EK002366-0001-0016

Přijato

Ester Krumbachová
FRANZ KAFKA.
Filmová synopsis

Psáno pro
TV TEL AVIV ISRAEL
FATE STUDIO PRAHA
Leden - březen 1991.

E X P L I K A C E.

K synopsi na téma TV filmu o Franzi Kafkovi, který mi osudného dne 15. ledna 1991 nabídl a zadal ke zpracování pan Peter Freistadt, Chairman of Film an TV Guild in Israel, Tel Aviv, chci říci několik podstatných slov, která mají za účel objasnit a vysvětlit, jak toto téma pojímám a jak vidím jeho tvářnost.
Současná móda propátráváni soukromého života Franze Kafky a psychologické závěry z toho plynoucí, považuji za vulgární vzhledem k jeho jedinečné tvorbě. Netýkají se nijak jeho genia. Schází jim imaginace a vnitřní magické záření.
Splňuji body synopse, jak mi byly panem Freistadtem navrženy, ale považuji přitom za nezbytné zacílit nejhlubší pozornost k faktu, že mezi miliony lidí, zrozených na tento svět, se narodí někdy, skutečně jen vyjímečně prorok, sluha boží, který vytváří neviditelný most mezi tajemstvím zrozence a jeho bytím a mezi tímto běžným světem, odevždy šedivým a praktickým až k pláči.
Bezpočet mladých mužů nenávidělo svého otce ať už z jakýchkoliv důvodů. Bezpočet mladých mužů se nikdy neoženilo a nezanechalo po sobě potomstvo. V lásce byli úspěšní, neúspěšní, rozpačití anebo zklamaní, co vůbec pojem láska vlastně znamená.
Pouze jediný z nich sepjatý intenzivní „Hassliebe“ se svým otcem a zvláštním způsobem krachujícími vztahy se ženami, napsal ZÁMEK a PROCES.
Proč tato geniální díla napsal právě on a jaké měl k tomu důvody, je otázka nesmyslná, na kterou se dá odpovědět pouze nesmyslně. Zvláště tehdy, když je pojata v rámci psychologického vyšetřování jeho soukromí, což samo o sobě je nenapsaný román, jehož autorem by mohl být jedině Franz Kafka sám.
Trapné dedukce na téma rodina - vztahy k ženám - nemoc, jsou neodpustitelné urážky neznámého, ale vždy vítězícího božstva jménem a formulí: TALENT = TAJEMSTVÍ.
Rozhodla jsem se pro vizuální stavbu film. Fotografie, rukopisy, tituly knih, archivní filmové snímky staré Prahy nepostačují k postižení atmosféry, kterou Kafka předává svým životním pocitem dál.
Aby mi bylo porozuměno, co míním slovem vizuální, rozepisuji bod 1 a bod 2 do formy, které ve skice naznačuje, co mám na mysli.
Děkuji za pozornost

Ester Krumbachová

BOD 1.
SPISOVATEL, FILOSOF, PROROK.

Dlouhou alejí kráčí vzdálená charakteristická postava Franze Kafky.
Snímáno buď transfokátorem, anebo zpomaleně.
Provází ho zvuky jeho kroků, skřípání štěrku, rytmizace kroků, pravidelných, přesných.
Mezi pravidelnými zasazenými stromy, nejlépe topoly, vznikne ostré světlo. Stromy vrhají napříč cestou ostré stíny a mezi nimi stojí stíny charakteristické siluety Franze Kafky, mnoho stínů Kafků stojí mezi mnoha stromy, zatímco postava Franze Kafky pokračuje dál ve své daleké chůzi, provázené jeho kroky.
Světlo později v průběhu komentáře zaniká, pohasíná, stíny se rozplývají v šeru a kráčející Kafka rovněž pozvolna mizí.

Komentář přibližně v tomto smyslu:
Každá z jeho vět, ba dokonce i jím jenom prohozené slůvko, dosahovalo hluboko až kamsi do nitra země.

