EK001222_0080-0081

30. června 1991.

Nevím, kdy, ale teď jsou už zřetelní černí psi. Totiž, nevím kdy přišli a nevím samozřejmě, kdy odejdou. Všechno je marnost, hloupost, moje zamilování do Petra ztratilo cenu. Údajně proč: přišel dnes dopis, kde mi píše různé pohany na to, co jsem před jeho příjezdem natočila – ale to je se vší určitosti jenom moje záminka. Píše dál dvorně, že tam nechává to a to “jako pozornost vůči vám” a mě to tak rozzuřilo, že když mi odpoledne, kdy jsem se vrátila od Jiřího a Michala, zatelefonoval, byla jsem vzteky vez sebe, že mi nic neřekne do očí, ať si svoje pozornosti dá za klobouk, asi něco v tom smyslu. Za chvíli mi telefonovala Šárka, jestli bych jí nepomohla dělat hostess s těmi dvěma Belgičany, já že jo ale nedalo mi to a zavolala jsem Tel Aviv a řekla mu, aby se na mne nezlobil a pak jsem zavolala ještě jednou a řekla mu, že jsem mu zapomněla říct M. V. Řekl: vy tak dnes nezníte zrovna dobře. Řekla jsem, že se mi po něm stýská – a zatím se mi náhle, zčistajasna po něm vůbec nestýská a píseň, co zpívá Aznavoure, jsem náhle zapomněla. Psychické příčiny nemohu přesně odhadnout, jsem chladná a mrazivá, nestýská se mi po něm, lhala jsem v naději, že až mě to přejde, litovala bych každého křivého slova. Je mi lhostejný – jsou v tom takové křehké přízraky, to je asi to, proč jsem se na něj tehdy tak totálně a taky zničehožnic vykašlala, že se vlastně jenom proto se mnou chtěl setkat po mnoha letech. Chtěl se něco dozvědět, jenomže já si to nepamatuju, jenom teď se mi vybavuje stejné jakési jakoby pohrdání, jakoby neúčast na jeho naivitě.
Jenže. Ráno jsem si chtěla vzpomenout na tu píseň a nevzpomněla jsem si blokáda v mozku/?/ prostě blokáda. A proč? Předvídání? Já myslím, že ten dopis to nebyl, jen se ve mně udála velká změna, o které nevím, nic s ní nemám společného, ještě včera jsem se svíjela radostí a dnes jsem chlad sám. Dnes mi není nic do něj a o sobě nevím taky nic. Bůhví, co to řídí. Něco, ale co, to nevím. Ani se o to nemíním starat, můj život, co mi zbývá, je na to příliš krátký. Ne i to je výmysl / blbne mi páska do stroje/ dělala jsem totéž, když přede mnou ležela zdánlivě obrovská plocha života. VŽDYCKY se to stalo.
Kapitán Obruba, Mirek M., Honza N., Miroslav. Vždycky. Najednou naprostý úžas. Co to je? Co s tímhle mám společného?
Mrazivku vystřídalo další okouzlení. Nejsem si jistá, jestli nezaznamenávám všeobecně platné lidské pocity vůči milované osobě. Asi ano. Mám dojem, že tento nevyjadřitelný a nečekaný úděs, že jsem s někým svázaná má v podstatě každý člověk, který je schopen šílené lásky, vášně – a teď, když jsem napsala “lásky tak vůbec nevím, jaké slovo to vůbec používám, jakou plebejskou hantýrkou to vůbec mluvím. Je to všechno úplně jinak a já jsem se nikdy nedopracovala k tomu, abych to rozluštila. Naopak, pletky a drobné, bezvýznamné, konsumní vztahy, které končily v posteli byly zřejmě záminkou, abych o celé věci neuvažovala. Buďto kostel nebo postel, moje rčení – není to nic tak skvělého, není v tom nic, než moje pravděpodobná touha přežít prázdnotu. Asi to, co teď, dnes cítím, není nic patologického a černí psi jsou pouze vznešenější název pro vobyčejný vořechy, co nemají náladu panáčkovat.
Asi to je důvod k tak zvaným manželským krizím, které bohudíky neznám, protože jsem vždycky zavčas zdrhla z místa činu. Asi se taky proto dokážu kamarádit i s bývalou láskou, Honzou N. Asi je to kamufláž. Kašlu na něj z celého srdce. sexuálně mě nezajímá ani jako brablenec. Stylizuju se do podoby životní přítelkyně – ale nejsem tou přítelkyní, je to nějaká záludná hra, kterou snad, nevím možná, nevím, pochopím v hodině smrti anebo po smrti. Všechno to bude strašně – asi, já nevím – primitivní, blbý, naivní, a hlavně úplně zbytečný. Teď jsem kvůli Petrovi strávila tři týdny jakéhosi šílenství protože mě to bavilo. Teď když mě to přestalo bavit se děje co,
Proč jsem nevytvářela dál svůj svět, jaký potřebuju, abych mohla žít, Zde je háček: já jsem to vytvářela proto, aby se mi líp žilo. Abych měla ilusi a té jsem se, panebožedobrý, oddávala jako když žere to ubohé prase všechno možný. Já teda žeru svou potravu. Žeru i s botama Petra, pak se z toho vůbec nevím proč takřka pobleju, pak ho zase – možná – budu milovat.
Ale co to je, to slovo? Já vůbec nevím. Moje fyziologická součást, která se potřebuje povýšit na něco literaturou ovlivněného konání?