EK001564_0024_0002

Hanibal

Každá má nějakou zálibu, kterou si vyplňuje volný čas, vynikající osobnosti obzvlášť. Hanibal, ten si hrál nade všecko rád se stavebnicí, měl takovou obsáhlou, důmyslně vymyšlenou stavebnici s pestrou politurou, takže to bylo barevné a ještě se to lesklo a byly v ní krychle, jehlany, válce, kužele a taky půloblouky a oblouky a Hanibal z toho stavěl města i s věžemi, mostem přes řeku a s ulicemi a náměstím s holičským krámkem a lékařkou, a pak postavil hradbu a vrány a za brány postavil válec, to bylo jako tělo, na něj dal krychli, to byla jako hlava, to znamenalo, že je Hanibal před branami, HANIBAL ANTE PORTAS! a řeklo se -jeden - dva - tři - a město bylo zbořeno.
Takže tam ležely ty válce i jehlany, to všechno v pestré směsici páté přes deváté, už nebylo možno rozeznat, kde stálo původně náměstí, o krámcích ani nemluvě a Hanibal se do té hry tak vžil, že po každém pádu stavěl to nové město líp a líp, bal by se z něj stal určitě výborný stavitel. Kdyby nebýval byl válečník.
Všecko to promyslel, začal stavět širší a širší ulice, aby v nich bylo dost světla a místa pro dopravu vojska, na náměstí soustředil všechno, co bylo pro město důležité, taky veliké obilní sýpky pro případ, že by byla válka a rozvedl vodovodní potrubí z hlavní kašny do mnoha pobočných kašniček, aby byla v případě války všude k načerpání voda.
Udělal dokonce z dutých škatulek celé město a teprve na ně nastavěl ty pestré kousky stavebnice, takže celé horní město stálo ještě na jiném podzemním městě, pro jistotu a pro bezpečí občanů, ale i toto město vždycky znovu spadlo a znovu se rozkutálely kousky stavebnice až pod stůl a pod židle, někdy i dál a musely se dlouho hledat a pak celá hra pokaždé začala zase znovu.
A jednou odpoledne, když měl Hanibal zase volno a zase si tak hrál, zůstala po pádu města stát jenom brána a ten panáček z válce a krychle, takže to vypadalo, jakoby stála jenom brána města a u ní jenom Hanibal a nic víc už nebylo.
A to bylo proti pravidlům té hry, protože brána měla spadnout první, teprve pak město.
Ale Hanibal patřil mezi ty, kteří pořád zdokonalují své řemeslo, protože jinak by války byly zůstaly stát na primitivním stupni a kultura s civilisací by je byly daleko předstihly a tak Hanibala, jak se tak díval na tu bránu s tím panáčkem, napadlo, že takhle by to bylo možné, kdyby někdo to město napadl ze vzduchu.
A Hanibal se zasnil a představil si, jak by pak stál u takové neporušené brány - byla by jenom brána, u ní Hanibal a nic víc.
Všude jinde jenom rozházená stavebnice.
A Hanibal by se mohl nechat vyfotografovat, jak nad tím vším kouří cigaretu.

Ikaros

To byla moc pěkná hala na Olympu s výhledem dolů, dalo se zde obědvat i večeřet a při tom se dívat podle nálady na zasněžené hory, na pasoucí se ovce v zelených nížinách, na pastýře s fujarou, na západ slunce na moři, taky na význačné pamětihodnosti města, anebo právě na Ikara, který si stínil oči a díval se ke slunci, křídla měl už připjatá.
Bohové si tedy přesedli všichni k oknům, číšníci stáhli napůl žaluzie, které příjemně zastínily celou halu, ale při tom zůstal výhled na zem úplně dokonalý a Ikaros se už odrazil a vyletěl, stoupal v pomalých kruzích a hlavní bůh zavolal číšníka a řekl mu:
-Buďte tak laskav a jděte zaklepat na všechny, kteří jsou ještě doma, že prosím, aby sešli do haly. Uvidí něco, co nemá odbory, já sám něco takového vidím poprvé. -
A číšník spěchal neslyšně vyplnit jeho přání a hala se v malé chvíli zaplnila, šuměl tlumený hovor, číšníci nosili ambroži a nektar s ledem, zlatý větrák u stropu čeřil oděvy bohů a Ikaros letěl výš a výš a bohové uzavírali sázky, jestli odhadne správně vzdálenost mezi sebou a hořícím sluncem, někteří říkali, že ano, někteří říkali, že ne, ale Ikaros se zřítil, to je známé, že se Ikaros spálil o slunce a zřítil se k zemi.
A všichni začali vstávat a přecházet a stáli v hloučcích a seděli v hloučcích a nejvíc se debatovalo o tom, zdali se mu mělo pomoci, taková čistě už jenom akademická debata.
Někteří říkali, že ano, protože měl odvahu, někteří říkali, že ne, protože byl drzý, a hlavní bůh je dlouho poslouchal a pak řekl:
- To všechno, co říkáte, není podstatné. Podstatné je pouze to, že bohové zaujímají k věcem vždycky objektivní hledisko a k objektivnímu hledisku potřebuje bůh možnost srovnání. S čím však srovnat naprosto novou věc, která zde ještě nebyla? Proto nové věci bohové zamítají. To za prvé. A za druhé - to je daleko důležitější, chápe, prosím, někdo z přítomných toho Ikara? Já osobně se přiznávám, že mu vůbec nerozumím, vůbec ho nechápu a protože ho nechápu, je mi úplně lhostejný jeho osud. -
A všichni bohové ztichli. Ano, hlavní bůh měl pravdu. Teď si všichni uvědomili, že nikdo z nich Ikarovi nerozumí a vyli v tom tak dokonale zajedno, tak je to spojilo a tak povzbudilo, že si objednali další nektar a začali si vyprávět svoje vlastní slavné příběhy, všichni předem věděli, o čem budou a všichni se na to těšili.
Větrák šuměl, slunce malebně zapadalo a oni byli rádi, jak si spolu na Olympu pěkně rozumějí.