EK001222_0104-0110

15. listopadu 1991.

Nobody knows my troubles I'v seen
Nobody knows but Jesus…
/Černošský Jeremiáš/

Trvalo to teď dost dlouho. Bylo to špatné jak pro mne, tak pro mne a mého anděla strážce. Nebyla jsem schopná se k němu obrátit, aby mě obejmul. Konejšivě a laskavě. Znám jeho dech a vanutí jeho mocných křídel. Zmizel, protože jsem zmizela já z jeho dosahu a z jeho pole působení.
Včera poprvé jsem měla sílu ho zavolat a přišel ihned a vrátil mi moji sílu žít a bít se.
Výsledek mého hořkého odklonění se od mého anděla strážce měl ovšem jedinečný výsledek. V určitém okamžiku jsem poznala, že lidský život je pouhý záblesk na temné obloze lidské nicoty. To slovo “nicota” je pouhá maska, taškařice, tedy používám omšelá slova, protože navíc nemám – a stejně vlastně nechci a netoužím pátrat ani po pravém pojmenování Boha. A tak vím, že to omšelé slovo “nicota” má pro mne přibližný význam, který se mi nepodaří reprodukovat přesněji. Budiž.
Rozpomněla jsem se na všechno, proč mi život stál za prožití. Jsou to pouhé záblesky, které vytvářejí cosi jako klenbu nad životem. Lásky, jistá pouta a spoutání se s něčím, co nemělo a nemá za mák cenu. Diskuse – které neměly jiný smysl než se dotápávat k tomu, že ničemu nerozumím, že nevím, proč jsem se narodila, že nevím, proč jsem zde a co zde vlastně dělám. To, co jsem doposud dělala a budu dělat, je zábavné, dobrodružné, pikantní, opojné – a naopak zcela stejně bezvýznamné, trapné, hloupé až k pláči, a to oboje dohromady vytvořilo můj dosavadní život, plný nepochopení, pitomostí i věcí, kterých se nechci dotýkat, abych neporušila svůj vlastní zákon: totiž dobírání se podstatných pravd / jaká legrace, říct tohle!!! /. Všechno v jediný okamžik mizí a ztrácí význam. Říct „holá existence“ - je stejně pitomé jako říct: „vlastní, důležitý a smysluplný život.”
Slova a jen slova. Tedy vyjadřitelná skutečnost slovy – a pod nimi je zas ten pocit, který už delší dobu znám: že hraju jakousi hru, že mám divadelní kostým, že moje sebestylizace je příšerně trapná, ale na světě celkem účinná – což nemůže být nic dobrého v prospěch mé duše. Myslívám oprávněně na svůj konec. Nemám zdání, jak hlubokou lžící jsem nabrala hmotu života a nemám nejmenší potuchy, jaký to mělo význam.
A přitom vím, že jsem tak byla vyprojektována architektem beze jména. Jakýmsi zábleskem jsem si uvědomila, že proti tomu nic nemohu dělat. Že proti tomu nemůže vůbec nikdo nic dělat. Moje bezmoc z tohoto – jestli se to vůbec tak dá nazvat – poznání – byla hrůzná.
Je to těžká práce, narodit se v Evropě. Zvláště – nebo možná ne – nevím, ve střední Evropě, poznamenané smutkem – ani nevím proč, i když to by se snad dalo vypátrat. Patrně něco genetického. Dobře. Ale to není důvod, proč bych to měla nosit jako erb. Ani to není důvod, proč bych to měla nosit jako Kainovo znamení. Ani to není důvod, abych pocítila takovou hrůzu ze své hrozné osobní existence. Hrála jsem si. Laškovala jsem plná rozmaru s barvami i slovy. Laškovala jsem s pojmem milovat. Nevím, co to má být. Je to příjemné říkat a slyšet totéž. Co to je skutečně, to nevím. Propastná samota po odloučení dvou se pářících těl.
Tak nějak přibližně to byla ta hrůza, které jsem podlehla. V té ztracenosti jsem to pravděpodobně byla já skutečně. Co jiného zbývá, než se v takové chvíli zmocnit světlých sil pokornou prosbou, aby mi daly světlo a další sílu, otázka stejná jako bych byla bývala v situaci stát pod šibenicí. Vyzvat svoje nejvyšší vědomí, aby mi udrželo páteř, abych nespadla do ponižující hrůzy mít strach, přestala být sama sebou, být si vlastní a nebýt si vlastní.
