EK002432_0057-0062

DOPISY BRATROVI

Jedna přítelkyně mého bratra, velmi hezká blondýnka, se po rozloučení s mým bratrem zamilovala do mne. Protože Ester se jí nějak nezdálo, začala mi říkat Estko Švestko. Líbilo se mi to, protože mám švestky ráda. Bratr naopak ještě v dětském věku mi říkal Esterko Ještěrko, což mi nebylo proti mysli, ale vnitřně jsem s tím nesouhlasila. Režisér Jan Němec, můj někdejší manžel, mě oslovoval Esterko Baterko. Vysvětlil mi nechutné příměří k obyčejné baterce tak, že mě označil jako světlo svého života, na což jsem polichoceně přistoupila.`
Já sama jsem si začala později říkat Estýš Chřestýš. To proto, že jsem se dopustila mnoha zločinných slovních útoků na nejrůznější členy vyšší – řekla bych – high society ve smyslu marxistického světa – což mi vyneslo spousty nepříjemností. Cítili se zrazeni a opuštěni, chápu je, připlížila jsem se jako had a kousla je do lýtka pod stolem. Což dělají výhradně hadi a hlavně chřestýši bývají prý v tomto ohledu vysoce netaktní. Bohudíky chřestí ocáskem – naivové – takže mohou být zatčeni ještě před útokem. Jelikož jejich okolostojíčnosti nemám, nechřestila jsem a tak se stalo, co se stalo a co se nemůže odestát, jak řekl milenec jedné mé kamarádky v situaci, kdy byl přistižen s jinou milenkou. Líbal ji.
Nakonec jsem se začala podepisovat všemi třemi zvolenými jmény jako Estka Švestka, Esterka Baterka a Estýš Chřestýš.
Mému bratrovi se dávno zalíbila Švestka, takže mi často říkal pouze, Švestko, buď tak hodná a udělej mi kafe a podobně. Já, která jsem v mládí marně pátrala, jak nazvat Jana, Jeníčka, Jendu Honzu, jsem přišla pouze na dvě nestejnoměrná srovnání, co by se rýmovala: Jendo Bendo a Honzo Bonzo. Nestačilo to, neunesla jsem váhu pouhých slovních hříček. A jelikož jsem se průběhem času stala Švestkou, začala jsem mu říkat Hruško. Aby to tak nějak časově do sebe zapadalo /podzim/. A jeho ženě Ditě mi bylo přímo trapné říkat obyčejným jménem a tak jsem zvolila Jabko.
Takže Hruška-Jabko – to jsou ty dvě jména, která se objevují v našich dopisech.

Praha, 10. března 1986.

