EK001564_0021_0001

Napoleon

Napoleon Bonaparte stál se svým osobním obuvníkem u velikého záhonu, kde kvetlo sto tisíc tulipánů, jedny oranžové, druhé bílé, všechny vysázené do ornamentů, jak se sluší a patří na císařském dvoře, v císařské rezidenci, což působilo velmi lahodně a příjemně. Čechral je vítr, svítilo na ně slunce. A Napoleon náhle řekl:
-Můj obuvníku! Podívejte se! Jak se vám líbí ty oranžové tulipány? -
-Líbí se mi velice, Sire, - odpověděl obuvník, a Napoleon pokračoval: - Abyste věděl, abyste mne chápal, co mám na mysli: takové slunce hoří nad Egyptem, který dobudu. -
A obuvník se díval na oranžové tulipány a myslel na písek, horko a velbloudy, na zlaté sochy a na slávu vlasti, vzedmula se mu hruď, zavřel oči a vdechl tu vůni, srdce mu tlouklo, bylo mu až zle a Napoleon řekl: - Můj obuvníku! Podívejte se! Jak se vám líbí ty bílé tulipány? -
A obuvník se díval na bílé tulipány a myslel na samovar, na černé oči a na vodku a přišla na něj tesknota a připravil si kapesník a Napoleon řekl: - Ale nedal jsem si vás předvolat jen proto, abyste pochopil, ano, abyste věděl, že moje nové holínky musí smést žár egyptského slunce i krutost ruského mrazu. Dal jsem si vás hlavně proto, abyste viděl můj naprosto nový pochodový krok a abyste jako obuvník vyvedl z tohoto pochodu zcela nový způsob zpracování obuvi u vás objednané. Věnujte mi tedy všechnu vaši pozornost, jste mým prvním divákem, pochoduji dnes pouze pro vás. Hle! -
A Napoleon šlápl neohroženě přímo do záhonu sto tisíců tulipánů a obuvník sám byl tak stržen, že úplně zapomněl na své povinnosti a křičel: - Sláva! Sláva! Sláva!!!-
A plakal, tleskal, vzlykal a volal: - Opakovat! Opakovat! -
A rychle si utřel oči, aby všechno viděl, aby o nic nepřišel a tak tedy uviděl, že na udupané černé hlíně leží sto tisíc tulipánů a ty, které byly před tím bílé, teď byly černé a ty oranžové byly taky černé a to obuvníka zmátlo. S tím nepočítal. Na to nebyl připraven.

Teď najednou nevěděl, nač se to doopravdy dívá, jaký to má mít vlastně smysl, takový pán, který kamsi pochoduje
a takové tulipány, které za ním leží.
A obuvník se vylekal a přišlo mu to líto a zavolal: - Sire, prosím a co teď bude dál? Ku příkladu s těmi tulipány? -
Ale bylo tak úplně zbytečné se ptát, tak úplně zbytečné, když předem sám viděl, že s těmi tulipány už dál nemůže být nic, protože se prostě jenom zemře na udupaném poli.
A dal se neví nic.

Xantipa

To se tehdy sešla taková porota, aby přešetřila pověst nejrůznějších historických osob a provedla přídadné změny nebo úpravy pro veřejné mínění a mezi jinými předvolali taky Xantipu a zeptali se jí:
-Přiznáváte, že jste ztrpčovala svému manželovi, mysliteli Sokratovi život tak, že jste tím vstoupila do dějiny jako zlý symbol? - a Xantipa povídá:
- Já bych jenom chtěla říct, že kdybych si byla vzala toho rybáře z naší ulice -
- Byla jste chotí Sokrata, - napomenula ji porota, - a máte obhajovat svoji pověst, týkající se vašeho manželství s tím geniálním člověkem. -- Jenomže já jsem to nevěděla, když jsem si ho brala, - řekla Xantipa, - kdybych byla věděla, že je génius, byla bych si přece jen raději vzala toho rybáře. Mně se moc líbilo, jak pěkně mluví Sokrates, ale to jsem nevěděla, že je myslitel. Já jsem myslela, že mluví jen tak. -
A porotci řekli: - Vás netěšilo být ženou filosofa, jehož bysty stojí na všech vysokých učilištích světa? -
- Tatínek ani dědeček nepili, - povídá Xantipa, - ani ten rybář -
- Co to pořád máte s tím rybářem? - povídají porotci a najednou viděli, že Xantipě po tváři běží slza.
No dobrá, řekli porotci, - tak proč jste si toho rybáře nevzala - a Xantipa povídá: - Copak si lidi berou toho, ke komu se hodí? Mně se líbilo, že Sokrates pěkně mluví a ten rybář, to byl nemluva, ten se jenom na člověka díval. -
a bylo ticho a pak řekli porotci: - Musíme zpátky k věci. Porozuměla jste něčemu ze Sokratovy filosofie? -
a Xantipa se uklonila a odříkávala: - U krásného vše jest krásné, u ošklivého vše jest ošklivé. -
A ještě jedna slza se jí skutálela po tváři a pak ještě jedna za ní a z věčnosti oknem vletěla včela a sedla si na sklo a porotci řekli: - Podívejte se, i když z vašeho hlediska jste to měla tak těžké, přece jen musíte pochopit, že Sokrates byl génius. - a Xantipa povídá: - Ale vždyť povídám, že vím. - a pak už mlčela a dívala se do okna na tu včelu a porotci poznali, že už na svoji obhajobu řekla všechno, co věděla a co uměla a odešli se poradit.
Nebylo to vhodné pro veřejnost, jednak kvůli dobrému jménu Sokrata a pak, jak to vůbec formulovala, to s tím rybářem, a že to byl omyl se Sokratem, bylo to moc subjektivní, chyběla tomu mravní hodnota, to většinou omylům chybívá a vůbec co s takovými vztahy, které vedou od radosti ke smutku, od naděje k beznaději.
Tolik lásek se takovou cestou ubírá.
A teď co s tím, kam s tím, porota z toho byla skleslá, Sokrates, ten ano, ten by chápal tu složitost, ty souvislosti, tu bídu samoty ve dvou, ale Sokrates tenhle případ samozřejmě nemohl hájit a porotcům bylo trapné jít a říct jí, že je to všechno k ničemu a že se s její pověstí nedá nic dělat a Xantipa tam čekala, dívala se na tu včelu na okně dlouho a s nadějí, ale nikdo nepřicházel, tak se zvedla a šla pomalu pryč, hodně pomalu, kdyby na ni náhodou zavolali, taky u dveří se zastavila a ještě jednou se ohlédla, ne nikdo, bylo zde prázdno, jediné, co zde žilo, byla ta včela na okně a tak tedy Xantipa vyšla zase ven do věčnosti a dveře se za ní nehlučně zavřely.