EK001222_0010-0011

8. dubna 1991

Čtu Ripellina „Magická Praha“. Chystá totiž sloh na „Golema.“
Všechny legendy jsou fantastické, úplně jim propadám, to je můj svět ve kterém se orientuju, aniž vím co je A co B. To nevadí.
Na Golem si budu věčně tvořit názor, který musí vyplynout ze mě. Ale jak je to možné, že rozumím podstatě legend o něm, nevím. To rovněž nevadí! Golem je legenda o člověku a není to o člověku.
Říkám to dnes Vám, že přijdu na kloub něčemu úplně jinému, sedí to ve mně pevné, usedlé, není tam rozpaků. Něco vím, že to vím, jenže nevím co vím. Musí mi to ukázat hlas krve a mého osudu, mého směřování.
Nerozumím zaklínacím formulím, jak se Golem tvoří – a někde v sobě si na to pamatuju. Totiž – nic mě na tom nepřekvapuje. Myslím že je to tím, že sloužím Bohu světla a že je proto samozřejmé jako důsledek, že přijdu na legendu, ve které budou legendy obsaženy a přesto bude jiná.
Bože, dej mi sílu, dobrat se věcí! Odcházet odsud tak nevědomá, jak jsem“ Ale asi to už bude nutné.
Andělé jsou podle talmudu stavěni z ohně. A já mám celý život u sebe a …………………….jenom je. Boha se neodvažuju ani nazvat. Není to jeho jméno, je to jen jedno z nich.
Židovské město Prahy a tajná znamení, kterým rozumím. Pozvete mě ještě za života k poznání, k vědomí? Bojím se že ne, příliš jsem propadla svému talentu. A to není cíl – talent. Cíl nemá jméno – je.
Mám k němu daleko. Utěšuju se modlitbou Upanišad: Ten, kdo si myslí že ví, možná neví. Ten, kdo si myslí, že neví, možná ví.
Je v těchto slovech – lépe jejich význam – strašlivá síla. Dvě tváře, nijak výrazné zevně odlišné.
Jsem zvědavá, jakou cestou budu nucen jít, abych poznala veškerou osudnost svého vytí. Ukončila.