Tyto věci popsal už kdekdo. Na této věci není nic zvláštního, nic tragického. Připomněla jsem si slova mého přítele lékaře, který pracuje na koronární jednotce / to slovo mě děsí a přitahuje a vůbec tomu nerozumím: proč JEDNOTCE? / Proč ne třeba KARFIOLU???/, který mi řekl: -Nemáte potuchy, jak lehký je lidský život. /Pousmál se – vlastně se potichu zasmál, s výrazem štítivého odporu řekl: - je to všechno tak hnusné a tak strašlivě ošklivé. - Nemyslím na to, protože se mi chce zvracet z konce člověka. - A nějak potom dodal: -Kdybych věděl, že mám tu a tu chorobu, sám bych si dal smrtící injekci. Doufám, že se to stane. (-Je mu asi třicet let.) Považuju to za spořádaný názor, obstojný, skutečně pravdivý, pokud se jakémukoliv lidskému výroku dá říct pravdivý. Bloudíme mezi slovy sdělení, jsou to kryptogramy, kterými se jakž takž vyjadřujeme. Jsme barbaři (i to je jen slovo).
Móda, která zachvátila teď v posledních časech naší střední Evropu, jóga, mysterium poznání sebe sama – je nešikovným zahradníkem naroubovaná větev na zcela jiný strom. Poznání Asie - ať je to Indie nebo Čína a její přilehlé oblasti, vyplývá z naturelu tamější krajiny, počasí, které přivádí statisíce lidí k smrti hladem, v takové situaci sedí Buddha, pozorující celoživotně svůj pupek, protože to je místo, které ho odpojilo od matčina fyzického těla a má plný nárok se na tento důležitý bod soustředit, v zemi nemilosrdné části planety aby se mohl osvobodit od jakékoliv snahy, od jakékoliv činnosti, která v Evropě znamená právě ten divadelní kostým, tu maškarádu na chudé a bohaté, na vládnoucí a ponížené. Což je všechno samozřejmě pouze fikce, potřebná pro ty hloupější, kteří se domnívají, že jsou schopní, překonají podstatu člověka.
Podle mého soudu je to možné teprve tehdy, v té zemi nebo té oblasti naší planety, kde je předem vyloučená šance něco vůbec tak zvaně dělat.
Evropští jogíni jsou vedeni intelektem – nikoliv životní nutností. Kdežto běžec na dráze Olympiády – černoch – utíká ze všech nejlíp. Jeho ruce a nohy se stávají instrumentem záchrany, nepodobají se rukám a nohám baletního souboru v Evropě. Jenomže ruce a nohy baletního souboru mají trenéra člověka. Trenérem černého muže je smrt. Je vybaven pro život rychlým útěkem nebo v jiném případě rychlým útokem proto umí tak dokonale běžet.
Moje odvrácená osobní “tvář Měsíce” je hrozivá. Nezavání to tam ani vteřinu intelektem. Přesto je jedinec vybaven / jedinec v Evropě / touhou celou tu strašidelnou historii svého neznání nějak vyjádřit. K tomu je intelekt dobrý. Ale intelekt zde není popudem – je pouze nástrojem sdělení pro nepopsatelnou neznámost své vlastní tváře a svého údělu.
Jak bych měla ku příkladu popsat svou smrt před dejme tomu zastřelením popravčí četou, Něco podobného cítím, cítila jsem a budu cítit. Tentokrát to na mne dolehlo značně silně.
Ale I ta poprava by měla jistý nádech životního běhu, nějaké viny, buď takové nebo jiné. I to by se událo v nějaké společnosti lidí. Dalo by se to fabulizovat.
To, co jsem v posledním čase žila, se nedá fabulizovat a píšu si to – proč?
Proto, že přeceňuju hodnotu své existence?
Nebo nepřeceňuju? Patří to všeobecně k hmyzímu cvrkotu jakéhokoliv života?
