EK001222_0002-0009

25. března 1991.

Táhne na druhou ranní. Vrátila jsem se právě z malinkatého nic neznamenajícího miniflámu. Vašek Havel, nyní president našeho státu – on nebo někdo jiný – prostě NAŠE nynější vláda zařídila věci jinak, než byla celá ta věc předtím: na Velký Pátek, který slaví křesťani, já osobně ne, ale křesťani ano, tomu buďtež vzdány díky předevšemi námořníky – tedy na Velký Pátek, den ukřižování Ježíše Krista – se v divadlech nehraje. Křesťané jdou do sebe a do kostelů, jak se sluší a patří. Na poslední cestě Macháčka ve Valdštejnském paláci, kde byla jakási nablblá mezinárodně-solidární péče o lidskou humanitu, kterou vysílala synchronně do všech televizně obsazených míst Oslo - St. Francisco – Praha, byl Mirek jmenován mezi jiné, kterému tak zvaná světová humanita vzdává poctu. Abych to řekla přesnějc /nikdy jsem tomu úplně neporozuměla/ byl hlavně jmenován Václav Havel, president, mnoho a mnoho dalších lidí z jiných oborů a mezi herci tam byl v pětimístném čísle jmenován taky Mirek Macháček.
To už seděl na kolečkové židli perfektního tvaru, oblíkala ho u mně doma paní docentka Rychlíková a byl oblečen skvěle: sametové černé sako, sametová černá kravata, téměř džínová košile s bílým límečkem. Seděla jsem vedle něj v tom sále, kde jsme sledovali Oslo, St Francisco a Prahu, všichni na sebe kynuli z obrazovek a nás usadili do první řady jako zvlášť extravagantně vyhlížející, až, jak mi řekli známí, oduševnělou dvojici. Bylo to poslední vystoupení Mirka Macháčka na veřejnosti, protože a patrně díky tomu, že se k jeho kolečkové židli přišli poklonit a stisknout mu ruku Eva Hrušínská s Rudolfem, Vlasta Chramostová a Standa Milota, Kemr, který tam rovněž seděl a mohl udělat totéž snad i z pouhé zdvořilosti k člověku tak naprosto zjevně umírajícímu, to neudělal. Bylo mi to jenom protivné. Nic víc jsem si o tom nemyslela ani nemyslím. Pepík Kemr byl a zůstal pro mě osobou z cizí zony, nechci ho tupit ani nic podobného jenom kdybych já byla křesťanka, šla bych už z tradice, sebevychcanější podat ruku někomu, kdo zde už dlouho nebude.
No Tím bych skončila tu drobnou věc, o které si nejsem jista, jestli ve mně nezapustila kořeny daleko hlubší, než se domnívám při mé vrozené lhostejnosti k maličkostem nálad a prohřešků.
A dnes, jaksi tak jen jedním okem, jsem několikrát zahlédla Pepíka Kemra, solidně a nepříliš podnapilého, jak se roztomile baví, máchá rukama a vypadá legračněji než kdy jindy.
Ale to píšu jen pro přesnost mých Caprichos.
Seděla jsem najednou a čirou náhodou u stolu, kde byli přítomni dva moji milenci. Jeden starší, jeden mladší. U toho prvního, který mě zlíbal hned při příchodu jsem rychle zapátrala v paměti, o koho jde a dovtípila jsem se docela rychle.
Ten první, herec, pak nadobro zmizel – zaplaťpámbů, je to hlupák. A vždycky byl. Ale ať jeden chce nebo nechce, byl takový horký večer a my jsme tehdy spolu tančily nazí, protože se nám, to líbilo. A nějakým záhadným způsobem se vrátil zčistajasna můj tehdejší manžel a když jsem slyšela šátrání klíčů v zámku, přehodila jsem přes sebe domácí dlouhé šaty a ten chasník se duchapřítomně rovněž oblík – a bylo to. Můj tehdejší manžel byl v tomto ohledu gentleman, protože oznámil, že má ještě něco na práci a odjel.
Věnuju tomu zbytečně moc pozornosti – snad mě zaujal fakt toho překvapivého svlečení a oblečení – jinak si nedovedu vybavit nic, co by mě bylo k téhle vzpomínce tak připoutalo. Jestli budu mít čas, tak tohle celé vynechám.
