EK001222_0103

16. září 1991.

Dvě hodiny úvah. Volám a žízním. Zjišťuju, že pohrdám lidmi protože jsou mi podobní. Volat boha už nemohu. Probrala jsem řadu šancí, co s tím. Proměňuju se. Zápis v náčrtku: chce to řád / nevím jaký / Zákon / nevím jaký / nevolej Boha, když víš, že jsi jeho součástí. Sama se tou silou postav na nohy. // Jsi plavec na jediné lodi. Nelze přestoupit na jinou./
Mluvila ve mně řada mých podob. Zjistila jsem, že stále odbíhám od ústředního téma.
Mlčet. Samo se to ukáže.

Psáno druhý den zrána. Je to jistá modlitba z Upanišád. Zní asi takto – a to mě dnes ráno trochu povzbuzuje. “Neznám tvoje jméno, nevím, jak se jmenuješ a přitom po Tobě žízním a toužím, žízním a volám Tě, ať je už je Tvoje jméno jakékoliv a ať jsi jakýkoliv, volám tedy: Bože! Bože! Bože!
A přitom, co toto píšu, mi připadá, že tato modlitba, kdysi pro mne důležitá, už nemá tehdejší hodnotu, protože už vím, že jméno není důležité.
A to hladovění po přítomnosti boží je téměř nemožné – nebo úplně nemožné.
A přitom vím, že Bůh je těsně vedle mne.
Jenže neznám klíč, nemám ho, odtud tolik zdánlivě strastiplného žvanění Je to hrozné. To už teď není žalost. To je zjištění.
Teď jsem se chvíli smála. To je tak typické pro mne. Spadnu do propasti, uvidím náhodně nějakou jiskřičku, která mě obveseluje a zapomenu na svoje sebetupení, na svoji nemohoucnost a začnu znova jako dítě na hřišti, které plakalo nad rozbitou pískovou bábovkou a už se pouští tématu a jde se vyčůrat do křoví. S gustem a rozvahou a hned zapomene. Je to tak? myslím, že ano.