DZ000008

Tvůrčí specifiku Ester Krumbachové namnoze určuje napětí mezi dějem a obrazem, proměnlivá polarita příběhu a jeho výtvarné evokace, symbiosa něčeho, co se dá vyprávět s tím co lze nakreslit, namalovat, vymodelovat, sestavit, zhmotnit a oživit v prostoru. Mediem, které umožnilo maximální využití těchto zvláštností talentu Ester Krumbachové, se stal film.
Krumbachová začínala jako divadelní výtvarnice návrhy scén a kostýmů. Pak dělala totéž pro film. To, co někdy bývá jen záležitostí vkusu, jindy banalitou nebo naopak výtvarnou extravagancí, stalo se jí výrazem posedlosti naplnit prostor scény magií věcí, která patří k ději a jeho nositelům, výtvarně umocnit to co říkají, jak jednají, jací jsou. Pro ilustraci tu připomínám prostor, v němž pan Suchařípa si užívá Faunovo velmi pozdní odpoledne. Škoda, že film znemožňuje zastavení a prodlení – měli bychom větší možnosti obdivovat jak věci, jejich barvy, tvary, povrchy a také historické kontexty hrají se sebou. Paralelně s touto vášní, která dostala největší možnost vyžití v našich filmech nové vlny z šedesátých let, se rozvinuly i příběh vtělené do pohádek, povídek a především filmových scénářů, které Krumbachovou proslavily.
V dalších létech – vlivem vnějších okolností – mnohé z toho, co nezadržitelně produkuje představivost Ester Krumbachové, nenalézá možnosti plného rozvití a uplatnění. Využívá proto každou příležitost. Tehdy například vznikají rekvizity a kostýmní doplňky pro film a divadlo – na výstavě připomenuté – které představují jeden z vrcholů autorčiných schopností výtvarně dotvořit postavy, vyjadřovat podstatu i smysl příběhu, v němž vystupuje. Tehdy také Krumbachová splétá a váže, sestavuje a formuje své tak oblíbené a vyhledávané náhrdelníky – amulety ztělesňující těkavou esenci jejího tvořivého ducha. Je fascinující sledovat, jak se rodí ze vztahů objektů stvořených i nalezených, spojovaných rytmem uzlíků na kožených šňůrkách, prazvláštní příběhy, sice němé, ale přece tak výmluvné pro toho, kdo se dovede vcítit do této tajemné řeči podobné provázkovému písmu zaniklé civilizace, a možná sdělující poselství živé v budoucnu.
A na závěr něco o obrazech Ester Krumbachové. Jsou jejím soukromím a vedou nás daleko do minulosti až ke hrám dětské představivosti. je v nich však i mnoho pozdějšího poznání, jak o tom svědčí kultura jejich výtvarného udělání. A především nás zaujmou zvláštní spojitostí naivity – k níž se Ester Krumbachová ostatně hlásí jako k velké síle – s prastarou zkušeností života rozpomínajícího se na historii naší planety a jejího tvorstva. Rozmarná lehkost imaginace, která se vznáší, je v těchto výtvorech zároveň strašlivou silou, která se nedá usměrnit.

Miroslav Lamač