EK001220_0001-0005

Prosím Tě, Ivo!!!! Proč já mám nosit v hlavě, že jsme se domluvili tak, že za ty montáže nábytku atd prostě vyděláš prachy? Že bych stejně platila někoho jinýho a že by to bylo tak, jak to bejvalo? Ty mi řekneš trpce, že jsi za tejden nevydělal ani korunu a já, protože jsem unavená, se divím a řeknu, no jo, to je blbý, to si nemůže dovolit nikdo. Já samozřejmě zapomenu, že ty peníze, jak jsme se do prdele domluvili, si prostě máš vzít, říct, tak todle si beru za to a to. Protože jsi tím pádem samozřejmě vydělal.
Mně je z toho všeho nanic. Jakobys nemohl mít vedle mě klidný sebevědomí a vzít si za svou práci, co Ti patří. Takovejhle ponižující dopis pro mne i pro Tebe mě donutíš napsat, já bych se z toho normálně nejradši poblila. Máme teda úmluvu nebo ne? Máš mě za vola nebo za ignoranta? Víš, jak to skončí? Špatně.
Proč teda hergotkrucifixdoprdeleboha jeho neřekneš s normálním sebevědomím, tady tohle jsem si vzal za svou práci, proč mě nutíš k takhle trapnýmu dopisu – promiň to opakování, jsem rozčilená a bez nálady, bere mi to sílu, odvahu, štěstí, KTERÝ JÁ PROSTĚ PŘI SVÉ PRÁCI NEBOLI DUŠEVNÍ ČINNOSTI S PROMINUTÍM – NUTNĚ POTŘEBUJU??????????????
Podívej, já se už uklidním, jenom Ti musím říct, že mě ztratíš a já ztratím Tebe. Čert nás voba vezmi!!!! Když jseš tak blbej, že Tě musím vodit furt za ručičku a vlídně Ti domlouvat, neobyčejně mateřsky / přímo moje hobby /, ale didididididididi…dyť si udělal todle a dyť jsme se domuluvili!!!! Nedělej to! Prosím Tě, buď sebevědomej! Vezmi si za tu dřinu, co Ti patří, já přece hergotkruci neřeknu, Vy jste mě pane vošidil, vy ste na tomhle kšeftu vydělal víc než jsem si myslela! Copak já jsem ten zubař??? Copak mě skutečně držíš za kreaturu, která jen tak z NÁLADOVOSTI zapomíná na daný slovo, doprdele???
Já Ti řeknu něco moc škaredýho a čert Tě vem! Ty seš normální masochista, tak se chceš mučit mým nechápáním, Ty jseš ten, kdo dycky a znovu bude chtít trpět tiše a mlčky a jako dnes, kdy neřekneš ani DĚKUJU ZA VEČEŘI, bylo to fakt dobrý, tiše a vytrvale sedíš jako poníženej mnich, když to chceš dělat, tak to dělej, to je Tvoje věc – ale mně se zhnusíš.
Ty mi ubíráš a ŽEREŠ mou sílu! Co mi zato chceš DÁT? Co? Jak mi chceš vrátit dobrej pocit z dobře vykonaný a pečlivě odvedený dnešní práce? Nesrovnávej se v tomto případě s mou ubohou činností. Neříkej: já jsem taky najezdil X kilometrů a nevytahuju se: Uvědom si jednou, že žiješ s ženskou, která hlavně a především nemá chuť na mučírnu! Znám bolest a znám bídu a znám hlad a strach. A doprdele, co s tím? To má bejt moje morální přednost??? Hovno! Byla to jen hnusná manipulace mýho osudu – kterou nenávidím a proto, jak je hnusnej strach a bída, se tomu tak strašlivě bráním!!!!!!!!! A já se bráním smíchem, cynismem, srandou!!!!!!!! Není to tak TAKY Hergot modlitba??????? Já nepotřebuju číst Bibli, abych věděla, PROČ jsem žila tak, že žiju na zasraný zelený lišce v bytě, kterej je malej pro dětskou panenku – natožpak pro člověka s tolika činnostmi, které ovládám? Ty jsi skutečně primitivní /stejně jako já/ a jseš brutální v nějakým tom kecání, žes nic nevydělal za celej tejden, ačkoliv znáš mou osobní čest, sebeúctu a hrdost, Ty mě ponižuješ a já Tě teď v tuhle chvíli proto oprávněně a z celý duše nenávidím. Nenávidím Tě proto, že zde sedím jako kretén, že piju sklenici za sklenicí, že jsem odřekla flám, kam jsem chtěla jít – ne proto, že se stalo, co se stalo, nebo že se to děje mezi náma jak se to děje ale prostě proto, abych přišla do party Pekelníku, mých oblíbených kumpánů ve chvílích, kdy jsem ksmrti unavená, protože jsem nejistá, protože mě bolí život, protože se mi nijak kór moc nechce žít – ale na druhý straně, když jsem ještě furt živá, tak proč ne, proč nezajít do jednoho krásnýho báru a tam se nesmát blbostem přímo od Boha, nesmát se na svý židli u báru, neflirtovat, nenechat kámen na kameni, poněkud si pošramotit pověst, udělat vostudu, přespat v cizím bytě, ráno se s poněkud opozdilejma výčitkama svědomí dát znovu do smíchu – není to taky MODLITBA chudáka člověka, kterej plnej nejistoty a hrůzy ze své impotence a duševní ubohosti a přitom velké potřeby vyjádřit svou potenci a moc, si potřebuje odpočinou v náruči PITOMOSTI!?????? Ale proč ne?
