EK001222_0026-0027

9. května 1991, Svátek ukončení Druhé světové války

Vpoledne se rozhoukaly sirény, někde jsem zaslechla z dálky vyzvánění zvonů, umyla jsem si právě vlasy a jen tak na půl ucha jsem poslouchala. Než jsem si vlasy vyfénovala, byl konec toho dojemného, nic neznamenajícího slavnostního randálu. Tehdy bylo město poseto mrtvými a kvetly stromy. Plakali jsme a objímali se. A pak se neplakalo, pohřbívalo se, exhumovalo se, bordel, na nádražích vlaky s lidmy z koncentráku, kde paní s Červeným křížem křičela: kdo je zde Čechoslovák, ať se hlásí, je zde polévka! Už tehdy jsem se začala smát a začala mi jezdit husí kůže po těle. Ortenův bratr, Zdeněk Ornest /jmenovali se Ohrenstein/, herec, mi před rokem vyprávěl, že stál u Terezína v řadě, kde Červený kříž taky dával chléb bez her a když řekl své jméno, vlastenecký Čech mu řek “Žid?” “Ano” souhlasil Zdeněk Ornest – tehdy Ohrenstein. “Tak si vystupte z řady a počkejte si”, řekl ten český vlastenec. Když mi to vyprávěl, smál se tomu i se mnou, řekla jsem, že mi to připadá nepravděpodobné, a on souhlasil, že jo, že je to nepravděpodobné, ale že je to tak. Letos se zabil neopatrností – přejel nebo odhodil a zabil vlak, kudy chodíval na procházku. Zvláštní osud ta rodina Ohrensteinů. Žije pouze ten Otta O. Který býval ředitelem Městských divadel pražských, bál se, kryl se před Rusy. No – to nic, běžnovka.
Váš dopis z 1. května mě rozpálil do běla svou penzionovatostí. Nechápu, proč bych měla chtít lásku nebeskou ani bych ji nechtěla, snad mě potká ve smrti, ale teď ještě mám tělo a chuť žít. Proč hergot píšete o “stařičkém režisérovi, který píše milostnou korespondenci?” Měl jste bez zdvořilosti dodat, že ji píše ještě stařičtější scénáristce, ne?
Bylo by to lepší. Neřekla jsem vám, že Vás miluju pro pocit bezpečí, naopak – nevěděla jsem, čí jsem – ale Vy samozřejmě musíte pokazit hru, která beztak nemá pravidla než taková, která si lidi vymyslí, na která jako na sladkou hru přistoupí. Tak dobrá, vy hrajete hru na stařičkého režiséra a na to, že TEĎ už si můžeme všechno říkat bez strachu, tak si ji hrejte na vlastním písku. Já na svým písku hraju hru, že jste pro mne nebezpečnější než kdykoliv předtím, protože stále víc miluju svou svobodu a různí hlupáci, se kterými se zaplétám / z nových popudů, které vynesla samota a neomezení /, nevědí vůbec, co si o nich myslím, jsem zdvořilá a je to taky hra. Když mi někdo zavolá, jak dlouho mě už neviděl, nudí mě už jenom jeho hlasová intonace natolik, že bych se s ním nesešla ani kdybych se neměla nikdy sejít s žádným mužem. A jindy jsem naložená jinak, jsem v jiným procesu se sebou samotnou a jsem dobrá a milá společnice, která ani nehne brvou, když z úst toho člověka vypadává jedna pitomost za druhou. Hraju tuto hru už velmi dlouho, nesnesu, aby se u mně přespávalo a něžně se snídalo, od toho jsou restaurace a ne MOJE ráno. A Vy jste ve všem výjimka, když jsem Vám vyznala lásku, tak to nebyla vůbec nebeská láska, ale láska, která se samozřejmě změnila, nejsem žárlivá, jako jsem ke své škodě asi dvakrát v životě byla, protože to je jenom taková zbytečná duševní rekvizita, ta žárlivost a hnusí se mi víc než cokoliv jiného. Proto můžu vést dlouhé hovory s Janem Němcem, který, jak jsem právě včera zjistila, když u mě seděl a já jsem pozměnila duchovní náplň jeho scénáře psaného kdysi s V.H. Natolik, že se skácel k zemi, plakal mezi řečí a přistoupil na všechno – že je povrchnější, zbabělejší a dokonce stydlivější než já. Že se bojí. Na okamžik jsem s ním zapohrdala – ale vzdávám se i pocitu převahy, nechci ho mít – vzdala jsem se jakéhokoliv mínění o něm. Koneckonců je skvělý skandalista.
A to jest si předtím vpoledne přečetla váš dopis a bylo mi, že Vy hrajete jinou hru než já, hru na to, o kolik jsem chytřejší atd, co mi několikrát opakujete od loňského roku – a dostala jsem silně studenou sprchu. Nic si z toho nedělejte, že jakoby ignoruju vaše starosti, které bych mít nechtěla, jsou ke zničení, já to vím, ale musím říct, že budu hrát já svou hru a vy taky svou. Může to být přece rozkošná hra. Já hraju hru na člověka, který je schopen se zamilovat tak, že nemůže celý den nic rozumného dělat, Vy hrajete hru na člověka klidného, moudrého a že ta moudrost pochází v Vašeho “stáří”. Fajn. / jděte s tím někam! / Dáváme si snad šanci, že v každém případě by to mohlo být fajn. Musím končit, abych dopis ještě odeslala, protože odpoledne čekám návštěvu. Včera jsem pracovala jak šílená. Ale mě to baví.

Te amo, Andrea.
Líbám (přeškrtáno)
Nelíbám Ester

(psáno ručně na straně)
Dopis neodeslán z obavy, že by ho už nezastihl v Tel Avivu

A taky chci aby jste ten dopis četl, než přijedete a dělejte si s tím, co se Vám zlíbí - mně každá varianta poskytne pravděpodobně jiný typ rozkoše.