EK000020_0016-0021

Na začátku nejasný jezdec, který se řítí pod holým horizontem, mává nad hlavou velkým praporcem, do toho tikání hodin, odbíjení kostelních věží.
Jezdec se prolne do ciferníku, který se zrychleně otáčí.
Jezdec mizí a už se objevuje na původní straně, plášť za ním vlaje, kopyta koně zní jako tikot, bušení kovadliny, rytmicky, že to připomíná hodiny. Opět zmizí a opět se objevuje. Vždy ve stejném směru, až se rozmlžuje celý obraz do mlhy a na obraze není nic.
Letící čas! Ten čas letí! Ten čas – ano, ten čas letí a řítí se hlava nehlava přes – a v něm se zjevují jako fantomy celé útvary zjevů, v tom čase zrozeném, i když člověk se mění pomalu a ne rychle, věci, které ho obklopují, se mění daleko rychleji a markantněji….
Do těchto slov se do prázdné mlhy prolnou některé slavné obrazy z určitých uměleckých epoch. Nejsou řazeny chronologicky podle posloupného historického sledu, nýbrž v největších možných kontrastech, které na sebe upozorňují odlišností svých forem. Ku př.: obraz Giotta, obraz Goyi, van Dycka, Botticelli, Clout, benátská škola. Všechny obrazy zdůrazňují vždycky jednu lidskou postavu, které se od sebe liší vzhledem velmi markantně.
Obrazy se prolnou do starobylé mapy Evropy, která se rozplyne a zmizí.
Hlas: Ach ta Evropa! Podívejme se, na ty změny! Na tu nedočkavost! Na tu nervozitu! Na tu obrazotvornost!
Objeví se herec v dobovém kostýmu z baroka, hluboce se klaní, zametá peřím ze smeknutého klobouku podlahu, zvedá se v póze ze slavného obrazu, strne, vyčkávaně se dívá, prolne se do herce v upjaté póze, s krátce ostříhanými vlasy pod konickou čapkou, nohy v trikotu, jednu nakročenou dopředu, který zvrácen dozadu, očekává něco očekává. Jeho obraz se prolne do
herečky, oblečené do kostýmu z dob Botticelliho, šat se na ní nadouvá, je to Botticelliho Flora, držící květiny v ruce, ve stejném postoji, která se usmívá sevřeným úsměvem, prolne se do
rokokového pána, herce, který stojí v póze ze slavného obrazu s bílou parukou – prolne se do
herečky, staré ženy s amsterodamským položeným límcem s kuklou na hlavě…..
prolne se do dvou základních nahých figur muže a ženy.
Hlas: Mužské tělo vypadá přibližně takto – a ženské takto….Není tedy zvláštní, že jednou vypadá toto stejné tělo robustní a velké a podruhé křehké a malé a štíhlé?
Proč se to stalo? Proč se to stále děje?
Na nahou figuru muže dopadne šat barokního herce, kterého jsme viděli.
Tělo je pod ním stále vidět. Kostým rozšíří ramena, zkrátí nohy atd.
Na obraz ženy dopadne kostým staré ženy s amsterodamským límcem, ramena se zúží, trup i tělo se rozšíří – tělo ženy je stále vidět.
Hlas: Lidské tělo se měnilo a mění díky oblečení – ale co bylo pod šaty? zase jenom neustále se opakující lidské tělo. Jenom fantazie a obrazotvornost i snad nějaké hledání té správné míry, neopakovat to, co už bylo řečeno, vytvořily ze stejných těl zcela jiné zjevy.
Ale proč? Proč se to stalo? Z jakého důvodu?
Dusot koně Času. jako na začátku, možná s rytmickou hudbou: Čas, čas, čas.
Portrét muže v barokní paruce.
Portrét ženy v barokní paruce.
Obě paruky stojí na stojanu kadeřníka. Paruka se zvětšuje nájezdem.
Portrét lva s obrovskou hřívou.
Hlas: Jeden z těch uplynulých časů patřil obrovské kštici, spoustě vlasů
Snad ne proto, aby chtěli lidé napodobit hřívu lva?
Snad ne – snad ano.
Lidem nestačily vlastní vlasy, chtěli mít veliké, neskutečně nakadeřené vlasy
Hlas: Měli anebo neměli na tento pocit vliv zajatí lvi, tak hojně vožení k evropským dvorům?
