EK001222_0085–0092

4. srpna 1991.

Myslím, že to bude nevinnost. Možná každého z nás. Nevinnost, spojená se schopností si vyprávět sám sobě svůj životní příběh, tak jak by měl být podle fantazie pisatele. Jak nekonečně jsem stará, stejně nekonečně jsem nevinná. Nejsem si jistá, jestli nebyl nevinen i eSeSák. Jinak, v jiném naplnění. Morálka v tom, co myslím, nehraje žádnou roli. Jenom osud narození nebo narodit se, to se ví, slova jsou klopotná. Nebo mi to není jasné tak, abych to zformulovala. Nevím. A proto je to klopotné. To nic, to jen jako poznámku.
Před chvilkou jsem se dodívala na film s Clarkem Gablem a Spencerem Tracym a Claudette takovou tou. Hvězdy amerického plátna roku 1935 nebo tak nějak. Cynické, strašné. Dobře napsané atakdál, to je lhostejné. Nafta. Dále: Fyzická síla, hnusná, věc mužů. Ženy je zato milují, jsou stejně hnusné. A z hlediska hormonů je to tak zařízeno. To je jiná opera. Vlastně o tom nechci mluvit, to je široké téma.
Ta nevinnost: pátý měsíc tonu v nějaké droze, týká se P. Je to všechno hloupé. Dávalo mi to pocit štěstí a opojení. Potřebuju drogy jako je alkohol a láska a zamilovávat se, abych pak spadla zase nevím jestli dolů nebo nahoru, ve vesmíru duše mi nepřipadá možné, že by bylo něco nahoře a něco dole – abych tedy se dostala k absolutnímu nic, které cítím téměř nebo skoro úplně jako hmotu existence. Nevím, proč jsem to nepřijala. Nebo proč to nepřijímám. Snad ten cirkus, kterým žiju: film. Nějak se mi v tom daří nezemřít a přitom existovat jinou existencí, než je ta skutečná, totiž nulová. Pouze existovat. Existence jako vlastní poslání. Hmota těla jako vlastní poslání. Hmota myšlení jako vlastní poslání. Neporozumitelná věc, které dole nebo někde jinde, ale v neznámu, rozumím. To všechno provázející napjetí – to znamená, že kdesi v hlubinách moře té mé existence číhá pocit, vidina vítězství. Nic takového samozřejmě není. Není ani vítězství ani prohra. Všechno je nicotné, slovní, pouze jakž takž to obstojí při denním světle. Ve kterém stejně tak obstojí moje holá kostra na poušti ničeho až bude po všem.
Všechno co je, je nic. A to všechno musím projít. Nevím, jestli projít, není mi to jasné. Třeba je to jinak, projít je jako podrobit se zkoušce. Ale nemyslím ani, že by to byla zkouška, to je pro hloupé věřící, co mají rituály a modly. Je to asi svaté tajemství, všechna ta bída blbosti a nadějí. Někdo mi zakázal to poznat. Ačkoliv jsem se podle mého docela snažila prokouknout tu hru, kterou hraju s druhými mým vlastním prostřednictvím, teda tu hru, kterou hraje někdo, kdo jsem já. Ale PROČ to hraju a PROČ jenom někdy, jako třeba teď, to vím, že to hraju a je mi to vzdálenější než vesmír, který nechápu, ačkoliv ho tuším v sobě a v něm samotném, to nechápu. Proč u tohoto okamžiku třeba nezemřu. Vždyť je to vlastně miniatura smrti. Nic. Nikde nic. Vyvrženec na svět. Psanec mezi druhými psanci.
Když někdy píšu, divím se slovům, jak zní a jak je to možné, že zní jak zní. A je to přitom jediný možný dorozumívací prostředek – alespoň na venek ano.
Dívám se na svoje nohy. Divné kusy masa s ukrytými kostmi. Dívám se na svoje prsty, když píšu. Divné tkaničky, co tykadlovitým, hmyzovitým způsobem něco morseují – něco, co ty prsty přece nemůžou vědět – anebo můžou!?
Těsně vedle mě žijí dvě kočky, jedna stará, která dožívá život, jedna mladá. Když píšu, popuzuje mně hlas té mladší, Alfy. Chce se mnou komunikovat a já ji prostě v ten okamžik vůbec nevnímám a když, tak jako obtíž, protože mňouká a chce se mazlit, chce se mnou existovat. V kolika jiných případech to dělám a ani o tom nevím? Včera, když tady byla Saalenfeld, jsem s ní šla dolů k taxíku před domem. Ve čtvrtém patře stál výtah, který se porouchal a svítilo tam světlo. Pod světlem lítala můra. Bylo mi ji líto. Když jsem se vracela nahoru, seděla na zemi. Měla narezlá křídla. Chtěla jsem ji chytit a vynést do noci. Uletěla mi. Ráno jsem se šla podívat, jestli tam někde je, abych ji dala pod břečťan na terase. Ale asi zalezla do škvíry mezi podlahou a stěnou výtahu. Dnes jsem si na ni mnohokrát vzpomněla. Komfort. Nevzpomínám na zvířata, která půjdou zítra na jatky.