Drahá Hruško a Jabko,
měla jsem velikou radost, že jste se mi ozvali, neboť stále ještě kulhám jako kulhavec kulhavej, ale mě to kór zas tak nijak nevadí.
Kdyby nebyl vybouch ten kšeft pro ten Mjůnik, tak bysem asi už teďko tančila v Labutím jezeře sólo špičky a ta bílá balerina, pane, to by byla podívaná. Akorát mě dneska zase volali z Němec, že prej ať napíšu cosi kdesi, tak já teď vyčkám asi šest tejdnů na osobní rozhovor, aby se mnou především udělali smlouvu, což se v případě častém nedělá a každej ten hajzl kalkuluje s tím, že my tady v Čechách nosíme slaměné topánky a vlasy si doteď splétáme do copů. Což by obzvláště v mém případě bylo neobyčejně působivé a pikantní.
Jináč dopisuju spoustu věcí, musím Vám taky poslat příští číslo časopisu “Umění a řemesla”, což je velmi kultivovaný časopis a je tam dlouhá řeč o mé práci, bude tam hodně fotek z filmů, takže jako publicita je to dobrý, ale jináč z toho žádný peníze nejsou. I když třeba pan Ondřej Sekora, který tam pracuje jako redaktor, / je synem autora Ferdy Mravence/, je rozkošný a vtipný člověk, plný smyslu pro humor, klobouk dolů. Člověk se stýská snad už jen s blbejma a to je depresivní.
Co soudíš, Hruško, o té kometě? Halleyho, myslím. Všichni, se kterými se stýkám, trpí únavou, divnými nevolnostmi atp – ale já si spíš myslím, že je to národní deprese a smutek.
Jeden kamarád mi půjčil Kurta Vonneguta “Sirény z Titanu”, nevím, jestli jsi to četl, je to science-fiktion, což je u mně literatura nejvýše neoblíbená, ale tahle knížka dává pěkně zabrat. Půjč si to od někoho, jo? /Vyšlo to v Edici s legračním názvem “KAMARÁD”./
Je to jako o Marťanech, ale je to samozřejmě o nás.
Dále jsem četla teďka po té operaci “ Šest bran osudu”, to jsou čínské legendy z roku 1678 - samá mrtvá a živá duše, samá liška jako člověk, je to fascinující a mně se to plete do snů a já pak nevím, čí jsem.
Dneska se mi právě zdálo o Tobě, Hruško, jak někam máme spolu odjet a byli jsme v bytě neznámých lidí a pořád jsme nebyli schopní zabalit naše zavazadla /všechno z nich pořád vypadávalo/ jo a bylo to v neznámém městě a.do toho vstoupila duše mrtvé Li, Tys ji poznal první, že je richtyk ta Li z těch legend a duše Narudlého sněhu a Vůně nefritu – a já jsem se probudila zblblá jak po třídenním flámu. Což ber jako literární nadsázku.
Z toho plyne naučení: nečti čínské legendy, čti Rudý právo, jez mrkev a hlavně na NIC nemysli.
To je poučení jak z toho Vonneguta, voni tam Marťani vyoperujou lidem paměť a zavedou jim do hlavy antény a ty jsou k dispozici pro jednání dotyčných nešťastníků. A kdykoliv někdo z nich myslí na něco, co se nemohlo vyoperovat, pocítí tak příšernou bolest, že hned přestanou radši myslet.
Účinnej fór, že? A my ho známe od Nemarťanů. že?
Dneska Ti píšu jenom dopis, ale zítra strkám do velké obálky některé mé Černé pohádky, které jsem psala ve zlých nocích, kdy se mi nechtělo spát z hrůzy, že budu už zase spát a jak jsme vždycky říkávali: v hrobě se vyspíme až moc dlouho – tak mě to spaní vůbec nebavilo. Protože to nebylo spaní, to bylo napůl bdění a ten mozek jeden pitomej stále pracující, odvíjel v polosnách z obyčejných asociací prožitého dne tak hrůzné motanice, že jsem se rozhodla psát radši do rána. Za svítání je už člověku trochu líp, i když pravda, svítání má divnou příchuť – ale je to přece jen světlo slunce a dne. No – a pak zase přijde večer ani se nenadáš.
Nevím, jak Tobě, Hruško, se míchají do snů letadla – pardon! Honzo! promiň!!! LETOUNY, ano samozřejmě, máš blbou sestru, ne letadla, letouny!!! Abys na mě zase neřval, že když jsem Tvá sestra, že musím říkat letoun a ne létadlo.
Mně se do snů vždycky přimíchá film a filmování, protože film byla moje největší posedlost, kterou znám, já jsem myslela, že umřu, když mě tehdá zakázali práci, když jsem věděla, že už nebudu nikdy slyšet, jak praskají vypnutý světla na zhasnutejch reflektorech, jak to tak zvláštně smrdí, ten filmovej atelier. Je to vůně, jakou mají třeba hluchavky za deště nebo kopřivy, taková pohlavní, omamná vůně života. Bylo to velice hrozné, ale jak říká Friedrich Nietzche: co mě nezničí, to mě posílí.
Ale radši na to nevzpomínám. Mrtví ať pochovávají mrtvé a protože život je tak podivně ustaven, že nikdy nevíš předem, co budeš a co nebudeš smět dodělat, tak je lépe o celé věci nehovořit. Čímž se vytváří to, čemu se v Tichomoří říká TABU – to slovo samo o sobě zní jako gongy a jako Tvůj vlastní výkřik protestu, se kterým se nemá cenu svěřovat, protože tím obtížíš druhého člověka, který trpí zase jinak a jiným způsobem.
