl našel ve vhodný čas – nicméně ji stoicky vezmete, abyste ji utratil za opalovací krém a nikoliv za láhev ginu. Ale vadí to?
Kapitán na Vás řve, abyste mu předložil patřičné dokumenty, opravňující Vás k plavbě na této lodi. A vy ji nemůžete najít, strojíte před ním celej zpocenej, a ačkoliv jste sám důkazem Vaší vlastní existence, kapitánovi to nestačí. Potřebuje na Vás dokument, papír, kde máte fotografii a data narození, eventuálně úmrtí. Vyčítáte si v duchu, jaký že jste to byl odjakživa blbec, co už v dětství zapomínal, kde má medvídka, jestli na chodníku, v parku, nebo v posteli, maminka huláká, tatínek je rozmrzelý, protože si nemůže v klidu dočíst noviny – to všechno se Vám propojí v hlavě v jakýsi nesmyslný obraz, co je to pořádek, že je to HROZBA, že je to VÝČITKA – prosíte v duchu pána vesmíru, aby se nad vámi slitoval, že už budete vždycky pořádný, aby se nad Vámi slitoval – že pořádek je nejvyšší smysl života, ale to VŠECHNO děláte jenom proto, že nad Váma stojí ten zbrunátnělý kapitán lodi Života. Jakmile ten pitomec zmizí, šťáráte se pokojně v nose a myslíte buď na nemravnosti anebo na cokoliv jiného, co by mohlo utěšit Vaše duševní rozpoložení a jdete na záchod, samozřejmě, že tam mezi novinami, dávno odloženými, leží dokument o Vaší existenci i s razítkama a podpisama. A je to vůně svobody.
Vane z toho určitá nostalgie, to ano, ale není nostalgie nutnou součástí života?
Abych ospravedlnila ve smyslu racionálna, toho žvástu, co zachvátil naše století jako cholera, to, co Vám tady povídám na papíře / a Vy si už sedíte v letadle, čtete si, nebo usínáte a já, počestná žena, se s Váma ještě furt hádám, to máte kliku, že jste odlít!!! / tak Vám musím sdělit, že je jedna pravda v jednom přísloví, ačkoliv přísloví normálně nemám vůbec ráda: Jablko nepadá daleko od stromu.
No a naše maminka – to byl ten strom – vždycky, když se rozhodla udělat pořádek v domácnosti, tak z nějakých naprosto iracionálních důvodů začala uklízet především klobouky, čepice – prostě, pokrývky hlavy. Tyto pak – protože měla jisté uvědomění si své povahy, si dávala pro jistotu sama na hlavu. Aby nezapomněla, proč začala uklízet. Ale pak na to zapomněla a když jsme se vrátili ze školy, přišla nám otevřít dveře bytu podivná faraonka, proti které nemá královna Nefertitis šanci. Na hlavě se jí tyčilo něco, co nepřipomínalo žádnou známou kulturu, jak by taky ano, byla tam všechno, co našla. A na naše dotazy řekla klidně, že uklízela a že jí bylo dost divné, jak je jí teplo na hlavu.
Mně to připadá velmi rozumné, že si takto počínala. Měla ráda matematiku a chtěla hrát na klavír anebo alespoň zpívat velmi pronikavým hlasem arie z oper, které ji přitahovaly a protože se nestala operní zpěvačkou, nýbrž matkou dvou dětí, co měla dělat, než sbírat čepice a klobouky a spořádaně je ukládat na temeno hlavy, jak to dělá každá společensky vychovaný houbař, když sbírá hříbky do košíku?
A v okamžiku, když předměty z hlavy sundala, hodila je roztržitě do koše na prádlo.
Dobrá, řeknete Vy, starý pragmatik, rodinný člověk se smyslem pro pořádek, narodila jste se a vyrostla jste ve výstřední domácnosti. No jo, odpovím Vám já, ale nebylo to inspirativní? Nebyla to aspoň sranda, které je na světě tak málo? Dobrá, namítáte Vy a zapalujte si další cigaretu, což byste taky neměl dělat, protože kouříte jako komín, jak se říkává – aha, to se musím přerušit. Znáte tu povídku od Averčenka, o těch dvou dětech v tom parku? Jestli ano, tak to nečtěte, jestli ne, tak si to přečtěte a zamyslete se nad sebou. Tak, povídka pro Vás začíná: dvě děti kráčejí parkem, holčička má švihadlo, přes které skáče a chlapeček má taky jakousi hračku. Na lavičce sedí opilý pán, sám Averčenko. A děti k němu zvědavě přistupují, protože tiše chrápe a probudí ho a chlapec se ptá: - Cože vy, strýčku, holoubku dobrý, takto ve dne na lavičce sedíte a ve dne spíte? Inu, - odpovídá opilec, -včera jsem vodky popil jak se říkává a teď jsem opilý a spím. –A vodka, strýčku, -ptá se chlapec, -dobrá-li je? - -Nu, -mumlá opilec, -vodka je, jak se říkává, dobrá, ale já nejsem zcela jistý ničím, jak se říkává. –A strýčku, tak proč pijete vodku? – dotírá chlapeček, - když není dobrá?—Inu, protože piju z bolesti, jak se říkává,- huhlá opilec a pak ten rozhovor pořád pokračuje dál a opilec slyší pouze to, že chlapec říká holčičce: - Švihni ho švihadlem do nosu, jak se říkává…-
No, nevím, nevím. Odbočila jsem od tématu, Ale mně to nevadí, Jestli Vám ano, tak už nečtěte a sledujte v TV pokojně něco zábavnějšího. No ale ten kapitán té lodi, co na Vás řve, kde máte dokumenty, má taky přece nějakou genetiku, ne? Tak když Vy ji nemáte stejnou jako on, tak co si to ten hulvát na Vás dovoluje?
Představte si, že by každej člověk na světě, každej jeden z nich, věděl, kam si schoval pětistovku, kde má kartáček na zuby, kolik má dětí, kde byl před týdnem mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní – proboha, dovedete si představit, jak byste trpěl Vy, který jste včera pracně hledal letenku???????
No, tak mravní poučení jste už dostal. Jde o to, jaké z toho vyvodíte závěry a následky si ponesete sám.
Vy se mnou nemluvte o ničem jiném, než o tom, co chcete, abych pro Vás napsala. Filosoficky mě neohromujte Vaší pořádností a spořádaností, protože jste sám pěknej bordelář.
Tak vidíte, jaká jsem hodná. Takovou ženskou abyste se svíčkou hledal. Až mi budou stavět pomník, tak dohlédněte na kvalitu mramoru, to bych přenechala plně Vám s důvěrou, že to bude sádra.

Mějte se fajn a zavolejte
Ester