To idealizující vědomí – můra ve výtahu. Zvětšenina jakoby soucitu, který je omylem. Není soucitu – jenom záchvěvy něčeho, co mě přivádí k sebeuspokojení, ale ani to ne. Co mě zkoncentruje k vědomí, jak asi a proč ta můra tam zůstala. Kdo je to můra? Proč je tady? Jaký má důvod spálit se o světlo? Není to vůbec směšné. Jen to není v mé moci. V čí moci jsem asi já, která lítám ke světlu a zůstávám ve výtahu, abych tam zemřela? Je to jiná zona která řídí můru a která řídí mně? Nebo je to jednoduchý zákon, kterému nerozumím? Přitom ale, když toto píšu, je to něco, jako bych hrála smluvenou roli – jako bych věděla, že odříkávám otázky z nějaké hry. Jakobych měla navlečený kostým. Jakobych se předváděla. A musím to dělat. Proč?
Proč nevím, že to vím? Jsem si vzdálená. Pouze v komunikaci se potvrzuju – třeba teď. A potrvruzuju se jen navlečená do kostýmu. Někde blízko je moje skutečná podoba – vzdáleně se mi zdá, připadá mi, že to je nějaká dobrá podoba toho nic.
Proč se neodhodlám jít touto cestou? Proto, že jsem Evropanka? Nebo je důvod hlubší, totiž, že jsem hluboce neznalá zákona všeho?
Kolem na stole spousta věcí”: dopisy, čínský koníček, věci. Serepetičky. Kolem taky rostliny. Vůbec je nevnímám. Proč? Starám se o ně a oživuju svou nicotu tím, že jim dávám jména a mluvím s nimi. Fantómy. Nikde nic. Jen já – taky nikde nic a ty prsty pracují, pije se víno, kouří se cigarety. Proč? Nevím. Nějak jakoby to zdůležiťovalo moji nicotu.
Zítra se zase třeba vrátím. Nevím kam, tam asi kde to bude lepší a útulnější. Hrůza. Odmítat jednu pravdu pro jinou pravdu – osud všech. Takže nic není pravda. A všechno přitom je pravda o životě zde.
Jenom závoje. Všechny tváře všeho pod závojem. Můžu se jen dovtípit přibližné podoby. Ale ten závoj jsem přece vytvořila já sama, když existuje na všem. Proč? Jak jsem to udělala? Jak jsem dokázala, že nic nevím?
Nezávidím věřícím kterékoliv nauky. Mají to jen lepší. Neztrácejí čas. Ale mají to lepší skutečně?
Co když seznají jejich elementy potom, až zde nejsou, jak se mýlili? Ale budu na tom líp, já, která se taky mýlím?
Mýlím se – dejme tomu, tak nějak přibližně. Třeba, možná, s trochou jiné nevinnosti, kterou bych označila jako bolest. Ale to celé v té věci nic nemění. To je maličkost, jako ten čínský koníček, co stojí zde na dosah ruky.
Jak je možné, že ho potřebuju a že ho vlastně nějak miluju, jestli to slovo vůbec něco znamená, v jiných dnech? Dívá se tak nevinně a je tak krásný, jako skutečný kůň – je to odlitek Číňana koňské duše a nevinnosti. I v nocích jako je tato, mě dojímá. Proč? Je to soucit s koňmi? Vědomí jejich strašného života a smrti? Nějak asi tak, řekla bych. Ve chvílích umírání, jako je tato chvíle, vím, že je to jen symbol jakési části mého bytí.
Zavřela bych oči, abych zemřela. Ale bojím se, abych ještě o něco nepřišla. Ani to tak není. Je to tak: pořád ještě čekám.
Když tady byl onehdy Honza E. řekl mi, že když zabíjí mola, že je mu to moc trapné. Byla jsem ráda, byl první, kdo mi to řekl, protože i mně je to trapné, a dokonce je někdy nezabíjím, někdy naopak ano. Když trhám rostliny, kterým se říká plevel, u rostlin na terase, je mi někdy nanic. Když jsem věcněji ten den přizpůsobená všeobecnému mínění, tak ne, ale když mi do tohoto světa nic není, tak je nevytrhnu. Mají stejné jemné kořínky jako kterákoliv jiná rostlina. Nebo prostě jakýkoliv jiný žijící život. Když tady Honza seděl, vylezly najednou z kořenáče od monstery dvě stonožky. Zvedla jsem je na papír a vynesla ven. Pak vylezla třetí a utekla před papírem, který jsem pod ni dala, abych ji mohla vynést. Honza se zasmál a řekl mi, že jsem asi přerušila nějakou milostnou hru ve třech. Pak za pár dnů najednou lezla stonožka u mé postele a já jsem ji zašlápla. Z okamžitého popudu. Z jakého? Proč jsem ji taky nevynesla ven? Komfortní řeči. Mohl tady lézt leopard. Co bych sním udělala? Zabila bych ho aby on nezabil mne. Složitá věc. Stonožka a leopard. Přitom vpodstatě úplně stejný život, stejný princip: narodili se sem. Jaká nevina! Jaký to jsem blb!