Ale JAK se to událo, že šlo o ponor aż do hloubi našeho světa, to nedovedl nikdo vysvětlit, ani ti, kteří mu stáli nejblíž, dokonce ani Max Brod, objasňující a vykládající jeho život, ani tak filosofická hlava, jako Felix Weltsch anebo náboženský badatel Hugo Mergmann, ani Oscar Baum….
Ti všichni uměli vysvětlit, co snad Kafka mínil a člověk potom mohl s těmito výklady souhlasit anebo proti nim postavit svoje vlastní. Ale JAK to přišlo, že Kafka říkal právě to, co říkal, že to říkal právě tak, jak říkal, jak se událo, že člověk nikdy s tím, co on řekl ani s ním samotným se nedostal do bezprostředního konfliktu, to nikdo z nich vysvětlit nedokázal.
Všechno to bylo dáno tím, že Kafka nebyl výslednicí jedné epochy.

Fotografie Franze Kafky, nejrozmanitějších, dětských i dospělých.

Komentář přibližně v tomto smyslu:

Filosofie Franze Kafky je stále bezejmenná a možná, že nikdy nedostane žádné jméno.
Říká se všeobecně Kafkův pocit“. Zní to přesně jako označení diagnózy komplikované, záhadné moci: Quinckův oedem, Oidipovský komplex atakdále.
Jak a čím se to stalo, že z do tolika jazyků přeložené Kafkovo dílo je srozumitelné právě pro „kafkovský pocit“? To jest: pocit strachu z nějakého svého provinění pocit - blíže neurčitelný - pocit osobní viny?
Krátký střih z nacistického KL. Snímek, kde stojí nazí muži Jejich oči jsou v blesku fotoaparátu zářivé a temné, mající různé výrazy: hrůza, rezignace, zničující apatie, pozorná, inteligentní bdělost.
Jsou to Židé před odchodem do plynové komory. / Odkazuji dokumentární snímek z filmu Michala Roman „Obyčejný fašismus“./

Zářící, pozorně bdělé oči, hluboké uvědomění, co dokáže lidské pokolení, se prolne do detailu zářících očí Franze Kafky. Ty dva pohledy jsou si srdcervoucím výrazem naprosto podobné.

Komentář přibližně v tomto smyslu:

-Psaní jakožto forma modlitby, - tak zněla Kafkova definice spisovatele. A dále: - I když nepřijde vykoupení, chci ho být každým okamžikem hoden,-
Za koho a zač se modlil svým dílem? Aby měl sílu unést tíhu nelítostné diagnosy lidského plemene, důvod, proč se narodil.
Pitva lidské hrůzy z pronásledování a dopadení je rovnoprávně spjata s pocitem viny i nejnevinnějšího. Hluboký atavismus, prověřený zkušenostmi.

Snímky z obou evropských válek, první i druhé: oběšení na stromech, mrtvá těla postřílených venkovanů všech ras, napalmem spálení lidé, stíny mrtvých, vypálených atomovou září na zdech japonských měst.

Komentář přibližně v tomto smyslu:

Jak je možné, že v čase jeho života si téměř nikdo neuvědomil, že Kafka vytváří minulou přítomnost a přítomnou minulost?
Až po stále přítomné nacistické vyhlazovací tábory Židů?
Ano, teď již minulé. Ale jejich hrůzná přítomnost trvá jako fakt, že civilizace s kulturou je pouze chatrné a fiktivní bezpečí.

BOD 2:
OTEC. ŽENY:

Fotografie chlapečka Franze Kafky. Stojí způsobně a k tehdejšímu fotografickému atelieru nutně patřící rekvizitě. Je to beránek, ozdobený mašličkami a rolničkami.
Fotografie sebevědomého otce Herrmana Kafky.
Dobové fotografie různých krásných žen.
Archivní snímek Prahy, kde mnoho takových půvabných žen jde s půvabným sebevědomím ukázat světu svou krásu.
Fotografie elegantního, šlechtického a démonicky přitažlivého Franze Kafky.