A tak isme tam dneska seděli. Gabriela mi ukázala na scéně a v hledišti, jak míní zpracovat “Smraďoch Šindler má jít okamžitě domů”. Ta věc, co jsem napsala, má mít premiéru tuším začátkem června.
Gabriela je člověk mého srdce. V čemsi se podobá Macháčkovi. Když vypráví, co zamýšlí udělat, oči jí září, žhnou, to nejsou oči, to je vidina, to je hmotná představa. / Macháčka se bála a snad i nenáviděla. Co si o ní myslel on, to nevím. Jen jednou, když telefonovala a on se právě pozvracel do postele, tak zvedl telefon a řekl ji Gábinko, já tady dělám Esterce veliké starosti”, ale dál jsme o tom nikdy nemluvili nebo lépe řečeno “nemluvily”/
A jak tak sedíme a klábosíme, jak se sluší a patří / kdybych dnes nebyla šla do nějaké putyky se správně líznout, tak bych snad byla zemřela touhou po životě /, přišla řeč na Švýcarsko, kde jsem teda jeden ten hrůzný čas svého života, který jsem toužila skončit a bůh mi dal tu šanci, že jsem zakrátko vlastně umřela – tak jsem si dneska v ten večer jen tak mezi řečí, na to vzpomněla a vyprávěla jsem jim historku o jednom milionáři, kterého převálcoval argentinský génius Borghese.
Ještě se vrátím k té své skorosmrti. Škoda, že to byla jen generálka se světly, že to nebyla premiéra. Protože když mě osudovou náhodou – musím o tom mluvit, našli v bytě bez vědomí, tak jsem byla v nejšťastnějším okamžiku celého svého vnímání: byla to jenom teplá, světlá mlha.
Ta mlha, to bylo objetí jakoby otce. Volala jsem, mammismi, já se tam už nikdy nevrátím. Mami, já vím, kde jsi. A tam si hraje Bajaja a Pastelka. To byli bratří mého srdce, zrození jako kočky. A byli skutečně bratři, Bajaja byl dominantní, Pastelka byl satelítek. Umřel záhy po Bajajově smrti.
Nemohl bez něj žít. A kdosi nebo někdo – co se nedá vypsat primitivní lidštinou mi řekl něco asi v tomto smyslu: odejdi odsud. Ještě ne. No a já jsem pak uviděla, že ta sladká, bezbřehá, milující mlha se začíná protrhávat, podle mne jsem křičela, ale nekřičela jsem, tělo na to nemělo sílu a v takové proluce v té mlze seděl lékař. A bylo to stejně, jako když jsem byla donucena se narodit.
Někdy se bojím, teď jsou to tři roky, že zase začnu milovat srpek měsíce a stmívání a vůni života – protože to, co bylo tam, bylo daleko omamnější a nádhernější. Někdo, snad jistý sv. Jan, snad napsal. Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co připravil Bůh těm, kteří ho milují. Vím, že je to pravda. Stejně jako vím, že bez Boha, bez Boha nedokážu nic, že on je mou součástí, jako já jsem jeho silou, já, která chci a zůstanu stát v jeho službě do konce dnů. Žízeň po bohu. Bůh je bezdomý dům. Bůh přijímá oběti ze všech oltářů. Vrátím se k dnešku.
Tak jsem vyprávěla. Moje bezdomoví venku, v jiné zemi, byla hořkost. Rozuměla jsem, že Švýcar může milovat Švýcarsko. Ale to bylo všechno.
Jednoho dne jsem se octla na slavnostní večeři u jistého filmového producenta, celkem obyčejného člověka, nebyl to člověk zlý, byl to Švýcar a producent reklamních filmů, kde veselá hudba provázela snímky tekoucích jedovatých odpadů / voda byla zelená, fialová, žlutá, šla z toho hrůza / a byla to reklama na to, jak vytrvalé a odolné je POTRUBÍ, které tyto hnusy dokáže pojmout, aby je zvrátila, vyblila do vod tohoto světa.
U toho muže jsem pracovala. Sama nevím, jak se to mohlo stát, že mě pozval v den jeho narozenin do domu.