Říkal mi jeden kamarád, emigrant, Rus, že když byl v Madridu na corridě, přivedli býčka a ten že plakal zoufalstvím a pořád chtěl utéct. Taky jen komfort. Ten soucit. Proč jsem na to nezapomněla? Tolik jsem zapomněla! Všechno to, co píšu, by nebylo směšné, kdybych já sama nebyla směšná. Je Bůh ve své tvorbě taky směšný? Někdy to tak vypadá. Nehledíc k pocitu, který se blíží slovu Krutost. Ani se někdy neblíží. Je to krutost. Mám sílu se modlit: dej mi sílu. Dává mi ji. Ale k čemu? Abych přečkala sama sebe? Abych prostě pouze vydržela? Proč?
Ale jsem vlastně směšná? Není to v rámci normy mé existence? Nepatří směšnost ke mně jako já k ní? Nevím. Teď se mi zdá, že je to jen z jiného úhlu nazíraná jistá myšlenková zona.
Chci se zahubit tímto způsobem myšlení, který se mnou kráčí bok po boku celý život, utajeně, aby se v jisté hodině a v jistém okamžiku projevil? Určitě ne. Nebo určitě ano? Pak, v jiné proměně, v jiné podobě, mi to přichází vhod jako pomůcka. Něco se potlačí, něco se vynese nahoru. Ale kdo to je, ten a nebo to, co to dělá? Za jakým cílem? Promýšlím proto tak celkem dobře pro tento zevní svět scénáře? Ale proč to dělám? Taky abych se živila. Ano. Ale proč nepoužiju k obživě něco, co nemá co společného s tím o čem je řeč teď? Co se to dere samo ven a jenom mě to vyčerpává a unavuje. Tak proč to vyčerpání a únavu považuju za cestu? To asi trochu vím. Asi je to to všechno dohromady. Ale co je všechno dohromady? Je to zákon?
Je to shluk, podobající se Mléčné dráze? Je to sdružení vzájemného záření, které se ruší vzájemně, aby začalo existovat v jiné podobě tak zvaně umělecké? Je u Boha něco, proč dává tvůrčí činnost něco jako rozkoš svému vlastnímu pachateli? Je to zákon – stonožka – můra ve výtahu – leopard u postele nebo jsou to rozličné komponenty, utvořené tak, aby cosi mátohovitého vyjevily? Je vůbec něco krutost, jak jsem napsala? Není to jen název pro neznámý komponent? Co je v tom případě Hitler, Ceaușescu, Stalin, Brežněv a podobní? Neprokazovali náhodou tu službu, že upozornili, že všechno je beztrestné, pokud mají sílu to provést? Kde vzali tu sílu? Odkud?
Z primitivismu? Byli tak KÓDOVÁNI?
Jsou vinni? Čím? Zahnali pouze býčka do areálu corridy, protože byl předurčen k boji jako takový, jako býk, přesto, že naříkal a nechtěl bojovat?
Byl ten býček bílá vrána? Byl osobnost mezi jinými býky? A byl tím, že byl býkem – tedy dejme tomu Židem – určen k zániku?
Proč se stále opakuje stejný typ člověka typu Stalin? Proč se znovu narodí?
Musí být přece tím, čím jsem i já. Musí mít podle toho, že stojí na zadních přibližně stejné zákony jako já.
Už to teď rozmělňuju, vím to, samo se to ale na mne hrne. Moje povídka Tak sbohem žraloku je stejného rodu. Ale o to vůbec nejde. Jde o to, seděl Stalin taky tak sám a taky tak byl sám se sebou? Musel. Musel se přece nějak dobrat své osobnosti, svých otázek a odpovědí. Lenin ani Marx nebyli přítomni. On byl sám. Jakým způsobem došel k možnosti vraždění? Kdo to v něm promluvil? Vždyť ani on se neznal, nevěděl nic, chodil na záchod a bolela ho někdy hlava. Kdo tedy vytvořil v něm ten komponent toho, co spáchal? Neodbudu to slovem fanatik. To je holé slovo, to je odfláknutá myšlenka. Musel mít přece v sobě oporu, nějakou silnou oporu o které jistě sám nevěděl, jako já nevím nic stejně jako on. Psychopat. Taky jenom pojem – přibližný, nijaký. V něm přece byl taky vesmír. Tak jak to je? To ostatní, to psychologické, lze jakž takž pochopit. Ale KDE se vzala právě TATO psychologie, tyto pohnutky a z nich vyplývající činy? Zasecítím něco jako nic. Prostě to tak je. Dívala jsem se ve Florencii na portrét Caligully. Na Nérona, na Claudia. Byla jsem přibitá na místě. Nemohla jsem odejít. Nicota sama. Caligulla mladý fízlík.