V pitomosti je tolik půvabu? Ano, je. V nejodpornějším báru může člověk najít sebe, uvědomuje si, že sem nepatří, ale POTŘEBUJE to k životu a k řeholi, kterou sebou přináší vnitřní záměr. JÁ JSEM TAK MYŠLENÁ.
Když mi řekneš včera v autě, že umělecká činnost holt má teďka konjukturu, mám pocit, že se zblázním strachem, s jakým cizincem to mluvím. Dyť Ty opakuješ nějaký žvásty, co se někde povídají, Ty vůbec nevíš, co je to nebezpečná a smrtí zavánějící svobodná volba, že tu práci dodělám, VA! BANC, že mě to stojí veškerou energii, kterou mám. Ale hlavně nevíš, že se bez uměleckejch šílenců neobejde žádná doba. Úplně se stydím, že to píšu takle polopatě – TY mně k tomu nutíš, Ty mně ponižuješ až k tomuhle stupni psaní – a to jenom proto, že furt doufám, že se jakž takž domluvíme. Seru na nějaký intimní zákruty duše kohokoliv, protože v tý mý duši je bordel odjakživa, a z toho bordelu právě jsem jaká jsem, hledám, ztrácím, najdu, zahodím, příjmu. A stejně tak vím, že i v tý druhý duši je asi podobnej bordel – ale pak mi ta druhá fuj už neřeknu duše, to bych si připadala jako svatá Terezička Ježíšova a to teda NIKDY!!!-ten druhej člověk musí podat SVOBODNOU RUKU!!!!!!!!!!! Bez huhlání a kňučení, já jsem tendle tejden nic nevydělal – dyť Ty jseš vyděrač, aniž to víš! – ten člověk přece proboha musí přijmout mou velkorysost a touhu pomoct, podpořit, něco pozitivního a dobrýho udělat bez keců meců vo nějakým Dobru a nějakým bůžkovi jménem Bůh – a bez výčitek! Já se dívám tiše na nebe, kde zapadá slunce a Ty kecáš a kecáš. Jestli si teda fakt myslíš, že je to tak, tak jo. Já v tom případě nemám co ztratit. Pak to teda byla taková nějaká krásná iluze a čert ji vem!!!!!!! Netoužím po iluzích, netoužím žít s mužem, netoužím po hádkách a sporech, netoužím po tom, abys mi říkal v posteli Esterko, netoužím po tom, abys nosil minerálky nebo jak se to jmenuje – to je všechno šedivá ubohost a bez vyššího principu.