Komentář přibližně v tomto smyslu:

-Po každé druhé ženě jsem se ohlédl, - píše Franz Kafka, - a nevím proč právě ty nejhezčí a nejlépe oblečené jsem považoval za špatné…-

Prodejní pult, nad ním silné břicho s hodinkami na vestě tlusté ruce se obratně chovají k rukám nakupujících žen. Zboží jsou látky a galanterní zboží. Náprstky, polštářky na zapichování špendlíku a jeho, vyšívací budíky s napnutou látkou k vyšívání, na kterých jsou vytištěný jako vzor náměty a la: kočička s mašlí pod krkem, západ slunce nad malebným pohořím, jelen s dokonalým parožím. Směs ženských hlasů.
Zvuk stříhání látky. Hlas Herrmana: - Zajisté, milostivá, nůžtičky tady máme, náprsteček - ano, jistě……šicí heidvábíčko prosím? Je to ta modrá, kterou jste si přála..?Ano, dáme tmavší..ach, výborně…….Za jakost ručím, je to anglická vlna……Josef, skoč do skladu pro sametovou stužku…..padesát metrů, zajisté….to budou šatičky, slečna dcera bude krásná…..kráska se vždy dobře provdá - nemám pravdu?-

Do změti obchodování se ozve ťukat psacího stroje, pod kterým stále nejasně slyšíme Herrmana a zákaznice.

Komentář: citace z Dopisu otci.

Nejmilejší otče, ptal ses mne onehdy, proč tvrdím, že mám z tebe strach…..
Tlustá ruka vrací peníze na dobový skleněný tácek. Hlas Herrmana: - Rucelíbám, milostivá….
Stereotypně opakované motivy na vyšívání Kočičky, západ slunce, jeleni
Ťukot stroje do pečlivého průzkumu těchto na výsost nudných, konzumních předmětů. Hlasy obchodování jsou velmi tiché.
Ťukání do psacího stroje zesiluje, píšící spravuje překlepy, posunuje válec, ukládá nový papír do válce, píše váhavě, opět rychle, opět zakládání nového archu, zaskřípění, zámlka, opět ťukání.

Komentář: citace dopisu otci.

Kňoural jsem jednou v noci o vodu - snad si to také pamatuješ.
Jistě ne žízní, nýbrž proto že jsem chtěl zlobit a také se pobavit Když nepomohlo několik pohrůžek, vzal jsi mne z postele vynesl mě na pavlač a nechá mě tam o samotě chvilku stát v košili……
Tlusté ruce drží v ruce metr a měří látku, hlas Herrmana počítá: Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct……
Jeho hlas slábne, obraz zůstává, tlusté ruce měří absurdní množství látky.
Ťukání do stroje zesílí.

Komentář: citace z dopisu otci.

Odnesl jsem si z toho jakési vnitřní poranění Podle své povahy jsem nikdy zcela nepochopil, jak spolu souvisí to nesmyslné žebrovaní o vodu, jež se mi zdálo samozřejmé a ta nadmíru strašná věc, že jsi mne vynesl ven. Ještě po letech jsem trpěl trýznivou představou, že skoro bez příčiny by mohl přijít ten obrovitý muž, můj otec, poslední instance….
a já že jsem takové nic…

Alej, kudy kráčí Franz Kafka ve velké dálce. Rychle se šeří, až je úplná tma. Rozsvítí se okno v domě, jehož podobu lze stěží rozeznat. Okno v podstatě září v černém blanku. Je otevřené, průsvitná záclona se hebce pohybuje větrem.

Komentář: citace dopisu.

…vždy mi byla nesrozumitelná tvá úplná lhostejnost proto, jakou bolest a jakou hanbu mi dovedeš způsobit svými slovy a úsudky, bylo to, jakobych vůbec netušil, že máš takovou moc…a tvá pro mne záhadná nevina….

Obraz rozsvíceného okna se prudce přiblížil.
Proti světlu stojí dva pánové v buřinkách, nehybní, pozorní, sledují okno.
Ženská silueta pomalu přejde osvíceným oknem a zmizí.
Dvě siluety pánů v buřinkách synchronním pohybem hlavy sledují její pohyb.

Komentář: citace dopisu

…anebo když jsem posledně stonal a tys za mnou potichu přišel k Ottle do pokoje, zůstal stát jen na prahu abys mne zahlédl v posteli a ohleduplně jsi mi jenom pokynul rukou.

Dvě siluety pánů v buřinkách se k sobě naklánějí a něco si horlivě sdělují

Komentář: citace z dopisu:

V takových chvílích jsem plakal štěstím a pláču teď znovu, zatímco píšu…
V průběhu poslední věty z dopisu světlo v okně zhasne. Polohlasný šepot dvou pánů v buřinkách, jejich kroky. Naprostá tma. _______________________________________________________________________________________

2. ČÁST BODU 2: ŽENY.