Jak jsem si to už tady řekla. Vím, že život je záblesk vesmíru. Ve chvílích hořkosti a rozčilení a bezmoci jsem si vybavila Shakespearova slova “život člověka – to je pouze herec, který odblekotá svou roli a pak zmizí” - tak nějak to zní. Poněkud jsem to pochopila. Pak jsem spadla do ještě hlubší jámy. Pak jsem volala o pomoc svého anděla, opět kryptogram – slovo – a mám tak zvaně sílu. Jenomže dobře vím, že ji chci a musím mít, abych to zde dokončila ve cti. Jsem podrobena lidskému řádu, se štítem nebo na štítě – a beru oboje.
Znovu na sebe oblékám svou trapnou výzbroj. Znovu si dodávám odvahu, pracovat na díle, které jsem kdysi započala a pokračovat v něm. Můj kruh se uzavírá, nemám jiné východisko, než hrát svou hru.
Špatné je právě jenom to, že se mi tu hru už nechce hrát. Na druhé straně nevím, jakou jinou hru bych dokázala. Nedokážu být Buddhou a kašlu na to. Jeho tajemství je jeho tajemství. Moje tajemství je moje tajemství – jenže nevím, jaké, jaký má smysl, jaké má poslání, jak se budu cítit, až budu umírat – a na umírání myslím celý svůj život a celý život jsem se na ně připravovala. Teď, když jsem ve finále, se mě znovu dotkl případ mne samotné. Mlčela to moje duše? Nebo to teď promluvila k mé pohodlné navyklosti: Řekla bych skoro, že oboje dohromady.
Moje nepoznání sebe je téměř dokonalé.
A tak půjdu dál. Nebo ne? Nejsem si ničím jistá, ani svými sympatiemi ani antipatiemi. Nejsem si prostě jistá vůbec v ničem.
Nikdy předtím jsem se neusvědčila, že moje síly a činy nemají smysl. Teď bohužel vím, že ano. Že celá moje tak zvaná sláva – Bože!! Už jen to slovo mi nahání strach – je krabice od bot – nic víc.
Myslela jsem si a zamýšlela jsem ochraňovat zvířata. Probojovat práva za opovrhované lidi, za cikány, za tak zvané cizince, za právo, právo, právo.
Vím, co jsem Tím myslela. Celkem, jak to tak píšu, začínám chápat, že moje kritéria byla pravděpodobně velmi náročná.
Je to dnes zápis, který v podstatě nemá nic do činění k mému strachu, kam půjdu a kde se ocitnu po své smrti. Vím, že je tenká blanka mezi žijícím savcem lidské čeledi a jeho koncem. Těším se na okamžik, kdy budu vědět, že umírám. Ale bude to znamenat skutečně konec? Nevěřím tomu. Jen se bojím, kolik času jsem promarnila. Ale jak bych byla bývala schopna přežít existenci? Až budu svobodná ve smrti, co se o sobě dozvím? Bojím se, že samé pitomosti.
Bez nich bych ovšem nebývala byla schopná přežívat.
Uvažuju jako těžkým moralismem zatížený člověk. Nemocný přísností k sově a ke druhým. Je to odporné. Nebo je mi to tak nepříjemné, že používám, tak tlusté slovo? Bude to asi oboje pravda.
Ostatně už dávno tuším, že mezi ano a mezi ne není někdy tak veliký rozdíl. tedy, přesněji, mohl by to být rozdíl, kdybych si byla jistá svým ano anebo so byla jistá svým ne. Ale nejsem si ničím jistá.
Teď snad – já nevím, skutečně nevím – mě napadlo popsat jeden z mých snů v “NOCI DRANCOVÁNÍ, jak jsem si celkem přesně označila rok 68 a dalších dvacet let.
Mnoho snů mám přesně zaznamenáno. Jmenuje se to “Seník”.
Tento sen se mi zdá být důležitý pro svůj rozsah. Mám dojem, získávám dojem, možná že to je víc než dojem, nevím, by mohl být podkladem pro různé následující kritické stavy duše. Myslím si, domnívám se, že je v něm zakódován hlubší princip než by mohla být reakce na okupaci mé země.