Bohužel si začínám – ne myslet, to slovo je příliš vznešený, slovo myslet – teda začínám se dovtipovat i Tvého rozchodu s Tvou druhou ženou, to musel být tentýž princip, tentýž systém myšlenkového pochodu, touha sebemučení, touha usvědčit toho druhýho, že Tě nechápe, že nastupuje do Tvé duše něco jinýho, že Ty vidíš věci vznešenějc, že atd. Nebudu pokračovat. Nevyčítám, pouze konstatuju: co mi můžeš vrátit ku příkladu za tuto noc, kdy se opíjím a buším do psacího stroje namísto abych se osvobodila od mučírny nejistoty, obav, strachu, mám nebo nemám pravdu v tom, co tady dělám? Hraju si tuto utvářenou hru s vlastní inteligencí a talentem dobře nebo ne? Špatně? Asi ano. Bože, pomoz mi, jak se mám vymotat z této duševní kličky? Jak mám přesvědčit partnerku, že znám vyšší a lepší STYLIZACI daného téma? Až kam smím jít, aby to bylo svědectví o mém duchu, filosofii a vkusu? Nekopíruju cizí myšlenku? Jsem to skutečně já? Je to tak, jak to právě tvrdím? A protože umění je velká hra, nutnost hraní, bez které prostě nemůže vzniknout žádné kulturní dílo, propotím košili, kašlu, škrábu se ve vlasech, mlčím, sedím, čumím a je mi prostě zle. Vítězství může, ale taky nemusí být na dosah ruky. Všechno je nejisté. Je to jezdec, který řídí se zavázanýma očima a pouhou intuicí se dovtipuje, jestli tak. nebo jinak a i ta intuice je samozřejmě ošidná – bolest bez konce, napjetí, nezájem o lásku a o soukromé vztahy / ty má každej !!!/ Dnes zasténala moje partnerka: proč jsme se daly touhle cestou! To se nedá vydržet! Dyť děláme jenom blbosti! Ano, ano, tak to vypadá v průběhu práce, ten výkřik byl oprávněný, trpí stejně. Samozřejmě pro obyčejné dostupně manipulovatelné duše toto zní jako výkřik pýchy, jako výkřik nadřazenosti – a já jsem nucena Ti to napsat v naději, že SNAD pochopíš, co asi přibližně dělám, co to obnáší, jak je to strašná tenze, ničící samozřejmě moje sladký játýrka. Ale bez toho nemůžu žít. To je můj zápas, moje projekce z vyšších míst. Jinak nemohu. Egocentrismus je pouhý slovo. Obnáší to samotu, strašný strašidla duše, bázeň, hrůzu z existence. Naději, že to zmůžeš. Že získáš odvahu. Že se dovtípíš vlastní podstaty – vždy mylně a vždy špatně, ať je film „uznaný“ jakože že je dobrej. Hovno. Jenom Ty víš, kde jsou ty blechy, co tam jsou zarytý, ty vši všivý, kde ses nedovtípil, že to nejseš ty, autor, podepsaný vlastní krví, odvahou a strachem.
A jestli toto není spojení s Bohem, tak nevím. Proto mi veškerý náboženský podstaty můžou hluboce políbit prdel.
Jsou dobrý, ty všelijaký náboženství, jo, ale je to pro jiný lidi.
Potřebujou si říkat MY. Slovo JÁ je stejně ošidné – samozřejmě – ale je to přiznání barvy jako v kartách.
Věci jsou tak rozmanitý. Hrůza ze života má tolik tváří. Já jsem si vzala svoje.
Nemluvím s Tebou o své tvorbě, protože to nejde. Dovtípila jsem se, že vůbec nechápeš. Že v jakési společenské souřadnici jsem už u Tebe zařazená do míst, který zase nechápu já. Ano a taky v duchovní souřadnici. Když jsem tady malovala na kšeft před těma vánocema, tak jsi poznamenal, že zde voní terpentýn a že je Ti v tom dobře. Já tím nepohrdám, ale dost mě to vzalo. Pochopila jsem, že nevíš, co to stojí. Pak jsi do mýho notýsku nakreslil bleší velikost nějakejch vyznamenání, tužkou, předtím jsme se bavili, jak vypadají řády a vyznamenání, Nechápu, proč ses nepodíval do knížky, kterou jsem Ti nabídla, aby ses naučil znát OBJEKTIVNĚ tvar vyznamenání. Vzpomínáš, jak jsi dětem nakreslil to a to. Já nechápu, že Ty nechápeš, jak mě to musí unavit, dívat se na pouhé osobní nápady bez řádu a bez smyslu v tomto pokračovat. Píšeš básně. Nejsi schopen najít výrazové prostředky – několik z nich miluju jako Tebe a přitom vím, že se nenamáháš, aby sis objasnil, co které slovo obnáší, jakou má vůni, chuť, kvalitu, Tvůj osobní vkus. Tvou osobní vůni. Tvoje pižmo potu. Tvoje odkopání se. Tvoji bezmoc. Tvoji sílu. To je pro mne strašný. Ty mě neurážíš vědomě, ale nevědomě. Ty jsi za ty skoro čtyři měsíce teď jsem napsala „nenapsal“, pak jsem to škrtla, to je mylná cesta k dorozumění, promiň. Ty jsi za ty už tedy vyčíslený měsíce nebyl pravděpodobně schopen poznat, že já jsem inspirativní – taxikář – netaxikář, to je fuk – že Tě hluboce a primitivně, barbarsky a kultivovaně tak nějak přibližně chápu, že Ti držím sílu pohromadě, že nepřipustím, aby můj MUŽ se cítil zle.
Už toho mám dost. Řekla jsem víc, než jsem chtěla. Moc Tě prosím, abys ten dopis buďto zničil anebo mi ho dal, abych ho mohla zničit sama.