Bylo to nějak kolem Štědrého dne – protože ve veliké místnosti byl rozzářený vánoční strom, pěkně velký, ten chudák. Hostů nás tam bylo jak máku. Posadil mě do protějšího čela domu, že jsem filmařka z Československa, že jsem bývalá hvězda, že jsem ta PANÍ, no tak jsem si sedla a seděla. Po mé levici seděl mrňavý chlap, nějaké velké eso že to je, jsem pochopila ihned, ale ještě jsem nevěděla, s kým budu mít tu čest.
Při předkrmu jsme spolu tak všelijak vedli dvorné a vtipné poznámky, mě bylo smutno, byla bych nejradši utekla, ale už to nešlo, utýct od té bandy.
Ve Švýcarsku bývá zvykem, že se začnou bavit “schwittzerisch”. To je vlastně něco jako jiddisch. Jsou to německá slova, ale nelze jim rozumět, protože se vyslovují jinak. Weiss je witt, Haus je Hus. I Romové mají podobný jazyk. Znám to natolik dobře, že mi bylo jasné, oč běží: tajná řeč na polapení protivníka.
Ten chlap vedle mě byl arogantní. Věnovala jsem se tedy raději jiné partnerce, byla to nějaká choreografka, jistě patřičně slavná, jinak by zde nebyla seděla, jmenovala se Eva, švýcarsky Efa. Efa byla nudná. Předkrm se dojídal, moje zoufalství narůstalo. Znovu jsem oslovila toho kreténa po mé levici. Řekla jsem nu nezávazným hlasem, že česky slovo Baum znamená strom. A že mě leckdy napadlo, jestli to nepovstalo ze slova Strom, to znamená proud vody, ein Strom. Že možná pojmu vlhkosti, kde se nejlíp daří stromům, to slovo vzniklo. Podíval se na mě s unaveně blahosklonným výrazem a řekl: -O, Sie, meine arme Slavin”. “Vy moje ubohá Slovanko.” Ve vteřině se ve mě zaktivizovala síla. Urazila jsem ho několika vybranými slovy a když se hostitel překvapeně zeptal / zvýšila jsem hlas do tichého řevu, kde padl slovo idiot /, oč běží, řekla jsem s téměř švýcarským bontonem, že ten pán vedle mě mi není sympatický. Jestli si smím přesednout. Po půlvteřině ohromeně trapného ticha se hostitel srdečně zasmál mé “spontánnosti” a jelo se dál.
Dobře.
U té tabule seděli taky jistí manželé. Manžel se jmenoval Xaver a byl to Bask. Jeho žena byla švagrová šéfovy ženy, Španělka a jmenovala se Carmen.
Xaver a Carmen žili v Kanadě. Oba byli zajímaví, on byl architekt, ona, jestli se nepletu, byla bývalá tanečnice, která se po nešťastném pádu polámala natolik, že dělala choreografku. Ne, že bych v životě chtěla žít jinde než doma. Ale Baskové to doma neměli, nemají a asi nikdy nebudou mít lehké. A navíc měli oba v sobě cosi, co se nedá popsat: oči, úsměvy, gesta. Oba černovlasí, oba krásní. A byli navíc sugestivně neatraktivní, takoví jako vnitřní. A taky oni dva se na mně usmáli při mém incidentu s tím blbem vedle mě. Snad bych je tak nezaznamenala, kdyby celá ta věc nebyla měla pokračování. Teprve pak se mi vyjevili a já je dodneška mám ráda, lituju, že jsem ztratila jejich vizitku – i když je otázka, jestli bych byla měla důvod jim napsat. Naše přátelství bylo vázáno na krátký okamžik vzpoury. A. Ostatně i v jiném ohledu nepíšu ani svým nejlepším přátelům, protože – no, protože jim nepíšu.
Někdy člověk někomu píše jako zběsilý, jako čertem posedlý – a pak přijde čas, kdy nemůže, nechce, nemá proč. Je to jako z knihy Eklesiastes: je čas sbírání kamení a čas rozmítávání kamení. Je čas lásky a čas bez lásky a je to všechno marnost a marnost nad marnost.
Ačkoliv se s tím doposud neztotožňuji, přece něco z té jakoby mudrcké prostomluvy a je pravda nad pravdy a je to pravda.
Dnes bych jim už psát nemohla. Nebylo by o čem.