Sen: Jsem v nějaké místnosti, která vyhlíží jako někým nebo něčím zborcená klinika, nemocnice – ne jako vězení, prostě nějaká místnost, kde zůstaly pouze lůžka pro pacienty. Nahoře pod stropem je podélné okno a za ním svítá. Postele jsou bílé, nemocniční, na nich jsou lesklé povlaky z umělé hmoty. Nejsou na nich ani polštáře ani přikrývky. V té místnosti blízko mne jsou dvě dívky – něco jako lepší prostitutky, něco si spolu polohlasně říkají. O něčem se radí. Za mými zády jsou dva manželé, kteří tiše poplakávají, pak je zde několik snově neurčitelných postav. Moje vědomí: něco jsme provedli, panuje něco jako stanné právo, ráno budeme všichni popraveni. Jsem mezi těmi lidmi naprosto sama, nemám chuť s nikým z nich mluvit, chci být sama se sebou, když vím, že mi zbývá pár hodin života.
Odemykání dveří, vchází bezvýrazně vyhlížející muž v bílém lékařském plášti, ale v tom snu je jasné, že je to jenom jakýsi posluha v nemocnici. Každému z nás podá obálku a papír, abychom mohli napsat poslední dopis rodině. Ten muž nevypadá zle, je pouze absolutně úřední a netečný. Dvě dívky v mé blízkosti píší. Já držím papír a tužku a obálku a vím, že nemám komu psát.
Muž přichází znovu a nese každému z nás smažený řízek, navlhlý a bledý a bramborový salát. Talíře jsou bílé, konzumní vidlička a nůž. Ty dvě dívky blízko mne se dávají do jídla, a protože zde není stůl, položí si talíře na nemocniční postel s tím bílým igelitem – něco jako pitevní stůl – a začínají jíst. Talíře se pohupují na měkkém podkladě nějakých matrací a mně se začíná chtít zvracet. Ohlídnu se: ti dva staří manželé, nějakým způsobem rovněž vinni, jedí s apetytem lidí, kterým je dopřána velká milost. Nerozeznatelné další osoby rovněž jedí. Vrací se muž v bílém a snovým způsobem od nás vyžaduje napsané dopisy s obálkami, komu je to adresováno.
Vracím mu prázdnou obálku I papír, netečně to zaznamená, naléhavě se na něj dívám a dožaduju se jeho pozornosti. Registruje to, ale jde dál k těm dalším osobám. Odejde.
Svítání za tím podélným oknem pod stropem sílí. Čekám, kdy se ozvou výstřely. Nic neslyším. Přepadá mě strach. Vím, že musím zemřít, ale chci být zastřelená.
Muž se znovu vrací, zachrastí klíči a gestem nás všechny vyzve, abychom šli za ním.
Kráčíme dlouhou nemocniční chodbou, kde je mnoho francouzských oken, všechny mají mléčné sklo, takže nevím, kam nás povede.
Pořád čekám na střelbu, vím, že se popravuje po ránu.
Muž v bílém se zastaví u jedněch dveří a s klíči v ruce čeká na čísi pokyn. Dva starší manželé hlasitě vzlykají. Jsou mi odporní, ty dvě dívky jsou nějak tajemně spolčeny, drží spolu, něco si šeptají jako předtím. Nějaké ty další postavy jsou zticha. Všichni jsme poslušní a čekáme, až muž v bílém otevře francouzské dveře.
A já jsem mezi nimi úplně osamocená. Teď mě napadá děsivá představa, totiž, že nás oběsí. V tuto chvíli si uvědomím, že můj poslední pohled na člověka bude tvář blba a že jeho obličej se přiblíží k mému, až mi bude házet oprátku kolem krku. Představa, že se takový člověk ocitne v blízkosti mého konce je tak strašná, že začínám ve snu zvracet z těch vlhkých, pohupujících se řízků na nemocničních postelích, z potupy, že budu nucena ucítit pach odporného potu a že budu nucena podívat se na obličej toho, kdo ně bude věšet, že v tom snu zvracím stále víc a když se probouzím, musím rychle vyběhnout, protože začínám zvracet.
Myslím si, že tento sen je jedna z mých intuitivních představ o lidech jako takových.
A když to tak obcházím i s tím snem, nepřipadá mi, že bych se tím vylízala z ran, které budu muset podstoupit já a nikdo jiný.
Ten sen je celkem vzato docela zábavný – je to pouhý horror, ale co mám dělat já, to nevím.