Jak to, že vesmír umožňuje zrod? Proč matka nepotratí, než se narodí Hitler? Neznám odpověď - jenom zase vzdáleně slyším, že hraju roli, když se na to ptám. Cosi lhostejně neúprosného – opět pouze fantomy slov – cítím jako zákon planety. Humanismus je dobrá věc. To ano. Neobsahuje však v sobě věčnost nebo vesmír. To jsou dvě jediný slova, co znám v evropském jazyce, mají jiné poslání, jiný smysl, ale nemají jméno, nemáme pro to slovo, vyjadřovací prostředek.
Nechci říkat Bůh. To slovo je slovo. Nemám a neznám jiný výraz. Jeho různé napodobeniny, přibližující se naivitě a nevinnosti člověka, dávají jiný význam, který snižuje pravý význam. Vím o něm – ale dál nevím nic.
Francouzské okno, co vede na terasu, kde mám zahradu, je a byla mým modlícím klekátkem celých pětatřicet let, co zde bydlím. Myslím tím schůdek z bytu na terasu. Tam jsem klekávala a ve chvílích, kdy jsem to cítila jako žízeň, jsem se modlila – protože se dívám přímo na oblohu: dej mi sílu. Jsem pouze Tvoje služebnice. Slova byla odvozena z Bible, ze Starého zákona. Jak bych se asi vyjadřovala, kdybych nebyla četla Bibli? Jakými slovy bych se byla vyjadřovala k tomu, k čemu jsem se upínala jako ke své největší možnosti, k nejlepší šanci svého života? Proč se dívám na oblohu, když myslím na Boha? Mohu se přece stejně tak dívat na svoje koleno. Je stvořeno stejným tvůrcem. Proč ta zvednutá hlava nahoru? Proč ty neznámé planety naší galaxie mají být totožné se žízní po Bohu? Jsou možná ještě hroznější než je tato. A když to vím, proč přesto hvězdy a hvězdnatá noc je pro mne velebností? Fantóm? Něco víc? Proč hlavně se toužím modlit potmě? V noci? Protože v noci se hlavně taky souloží? Má to nějakou souvislost? Vzdáleněslyším: ano, ale není to řečeno prostě lidsky. Je v tom zákon noci, právo noci. Tma, kde vykrokuješ prstem do vzduchu Neznámo. /Ta evropština je chudá. /
Byla jsem tehdy v kostele bylo mi myslím něco pod třicet let. Zpívalo se tam, byly to nějaké svátky, snad, myslím, vánoční, protože mi byla zima. Stála jsem opřená o zeď a se zavřenýma očima poslouchala tu halucinaci, jak do mne vniká, jak se mi líbí, jak mám chuť se k ní přidat. Jenže to bylo o Bohu. To mi nepřipadalo adekvátní. Řinuly mi slzy dojetím. Řekla jsem si: Můžeš jít touto cestou, bude lehčí, najdeš mnoho zpřízněných duší. Odešla jsem. Nechci operu o Bohu. Nikde a v ničem. Je to nicotné proti Němu, je to naivní a pro mě nebezpečné. Nemohu než jít po hraně nože, který je ve mně zabudován. Kdy se to stalo? Když mě počali? Když vidím operu o Bohu, začnu se posmívat. Je to hnusná nicota. Ta, kterou teď cítím, to není ničí a nijaký vliv. Je to samo od sebe. Vzniklo to před několika dny a zase to vsákne jakoby to nikdy nebývalo bylo, ale protože se to opakuje, vím, že to musí být. Jenom nevím, proč a nač.
Nejsem později ani o trochu cennější. Stojím neustále na jakémsi zatvrzelém místě. Ze strachu?
Z odvahy? Z jaké? A ze strachu – z jakého? Ale obojí může být pravda. Slova mě vyčerpaly, žízeň to popsat zůstává.
Je hluboká noc, otevřeným oknem sem vane vlhký vítr. Připadá mi, že sluhové boží, andělé, stojí kdesi mimo můj možný pohled. Kdybych neznala pojem anděl, jak bych to vyslovila?
Milost pro mne. Prosím.