Chodívá sem teď za mnou takový mladík, patří mezi Svědky Jehovovy, je mu necelých osmnáct, je vážný, brýlatý, červenolící, nevinnou tvář má posetou puberťáckými pupínky. To se může stát jenom mně, je to znak mé výstřednosti, že? Svěřil se mi, že byl nešťastně zamilován – ale já se nesměju jeho naivitě a jeho výkladu života: Vyprávěl mi o soudu božím a spasení světa /!!!!!!/, kdy každý z nás ponese zodpovědnost, zdali chce být vědoucí čili ne. Závidím mu jeho duševní pohnutky, ale při vší jeho duchovní kráse bych ho nejrači skopla se schodů, což neudělám, bylo by mi to líto. Ondyno mi vysvětlil, celý zruměněný po sklence vína – jak to již u mne tak bývá, že ďábel a satan jsou dvě rozličné bytosti, abych si je nepletla a já jsem se při jeho odborném výkladu nudila tak srdečně, že jsem se s ním rychle rozloučila, abych měla pokoj od dalších dogmat a žvástů, které už prostě nejsem schopna analyzovat, na to nemám čas ani sílu. Ale hlavně chuť. Jinoch rozpačitě odchází, obouvá si lacinou a obnošenou obuv, věrný představě, že získal jednoho dalšího svědka a já mám chuť mu říct, aby se na to vysral – ale to by taky nebyla pravda, já ho chápu. Pravda je tak neuvěřitelně křehká a tak balancuje mezi zdáním a nezdáním.
Se ví, jsem velmi špatná Jana Amosová - Komenská.
Inu, tak nějak se všelijak kříží cesty, setkání s lidmi, které nese jistou zodpovědnost. - jó, já vím, ale jak na to? Já jsem rači sama nezodpovědná, to je moje parketa. /Satan s ďáblem budou stejně ňáký příbuzný a mně je to fuk. Zajímáme se Ty nebo já o naše bratrance???/
Říkám Ti to často a teď se opakuju: při všem svém počínání neumírat zmarněná a pitomá, se pořád musím v určitou chvíli začít smát. Musím se smát, vyjede to ze mně jako průjem. Já za to fakt nemůžu, to není moje zásluha ani hřích, nýbrž je mi to dáno. Když mi řek před několika roky takovej debil, náměstek ministra kultury, co udal v osmačtyřicátém Emila Fillu a žádal na Umprum své kolegy, aby odhlasovali, že Filla se musí okamžitě dát zavřít / a Filla se vrátil ve 45 z koncentráku/ a dále tento skvělý jinoch si nechával dělat kresby od kolegů, že jsou jako od něho - to je dlouhá věta, co? na to já jsem expert, važ si mě zato i když sem tam řeknu letadlo!!!! tak tenhle blb a fašoun, myslím že se jmenuje Janoušek nebo Jančík nebo Jančář nebo Janečka nebo něco tak - aha, tak teď už fakt musím přerušit. Tak podívej: já jsem tehdy dostala ze Svazu výtvarných umělců takovej dopis, abych se jako dostavila na jakousi komisi, že aby jako posoudili, jestli jsem natolik umělecká, abych mohla být i nadála ve Svazu výtvarných umělců. Habaďůra, samozřejmě a tak jsem šla na ministerstvo kultury a zeptala se, jestli můžu mluvit s ministrem. Paní ve vrátnici mi řekla, že nemůžu, ale že mi dá sekretariát ministra. Ten telefon dole z haly / tam byla telefonní budka/ vzala sekretářka a zeptala se mě, co chci. Řekla jsem asi tohle: jsem obětí neslýchaného šikanu a proto žádám, aby se mnou mluvil v zastoupení pana ministra jeho náměstek. No a pak se ozval takovej mastnej hlas, to byl ten chlap z té Umprum, kterýmu prý říkali “Holič”, protože se furt česal, aby byl fešák a ten mi na má první slova, to jest, na mé jméno /jelikož jsem se jako slušný člověk představila/ řekl: - Ahá, vy si jdete ke mně intervenovat krz to, že nemáte co dělat ve Svazu výtvarných umělců? - Řekla jsem, že nejdu intervenovat, ale že chci aby mi ukázal nějaké nařízení ministerstva kultury, kde bych se dočetla, že dopis, který jsem dostala, je vyhotovený přímo ministrem a že to není jen nějaká soukromější akce toho dotyčného svazu. Na telefonu bylo ticho a pak mi ten mastnej hlas řekl: - Pro vás já nemám ani pět minut času. - A zavěsil. A já jsem se začala smát, s jakým hovnem jsem to mluvila a když jsem vycházela těma krásnejma vratama, tak mi tekly slzy smíchem. Skleslost a vědomí, co se mnou bude dál, přišlo až později. Ale v ten okamžik jsem se smála té imbecilitě, té falešné autoritě, tomu nudnému tónu feudálního podkoního a já si Ti myslím, že to byl smích, co vybuchl na správném místě a ve správném okamžiku jako časovaná puma inteligence a dokonce i pochopení. Takže si myslím, že proti inteligenci a toleranci existuje jenom jedna možná a výborná rada: totiž zabíjet ji.
Ale jelikož doposud žiju a jelikož jsem od té doby vytvořila spoustu věcí, tak teď, když si čítávám, jak a kdy jsem byla z rozmanitých důvodů vyloučena z řady různých umělecký spolků, tak se směju, až se za břicho popadám, abysem tak řekla. Když to někdy někomu vyprávím, začnu se smát tak, že nemůžu doříct větu, což je pro vtipálka nevýhoda.
V tom je, myslím, velká naděje a naděje je poslední, co v člověku umírá, abych se Ti vlichotila do přízně to říkám, neboť to říkali staří Římani, rovněž okupanti a fašisti, ať Ty si o tom říkáš, co chceš.
A proto si myslím, že když mě Prozřetelnost obdarovala darem smát se, že to musím vzít s pokorou a díkem současně.
Už začíná svítat, skončíme náš flám, bratře. Také “Pýš náhle usnul, už je v snách, koze jde lesem v myšlenkách”. Morgenstern. Christian.
Líbám, zdravím, držme si palce a mozky a chytrost a úsilí a vědomí, že zde nejsme nadarmo, byť i jen jako svědkové budoucnosti. Jednou budou prstíčkem hrabat a špendlíčkem kopat / nebo je to navopak???/, ale my zde už nebudem, príma je, že se vždycky znovu najdou poctivý lidi. A ti mrtví stejně neumřeli a vždycky zůstali jako opora chudákům, co už si nevěděj rady co s nadutostí a vítězstvím pitomců.

Estka