Kdo mi vrátí tuto noc???? Kdo mi vrátí oprávněný požadavek žít si svobodně bez psaní dopisu, který stejně pravděpodobně pro Tebe nebude mít jinou cenu než tu, že mi oznámíš, že beztak ničemu nerozuměls?
No dobrá, tak dobře, tak dobře. Fajn. V tuto chvíli nemám k Tobě žádný blíže určitelný vztah než pocit, že Tě přesto všechno miluju. Nebudu se s tím srát. Ty se s tím taky neser – Ale takhle to zní moc imperativně. Škoda jen, že teď nesedím v Dlouhý třídě a nesměju se z celýho srdce fórům kumpánů, kteří, ač blbí, mi vždycky dodají odvahu a vlastně je mám hluboce ráda. Jsem téměř přesvědčená, že za pár týdnů znovu usednu mezi ně s nehybnou mimikou. Nikdo nepozná, jak zle mi bylo nebo ještě bude, ale bude to prima, týnský věže k ránu jsou skvělý, svítání je na dosah ruky a já toužím žít a ne se trápit, jo to ano, ale krz důležitější věci, než je tohleto trápení.
Ty mě, Ivo, skutečně ničíš. Bereš mi smích, radost, srandu, lehkovážnost.
A hluboký vášně mívají skutečně sklopený oči. Ty mi bereš lehkost, bez které se neobejdu. Bereš mi můj hochštaplerský talent, přesvědčit Alberta Einsteina, jestli se nezmýlil. Bereš mi hru a hraní. Se vší pravděpodobností se neumístíš ve světě lehkého parfému, kde je vážnost ukrytá pod lehkými slovy. Kdykoliv začneš slzet nad dětmi – všemi dětmi, myslím – mám pocit, že musím odejít jinam, že musím utýct. Proč: protože ty slzy jsou drahocenný nástroj a nesmí se používat pouze a výhradně. Slzy se nedají napodobit. Slzy mají vytýct jenom v okamžiku úplného osobního ztracení. To se nestává za život mockrát, já to velmi dobře vím. Proto jsem nechtěla, abys mě šel láskyplně pohladit po vlasech, když jsem se rozeřvala z hrůzy svého osudu, tam Ty nemáš možnost vstoupit, to byl můj osud, to byly moje slzy, tam není místo pro cizí těleso, i když se nazve soucítění.
Začínám mít pocit, že nemáš dobrý vkus, ať jsi sebechytřejší. Že je proto mezi náma fakticky hluboký Údolí smutku / znáš obraz Jana Zrzavého se stejným názvem? /. Mám pocit, že já, ta ubohá teďka v tuto chvíli ženská, jsem netušila, jak je pro mě důležité mít kultivovaného partnera. To není urážka. Já prostě musím mít kultivovaného partnera – jinak to nejde.
Vždycky jsem takové partnery měla, Ty za to nemůžeš, ale já, Ivo, taky ne.
Skočila jsem do vody s názvem „IVO“ a ukázalo se, že ta voda není pro mě. Pořád Tě miluju. Večer jsem naschvál zavolala jednoho svého přítele / jaksi na zkoušku sebe. Nešlo to. Zatím ne. Tenhle dopis mi pohltil jednu nádhernou jarní noc, Už to nikdy nebudu opakovat. Jestli se přes slovní zmatky, vždycky nebezpečné /prosím, abys mi neopakoval tu větu, že slova jsou blablabla k nedorozumění, prosím!!! / aspoň přibližně budeš moct orientovat anebo jestli možná třeba budeš chtít nejasností, pokusím se se vší touhou se s Tebou trochu kontaktovat na bazi, kterou jsem zde během čtyř hodin života naskicovala, no ta věta je tak zamotaná, že skončím tím, že se pokusím.
Teďka řvu, křičím zoufalstvím. Já nechci pochopení, já nechci zalejzání jednoho do druhýho, já na to seru, já chci příjemný způsoby, chci jenom skutečně ELEGANTNÍ přibližný, zdánlivý, povrchní, lehounký, nebrečivý…
Co bych proboha mohla chtít, když znám podstatu lidských vztahů? Co jinýho? Není to až moc, co chci? No je a není. Mně by stačilo to lehký, zdánlivý, lživý, nepravdivý. Já mám svý pravdy až plný zuby. Vím, co obnáší moje činnost, pro kterou se vzdám i Tebe, ačkoliv si myslím, že Tě miluju a taky současně vím, jakej jsem hajzl, když mi něco právě v tom brání pokračovat. Nevím, jestli teď tím slovem hajzl netupím Boha, kterej mě obdařil talentem a děsivou vytrvalostí dokončit svoje dílo, než moje tělo zmizí.

Ester