ZPRACOVÁNY FORMOU SYNOPSE.

Kdo šel jednou horní stezkou nesestoupí už nikdy na stezku dole. Několik žen vkročilo do Kafkova života.
Jeho hledání Boha a sebe v nesouměřitelném zápase, který podstoupil, bylo spodním dravým proudem, který ho nezadržitelně táhl k otázce opodstatnění své vlastní lidské existence. Tápavě hledal, kým je, kdo je, kde je jeho skutečné místo. Ne místo, dané tradicí a povinností tradici dodržet a proto zdánlivé, až kam ho dovede láska k ženě a z ní vyplývající tradiční svazek manželství.
Pokoušel se, ale nenašel toto místo.
Bojoval těžce a zoufale proti ustavičnému zklamávání a nečitelnostem, které život, svět a jeho obyvatelé připravují tomu, kdo se k nim z celého srdce touží přihlásit.
Nepomíjející hodnota jeho ducha spočívá v modelu neúplatnosti poznání vlastních tajných slabostí. Zděšeně ucouvával od definitivy zasnoubení a pozdějšího manželství, což, jak na začátku tušil a později už věděl, ho vtáhne do světa, ve kterém by se vytratil, zmizel, podlehl.
Tak byl poznamenán několikaletý vztah s Felice Bauerovou dvakrát zrušené zasnoubení, k nesnesení mučivé pro Felice i pro něj. - Připadám si jako v řetězech, odsunutý kamsi do kouta, kde nejsem nic, - poznamenává si do svého deníku.
Nebyla to však definitivní formulace jeho vztahu k Felice. Při pokusu, obnovit zrušené první zasnoubení s ní, požádal svého pražského přítele Ernsta Weisse a Felicinu přítelkyni Grete Blochovou, aby mu pomohli k uskutečnění jeho tehdy - jako vždy znovu - vážného úmyslu.
Grete Blochová s Kafkou otěhotněla, což se on nikdy nedozvěděl. Jejich dítě v dětském věku zemřelo. V jeho zápiscích není o ní téměř zmínky. V údobí zrušení prvního zasnoubení se miloval ve Švýcarsku s mladičkou dívkou. Zmínky o ní jsou plné něhy, závrati, jakéhosi nalezení faktu, že by v lásce mohl zemřít a proto by mohl žít.
Vztah k Felice přetrval a trval dlouho, udržován rovnováhou mezi trýzní sebeviny a touhou s ní zůstat.
Milena Jesenská, pražská Češka, žurnalistka a novinářka, byla pro Franze Kafku významná z naprosto jiných důvodů. Vdát se nemohla, protože byla provdána za Rakušana Ernsta Polaka a milovala svého může stejně jako Franze Kafku.
Jejich rozsáhlá korespondence signalizuje opět jeho touhu Milenu nevidět, pod různými záminkami se s ní nesetkat, ale přitom s ní existovat. Opět pocit osobní viny, pocit vlastní životní neschopnosti, vyvrcholme v konečné písemné prosbě, aby ho zbavila trýzně a přestala mu psát.
K čemusi odsouzený opět uprchl.
Výjimečná a vášnivá Milena Jesenská přeložila jako první do češtiny několik Kafkovkých povídek, obhajovala jeho tvorbu, bojovala za jeho naprosto nečekané, nikdy předtím nenapsané dílo
Nebyl to důvod, aby s ní chtěl dotvořit své bytí.
Franzi Kafkovi jako vzbouřenému andělu s mocnými křídly a křehkým tělem nebylo dáno najít v lásce svou vlastní podstatu. Spíše se lásky děsil.
Dora Dymantová poslední žena už v době jeho těžké nemoci, není otazníkem ani vykřičníkem. Byla mu dána, aby ho provázela nemocí až ke smrti.