Ten blbec po mé levici, doktor Roth, pozval mě, mého kamaráda Xavera a Carmen, abychom ho navštívili.
Jeho dům za Curychem měl atomový kryt, atomové všechno možné v podzemí.
Byly tam konzervy v lednicích, konzervy na dvacet let života. Bylo tam cosi kdesi. Všechno chráněno před atomovým zářením různejma dveřma a klikama, byly tam hejblata, semtam, takhle se s tím pohne a atomové záření stupeň ten a ten neublíží nikdy doktoru Rothovi.
Vilu stavěl žák Corbusiéra. Totiž – projektoval. Osobní zakázka pro šéfa nějaké šikovné pojišťovny, protože ten Roth byl vlastně pojišťovák ve velkém.
Dobře. Někdo pase kurvy, někdo je zloděj, někdo je třeba já.
Všelijakých čeledínův potřebuje Hospodin, říká jakési staré, alibistické české mudrosloví.
Pak byla velká spodní místnost ve velikosti evropské akademické kavárny. Tam byly nástroje všeho typu. Po zdech rozvěšené tam byly nástroje z celé zeměkoule. Zaujal mě jeden: byl to malý kotouček na šnůře, něco jako bubínek v nejmenším vydání. Nepamatuju se, ale snad asi tak: nějaký kmen z Afriky ten nástroj používá, když jde do pralesa lovit. Muž, který má ten bubínek na břiše, do něj lehce ťuká prsty. Břicho je ozvučná dutina. Je to snad účinné, protože hadi, pokud to nejsou škrtiči, kterým jsou ti chudáci vystaveni na pospas / hned mě napadl termín “ milosrdenství boží” /, to jest hadi jedovatí, lezoucí po zemi, se odšramotí jinam. Tak aspoň to říkal ten milionář a taky vyčíslil ihned částku, kterou za dotyčný vzácný předmět vyplatil.
To ale nebylo jediné vybavení té hudební místnosti. Stály tam klavíry, spinety, cemballa, křídla, na všech rozevřené noty a na každém z nástrojů nám pojišťovák zahrál úryvek nějaké skladby. Byla to taková sranda, že při jedné ze skladeb jsem se začala – skutečně tiše, nechtěla jsem provokovat, provokující ve mně byl jen hnus nad tím blbcem – jsem se začala smát. Ohlédl se a jeho oči byly z kamene.
Ta věc ale byla stejně jinak. Já jsem ho zaujala svým postojem u té večeře filmového producenta a on nás pozval proto a jenom proto, abych si nemyslela. To bylo celé a mně to bylo jasné. Nelíbí se mi chuť mít převahu, ale zde se nedalo nic jiného dělat. To nebyl možno snášet a tvářit se že jako nic. A on chudák nevěděl, že bohatej nebohatej, že stejně na něj seru a to ne pro tu urážku – na to bych zapomněla, když mi bylo jasné, že běží o blba, to já v sobě nenosím, to je nakažlivá nemoc, nemít rád někoho, kdo je vůl, ten se prostě smaže a hotovo – já jsem se smála skutečně a doopravdy.
No, pojišťovák měl kůži, proti které je hroch hotový nemluvně. Už hned, když jsme vstoupili, jsme si odkládali v takové místnosti, kde visel dvakrát Paul Klee, jednou půdorys, Corbusiérem narýsovaný. Corbusiér měl asi mimořádně šprýmovnou náladu, protože v půdorysu vany byla vymalovaná houba na mytí a mýdlo a snad i ručník, to si nepamatuju, ale působilo to znamenitě a udělalo mi to velkou radost.
Nyní jsme stáli před vitrínami, které byly naplněny nejvzácnějšími soškami od alabastru po pískovec, jakási keltská věstonická Venuše. A opičky ze starého Japonska a příšerky ze staré Číny. A tak. Povídám, jedna báseň – nebýt tam toho majitele, člověk by si byl prostudoval a zamyslel se nad řadou otázek lidské tvorby.