Hraná scéna: mladý hejsek z gotiky si vykračuje prostorem, špičaté boty, rolničky v rukávech cinkají. Jeho hlava je téměř dohola ostříhaná. Zvuky hospody, smích a zpěv dobový zpěv.
Hlas: Tento hejsek lehce vrávorá s lahví v ruce a kráčí za svou partou kumpánů, aby se pochlubil, jaké dívčí srdce opět dobyl.
Hlava hejska se prolne do portrétu z téže doby. Krátké, na rendlík ostříhané vlasy. Obrazy se prolnou do obrazů svatých – některého ze slavných mnichů, stejně ostříhaného jako je hejsek.
Hlas: Není to zajímavé, že účes z této doby patřil v podstatě nábožným mnichům a tenhle opilec a řádil má tentýž účes? Proč se mu nelíbil hustý a kadeřavý vlas tohoto pána nebo této dámy?
Obraz Botticelliho s dlouhými kadeřavými vlasy a obraz Flory s rozpuštěným vlasem, s umně stočenými copánky po obou stranách tváří. Obraz Simonetty Vespucci se stejně umným účesem.
Hlas:
Jaká to zkáza, že se někomu mohly líbit takto umně upravené vlasy – když partnerka k Hejskovi
Znovu portrét účesu Hejska a vedle něj dáma s henninem na hlavě a závojem pod krkem.
Hlas: Ta dáma má samozřejmě vyholené vlasy na čele, aby nebylo vidět ani jediný vlásek pod čepcem – ale pak se doba pokaždé zkazila změnila. Co se nosilo zítra, nenosilo se včera a co se nosilo včera, nosilo se zase jinak. Ale proč? Proč? Co to lidi vede k tomu, aby si měnili tvar všeho, co je na nich společného?
Obraz dámy s velkým výstřihem – konečné baroko.
Hlas: Co tohle má být? Takhle se chodí? Takhle obnažená? Když se chodilo
Obraz gotické krasavice v živůtku, který ji sotva zakrývá ňadra
Hlas: v daleko otevřenějším živůtku anebo
Holandský obraz upjaté krasavice, zahalené až po krk
Hlas: přímo bez výstřihu? Kam jsme to přišli, že se to všechno mění hned sem hned tam? Copak je to nějaký holubník, takových pár staletí?
Hezký venkovský holubník, holubi vrkají a přelétávají. Vychází hospodyně ale jaký ta má výstřih! Jako z holandských nebo italských obrazů!
Přes obraz přeletí jezdec Čas na rychlém koni a když zmizí, vidíme biedermeierovskou dívenku – která s cudným výstřihem na nás nevinně zírá s nemožně zatočenými copánky po obou stranách obličeje a prolne se do fešáka z gotiky, který se pyšně a suverénně opírá loktem o stůl, krásný knír, baret na hlavě, vlasy spuštěné po obou stranách tváře. Dívenka z obrazu při pohledu fiktivním /ne nudou/ sklopí oči. Fešák si odfrkne.
Hlas: No – je to skutečně holubník – je tohleto možné? A tyhle módy se udály během několika málo století? Je možné, že se to událo všechno během několika století? Co je tohle?
Dokumentární záběr dívenky v minišatech, která hopkuje ulicí nebo BB
Hlas: Ne – co si to kdo vymyslel…
Portrét Jindřicha 8 od Holbeina. Jeho přikrytý poklopec ohromnou vycpávkou se prolne do týchž částí těla mnoha slavných panovníků.
Hlas: Prosím – to mohlo být rozumné v takových válkách – řekněme, že se stále válčilo – teď ne – teď je všude mír….
Hlas
Poznámka nahoru: Hlas dívenky: Ten tedy vypadá, ten blázen! Hlas muže: Co to má na hlavě ta nestyda? Hlas dívenky: Vy mě nebudete urážet! Vždyť jste sám pěkný zbrojnoš! Hlas muže: A vy vůbec víte, jak strašný jest váš zjev? Jak čert!
Item pro buoh pro matku boží kterakž náhodu viděti vás musím dám vám pytel kožený plný grošův abyste šla v pokoji pryč. A ty grošíky na pitie jsem skládal a teď moje vlasy pod biritem se ježíce…..Dívky hlas zavolá: Máti moje předrahá, pojď mi ku pomoci, neboť mě zde neznámý vandrák obtěžuje a cizími slovy mluví!
Hlas:
Obrazy obou se rozplynou za rachotu vády.