BOD 3.
ŽIDOVSTVÍ

Franz Kafka se od určité chvíle svého vývoje toužil přestěhovat do Palestiny.
Učil se hebrejsky, učil se svůj pradávný, zapomenutý jazyk.
-Jako člen národa bez země nemůže člověk správně žít - uzavírá.
Tedy v podstatě konkrétní návrat do konkrétní rodiny, do své původní vlasti.
Mezi Bohem a člověkem a jeho vším lidským úsilím zeje propast, která, se vší pravděpodobností, se nikdy neuzavře.
Přesto these osobní svobodu a naděje v její nejvyšší naplnění jiskří nezřetelně v Kafkových tísnivých dílech, která jakoby odhalovala, že člověk je úplně bezmocný.
Tím ovšem nic nezničil. Tím objasnil pouze, nejasnost života.
To samo o sobě je velký náboj, který hluboce souvisí s židovstvím jako takovým.¨¨

BOD 4.
MAX BROD - ZÁVĚŤ FRANZE KAFKY.

V tomto bodu bude shrnuta

A/ Stručná faktografie o Maxi Brodovi, jehož vlastní umělecká osobnost se v podstatě vytratila díky dílu Franze Kafky
B/ K podstatě smyslu filmu směřující důležitá data z tvorby Franze Kafky
C/ První vydání jeho díla v Jeruzalémě díky Maxu Brodovi

BOD 5.
PRAHA.

Tento bod bude doplněn po domluvě s režisérem Panem Freistadtem.

Kafka byl Praha a Praha byla Kafka. Nikdy to nebylo tak dokonalé a tak typicky pražské a už nikdy to tak nemělo být jako za Kafkova života.
Tato Praha je v celém Kafkově díle roztroušena do nesčetných ryzích detailů. Mohli jsme a ještě můžeme mít tuto Prahu za svou při každé Kafkově zmínce o ní, ať se jeho dílo rok od roku opodstatňuje a je zdánlivě zbavováno místních osobních vazeb a spojení Je to Kafkova téměř satiricky kuriózní zásluha, že tato Praha o něm vůbec netušila.
Jak by ostatně v době jeho života mohl někdo tušit, že jméno německého židovského spisovatele, který nebyl známý an z jiných souvislostí, zůstane nerozlučně spjato se jménem charismatického města Prahy.
Jak by jen vzdáleně někdo mohl tušit, že kdekoliv na širém světě se na pouhé vyslovení jména Kafka okamžitě reaguje slovem Praha, ba že dokonce toto historické město evropského významu bude během několika desetiletí znamenat pro nesčetné lidi pouze Kafkův domov?
Kafka miloval Chotkovy sady, „příšeří stromů, ticho, zpěv ptáků“, krátký čas pobýval ve Zlaté uličce, kdysi sídlu alchymistů z dob Rudolfa II. a pro něj útulek, kde měl klid k práci, aby se pak večer vracel zasněženým tichem domů.
Kavárna Union, středisko německo-židovské duchovní elity, kam se Kafka také dostavoval, aby se polomlčky podílel na výměně názorů svých přátel.
Dlouhá třída, Schon…… palác, kde mínil bydlet s Felice, Staroměstské náměstí, kde jeho otec Herrman měl obchod v paláci Kinských. Půvabný ostrůvek Žofín, pražské plovárny, kavárničky, maličké krčmy na Starém městě pražském atd.

BOD 6.
ZÁMEK.

Franz Kafka na počátku své choroby nechtěl odjet do žádného z nabízených sanatorií, ačkoliv předtím odjel mnohokrát do zotavoven jako Erlenbach u Curychu, Jungborn v Harzu nebo Harungen v Živě. Ale to byly ústavy přírodní léčby, které mu někdy celé týdny vyhovovaly ve smyslu „přírodního způsobu života“.`
Franzova nejmladší sestra se v Siřemi u Žatce ujala správy malého hospodářství a Franz přijal pozvání, odjet tam na zotavenou.
Z tohoto prostředí, kde Franz Kafka poprvé vstoupil do styku s venkovským životem, se zemědělstvím, s německými sedláky, povstal román ZÁMEK.
Jako základní substanci tohoto románu přebíral z prostředí rodného života sedláků, se kterými se sblížil natolik, že byl zván jako host. Načrtává si do deníku záznam o setkání s jistým Luftnerem, popisuje ho jako člověka, který je „samé hihi a haha, je nervózní, rány do stolu a krčení ramen a zvedání sklenice jako Waldsteinův voják.———-Ve stáji dva obrovské koně homérské postavy, v prchavém slunečním světle, které proniká okénky…“
Veliký rybník v blízkosti vsi, kudy jednoho dne odjíždí ve stále ještě trvající trýznivé lásce Felice s Ottlou v kočáře a v Kafkovi už žije představa ZÁMKU, Siřem, jak on ji viděl, vnímal a chápal, Siřem zcela jiná a přece tatáž, tápající a hledající, který chce k zámku dojít a nedojde, je Franz.