Ale zaprvé jsme byli už všichni hladoví, zadruhé, ten člověk žvanil a žvanil, jednu sošku jsem mu vzala ležérně z ruky a on s výkřikem “neupusťte to” byl nucen mi tu sošku nechat i s mou poznámkou “ a co, kdybych to upustila,” a pak poukázal na velkou staroperskou sochu, ležící na perském koberci. Byl to ležící lev bez hlavy. Ta hlava, povídal, aby nám vysvětlil, oč jde, abychom o nic nepřišli, leží, povídá, v Britském muzeu. Po mé smrti se dodá toto tělo bez hlavy a socha bude celá.
Když jsem si vzala do rukou tu vzácnou sošku, Xaver i Carmen ožili. Škrábali se na lýtkách a nudili se, že to byla jedna hrůza a můj čin jim připravil to, čemu se říká: oživení v sále.
Pak jsme začali večeřet. Hostitel řekl, že on si s dovolením sedne vedle Carmen, aby seděl po boku krásné, mladé ženy. /Xaver mě impulzivně, kavalírsky obejmul kolem ramen, když to řekl /
Doteď jsem dělala – kromě toho smíchu u spinetu či co to bylo, mrtvého brouka. A při té večeři jsem se dala do práce. Skromně, prosebně a podlézavě povídám, pane doktore, mít takovou čest, setkat se s mužem vašeho vkusu, vynalézavosti a ducha – to není jen tak. /Xaver mě upřeně pozoroval a v jeho očích se objevilo zděšení/. Povídám: vy zde dnes hostíte dva, kteří oba pocházejí ze Španělska. Jeden je Bask – tedy vlastně vůbec ne Španěl a dáma zde je Španělka. Pak jistě znáte jejich kulturní tradici, na kterou navazuje jistý spisovatel, jménem Borghes. Argentina. Znáte ho?
Právě naléval víno a netečně zavrtěl hlavou. Smím Vám Xavere a Vám, Carmen, povídám, stručně vylíčit jednu z nejgeniálnějších povídek pana Borghese?
Od toho okamžiku byl milionářský provinciál ze Švýcar navždy ztracen. Génius Borghése zvítězil. Vyprávěla jsem s gustem a zvolna, jak připluje jednoho dne na pokraj džungle stařec, kterýž se zhroutí u zbytků někdejší kultury, chrámu Boha ohně. Ten muž tam leží a vytváří v sobě obraz syna, kterého nikdy neměl. Každé ráno najde vedle sebe džbán vody a chudý jídlo, které mu sem přivážejí vesničané v pevné víře, že je mýtický stařec, předpovídaný stařec, stařec, který je Bohem. A on v sobě vytváří podobu toho syna. Nakonec mu dotváří hlavu, lebku, oči, syn je hotov, syn se zrodil.
V ten okamžik začíná prchat zvěř, která byla hluboko dole v džungli, kde byl také jeden z chrámů boha Ohně. A oheň se šíří džunglí. Prostupuje až k tomu starci a ten, když oheň hoří už u něj, rozpřáhne náruč k synovi a je pohlcen plameny.
Do švýcarské vily od žáka Corbusiéra, do protiatomovému krytu, do obrazů za tisíce franků, prostoupila Argentina a Borghese a bůh ohně.
Nevývratný Borghese a legenda. Legenda jakožto pravda. Legenda jakožto možnost. Legenda jako možný přízrak boží Legenda jako holý Bůh.
Hrobové ticho po skončení vyprávění. Vidím Xaverovy oči. Vidím oči Carmen. Vidím nic v očích vystrašeného a vykolejeného švýcarského nuly. Tak tak se to dneska stalo ve Viole, kdy jsem to musela zkrátit, nemazlila jsem se jako tehdy s každým detailem, Borghesem vyprávěným, řekla jsem jen holou kostru tam jsem byla Češka, která vtáhla dvě duše – Baska a Španělku – do sítí umělce a skutečnosti tvorby. Dnes, ať si krátce, všichni rozuměli. Ne – samozřejmě že ne – že by to snad bylo dáno náhodou naší národností, ale seděli tam chytří lidi, všichni chudí jak kostelní myši, jeden zvědavější než druhý, i když bych si s nimi zítra neměla co povídat.
Můj dnešní zamýšlený flám se změnil ve filozofickou strukturu. mám s ní pořád co dělat. I toto dlouhé a zbytečné psaní mi sežralo tři hodiny času. Zaplať pánbů za to. Teď se jde spát s uzoufanou alfou, která nesnáší ťukot psacího stroje, chudák.