EK001222_0074-0075

21. června 1991.

Nevím proč, padla na mně dneska nálada uvažovat o lidské pitomosti, asi taky proto, že jsem napsala Dagmar Burešové a tam něco tak ňák o tom bylo. No a najednou, pohvizdujíc si v koupelně, kde jsem si sprchovala skutečně silně špinavé nohy z terasy, jsem si připomněla zábavnou stejně jako tajemnou historku z Nového Zélandu.
Tak jsem tenkrát měla ten úraz v tom Singaporu a kromě kolena hlavinky jsem si způsobila nějakou škodu na čůracích zařízeních a tam se najednou objevily bolesti a zneklidňující krvácení. - ne moc, ale přece jen a taky to bolelo. Tak jsem na Johnovu radu navštívila nějakého lékaře, velebného muže, který mi tam šáh a odvracel se přitom, abych si nemyslela, že si snad tu dotyčnou partii prohlíží /bych ráda věděla, co dělá v noci / a taky mě přehodil takovou zelenkavou rouškou, jako kdyby to místo bylo Místem Míst / jakože je/. No a pak řekl, že mám natrženej močovod, hanebný slovo, jen co je pravda, zní to jako opar nebo pásovej opar nebo sněť nebo něco ještě horšího. Močovod jako vodovod – uzavírám – a že prej se to musí sešít. Tak fajn.
Tak jsem v určitý den přišla do té kliniky a tam jsem si pokojně lehla na lůžko na operaci a přišel takovej trotl s modrejma očima, kterej tam kolem mě bloumal jak divej a pořád byl tady a pořád zas byl vedle v nějaké tajemné klinické zhůvěřilé místnosti a konečně se dostavil s injekční stříkačkou a vysvětlil, protože věděl, že jsem s TOHO Československa, že mi teď píchne uspávadlo před operací, že to udělá pích a nic víc a že se nemám čeho bát a ukazoval mi při tom výkladu pořád na tu injekční stříkačku jako na neznámé těleso, vydlábnuté americkými kosmonauty z měsíčního povrchu. Nudil mě, to jo, ale zas na něm bylo zajímavý, že si celou tu dobu, co přecházel sem a tam, pořád hvízdal Marsellaisu. To mě vysoce zaujalo.
Že by tenhle britskej blbec, povídám si, byl Frankofil? Moc se mi to nezdálo. Zato jsem myslela na průsery s francouzskou revolucí spjatou, ale jemu nemělo cenu povídat, jééééé, vy znáte Marsellaisu? Protože by byl asi řekl anglicky si, seňora a dotěrně by se usmál. Tak mě tu injekci vpích, podezíravě mě pozoroval, jestli zesinám a začnu vyplazovat jazyk v záchvatu nebožtictví – ale vida, že se jeho poučná řeč dotkla i mně, nějaké takové z Československa, co má natrženej močovod, co se musí zaštupovat, tak se postupně uklidňoval a jak jsem padala do bezvědomí, slyšela jsem, že si už zase hvízdá Marsellaisu. Po krátké operaci mě vzbudila maorská sestra a jásavě mi řekla, že je to finišovaný, já jsem se mátožně zvedla a s její pomocí ulehla na nějakou příjemnou postel a chrněla dál. Ale doteď mi ta Marsellaisa vrtá hlavou. Napadlo mě, že je to třeba jediná evropská píseň, co zná a že se mi chtěl duševně přiblížit, abych se cítila jako Evropanka trochu líp a aby ve mně zvýšil vědomí, že co klinika, to vzdělanec. Navíc to zní děsně optimisticky a ten chlap neměl určitě nic jinýho v programu, než být optimista. A taky – jsem podlá, já vím – to třeba považoval za veselou evropskou píseň, kterou možná znám jako Andulko šafářova. Čert mě vem, jestli věděl, že je to nějaká hymna. V tom případě bych ho mohla zařadit mezi falešné humanisty – ale lepší falešnej než žádnej.
Můj vážný a slušný lékař mi – když jsem se probrala z mrákot – vlídně poklepal na rameno a řekl mi důležitou radu, abych se držela pár dnů v teple, což je na Zélandu vyloučený, protože i v koupelně sviští tichomořský vítr, takže se člověk radši nekoupe – hlavně ne v zimních měsících a uspokojen šel zašívat další močovody.
Nejhroznější bylo, že při dalším psaní scénáře jsem pořád hvízdala Marsellaisu. A třásla jsem se zimou a jenom mě vždycky potěšila kočka jménem Miss White / žert hostinské / a Mr. Black / rovněž žert téže/. Miss White – byla to bílá siamská kočka /- se mnou chrundibundila v posteli a Mr. Black taky, tomu jsem říkala Blecho. A jí jsem říkala Vajtko nebo Vajtingerová. Naučili se česky poměrně rychle chudáci, byli tak opuštění, že byli pořád se mnou. Ale jak to s
tou Marsellaisou bylo skutečně nevím.
Ale co když na tom nic skutečnýho nebylo? Co když si hvízdal, co mu slina na jazyk přinesla? Logika není k ničemu.