BOD 7.
NEMOC A SMRT.

Když se dostavilo první chrlení krve, domníval se Franz Kafka, že běží o „psychologickou příčinu“, protože to bylo v době jeho rozcházení se s Felice. Byla to však zcela jiná věc: tuberkulózní rozpad hrtanu.
Do té doby, než byl donucen se dát pensionovat, trávil Kafka svůj čas jednak v Siřemi, jeho stav se zhoršoval natolik, že by každý tak zvaně rozumný člověk ihned podnikl kroky pro svoji záchranu. Franz Kafka jezdil pouze na zotavenou na nejrůznější místa, aniž se systematicky léčil. Jistý čas strávil se svým přítelem dr. Robertem Klopstockem v Tatrách /Matliary/, opět se vrátil do Prahy, aby se opět vrátil do Tater.
Napsal během této doby několik próz a v Praze čte přátelům úryvky ze ZÁMKU.
Tráví pak ještě nějaký čas u své nejmilejší sestry Ottly v Plané nad Lužnicí, vrací se do Prahy, aby odjel do Muritz, kde se seznámil s Dorou Dymantovou, tak zvanou východní Židovkou. Byli to povětšinou Židé z Haliče, kteří uprchli a ona byla členka jedné z těchto rodin. Mezi Kafkou a Dorou vznikl překvapivý vztah, který jakoby obrátil Franze Kafku svítící stranou k zemi.
Protože Franz studoval neustále hebrejštinu, byl pravděpodobně unesen, když mu dívka Dora Dymantová přečetla knihu Izaiášovu hebrejsky.  Odstěhoval se s ní do Berlína, tonoucího v krizi inflace, přijímal ochotněji než jindy nabídky nakladatelství, o které dříve nejevil zájem.
Umírající tělo zřejmě vzbudilo aktivitu toho zvláštního ducha, který zem do té doby pouze pozoroval ze stanoviště pozorovatele, tuberkulózu jako spásný anděl mu nabídla okamžiky lidského štěstí. Nemoc, tento zvláštní genius lidského bytí, mu dala energii, aby vystřídal posléze dvě sanatoria a rozhodl se pro třetí v Kierlingu u Vídně, kde měl skončit.
Odjel tam s Dorou a přítelem Klopstockem.
Za tři měsíce nato zemřel. Jeho rakev byla převezena do Prahy a za přítomnosti přibližně sta lidí, kteří ho obdivovali, milovali a chápali, kdo v něm odchází, byl pohřben na Novém židovském hřbitově v Praze. Jakoby něco z legend, jak označuje Kafka své romány zůstalo skryto před všední diagnózou, před všedním případem úmrtí popisuje Max Brod, že jakmile dostal telegram od Dory, rozjel se okamžitě za svým přítelem do Kierlingu. Ráno před odjezdem se dozvěděl, že pod ním v bytě právě umírá mladý muž. Ve vlaku ho oslovila dáma ve smutku, které právě zemřel manžel. Dora mu sdělila v ústraní, že na okno Kafkova pokoje přilétá sýček „posel smrti“.
Franz Kafka byl ještě v den své smrti při smyslech, den předtím napsal rodičům jako obvykle konvenční dopis. Dora mu vzala papír z ruky, a připsala rodičům několik řádků, že dopis byl výkon, na který už dále Franz nemá sil. Připsala ještě větu: Už jen pár řádek, které se podle toho, jak prosí, zdají velice důležité.-

Franz napsal jakoby dětským velkým písmem na závěr dopisu:
Montag geschrieben am 2.6.1924
gestorben 3.6.1924.

BOD 8.
Peter Freistadt jako pozorovatel i účastník celého obsahu filmu.
Po domluvě s ním bude rozhodnuto, zdali bude film částečně komentovat anebo zdali sdělí pouze svůj vnitřní hlas k příběhu o životě a smrti židovského spisovatele Franze Kafky.