A objeví se obraz vousatého muže z doby Rudolfa II, vedle něhož se objevuje portrét muže hladce oholeného a začnou se prát to sice asi ne, ale já to teď nevím.
Hlas: A už jsou zase v sobě, poslechneme si pamflet z 16. století, proč k té rvačce dochází nebo možná raději ten pamflet.
Hlas: Stačilo pouhých čtyři sta let, aby to vytvořilo takový předěl mezi lidmi stejného plemene / kteří byli narození na stejné planetě? Aby jeden v druhém viděli maškarní oblečení, přestrojení. Čtyři sta let je z hlediska vesmírného času naprostá legrace. Všimněme si ku příkladu vědeckého výkladu o
Vědecký snímek slunce, později naší planety. Potom strom.
Grafika rokoko proti empiru, empir proti rokoku
Vědecký výklad stáří slunce, vědecký výklad stáří planety. Vědecký výklad stáří stromu.
Hovno – stáří země . Nic víc.
Hlas: Takže jakých čtyři sta let by mělo oddělit člověka od člověka jenom a pouze jeho zjevem? Proč se ty zjevy od sebe tak odlišují? Vždyť člověk
Zase asi ten vobraz té lidské figury
Hlas: když po tělesné stránce kromě několika malých změn vypadají v podstatě stejně?
Ale uvážíme-li – že by bylo možné, vmísit se do bývalého času
Vypravěč nebo nějaký muž v současném oblečení kráčí gotickou uličkou s goticky oblečenými trhovci. Všichni na něj zírají v hrozném údivu někdo zavolá biřice na moderně oděného člověka, biřic jej odvádí. Staročeské výkřiky. Pak za viníkem zaklapnou dveře od věznice nebo bude poprava i s katem. Vzápětí se objeví Hejsek, který v gotickém ústrojí něco
vstoupí do tramvaje nebo autobusu. Někdo z vyjeveného publika se ho zeptá, kam jede. Hejsek odpoví, že jede domů. Chová se podivně, směje se výstředně oblečeným lidem, tvrdí, že příliš pil v hostinci u něčeho Zlatého kohouta a císař by takovou sebranku do města přijímati nemusel atp. -až je dovlečen psychiatry.
Hlas: Takže hodně nemoderní oblečení vzbuzuje odpor, úžas a přivolává na sebe hromy a blesky. Je to zvláštní – kdo vlastně ví, jak má správně vypadat? Co je správně? Podle módy – ale zase nepříliš.
Výstřední dvojice, po které se otáčejí lidi.
Stará paní, vzbuzující výsměch svým kloboučkem z třicátých let.
Exaltovaný cizinec. Lidi si o něm šeptají.
Hlas: ale mohlo by to vypadat i takhle.
Tramvaj je obsazená lidmi z gotiky. Hejsek přistoupí, vstupenku vsune do schránky a ledabyle si sedne. Nikdo nic neříká. Hejsek se spokojeně tváří.
Hejsek nastoupí v současném oděvu do současné tramvaje. Nikdo nic neříká. Celá situace je rekonstrukcí předešlé situace, stejný kompars atd.
Hlas: Není to zvláštní? Tentýž člověk – titíž lidi – ale co ten zjev udělá! Ale proč? Tak proč se měníme, když k tomu bývalému nemáme cestu zpět?
Hrobka v Klatovech. Na jedné malé ženské mrtvolce, zcela vysušené, jsou šaty z rokoka. Zpod sukně nad vyschlými mrtvými nožkami se objevil kousek krajkové spodničky. Mrtvý kovář, který má koženou kazajku s měděnými knoflíky. Mrtví a mrtví, oblečení do své současnosti.
Prolne se do museí s kousky starých oděvů, střevíců, punčoch. Všechno zetlené, neznámé, divné. Velké detaily předmětů odívání.
Hlas: Tohle je živůtek tohle se nosilo pod šaty….ale je vlastně pod šaty (něco) jiného než lidské tělo?
Snímek nahé lidské dvojice.
Hlas: Na počátku prý byli Adam s Evou v ráji nazí. Přeměnu, kterou si určili jejich evropští potomci – co k ní máme ještě říct?
Hlas: Když uděláme rekonstrukci o pouhých pět set let zpátky, podívejme se, co uvidíme.
Chronologie: Gotika – renesance – baroko – rokoko – empír – biedermeier, II. rokoko, biedermeier, secese, konec století – charleston – shimmy – nostalgie – čtyřicátá léta – šedesátá – teď-
Nahé postavy muže a ženy. Otazník.