EK002160_0001-0021

(fragment)

Ester Krumbachová

Underneath the Dress III.

Floral material, a dress decorated with artificial or real flowers, feathers, a bird and fruits on a hat, always in a different way. Attire for girls or women repeated in different forms, as we can observe in pictures – dresses treated according to a certain taste and certain technique, but in general, it’s always about women or girls dressed as a garden, in the guise of a meadow, in the costume of nature in bloom.
Even the colors of the material not only tend to resemble some of the elements of nature – green water, green leaves, clouds, fruit, flowers – and even the names of these colors, used to this day, emphasize this goal. Apricot, salmon, cherry, raspberry, these are the terms used to describe the colors of lipstick or underwear, while some time earlier the fashionable names of colors were those of common hollyhock, clouds, ripe grapes and they were used as frequently as cherry lipstick or salmon underwear today.
Under the influence of the constant promotion of abstract art styles, the fragrances of women and girls have changed for the time being to scents with abstract names – Scandal, Antelope, Red and Black, etc. but we cannot exclude a return again to lilac inundation, rose scents, etc., as was common in the past, in boxes decorated with the relevant flowers in accordance with other manifestations of feminine beauty and its image of the promised fragrant and blossoming garden.

2. Men, with their skills of imagination, declared themselves to be superior beings, the more intelligent, more capable ones, they created god-men, usually grumpy and cruel old men, vain, self-opinionated, requiring respect and praise, disregarding the suffering of those around them. It’s ridiculous that such a picture of tyranny was accepted by women, who were always subject to this god’s disdain, and often more than by their inventors.
But still, even though men have done everything they could to support their authority – which was quite a lot – in the end they follow their own personal taste and tend to prefer the women who are, as they say, most feminine. Flowers and leaves and colors, called women’s taste, are obviously also the men’s taste, as they are addressed to men, they are intended mainly for them and intelligence or stupidity are not a measure of life’s impulses, they are just notions. Maybe in that complicated unfathomable world of hostility among people, that is between men and women, in the world of love and hatred, subjugation and continuous fight, in the end the only moment of rest and hope is always the evening under the moon, the garden, parks, groves, and woods, when the meadows blossom, leaves emanate sweet scent, and everything always begins again, and perhaps that’s why the girls will always dress in flowers again to remind themselves of the truce between the two, the moment of happiness and joy that might later completely disappear.

3. It cannot be said that for example a railway engine or a car or an airplane with their shapes, contours, and details would not be interesting as adornments. When an ordinary parsley leaf played an important historical role in the development of a complicated ornamental style, why not the locomotive? Yet, except for excesses of fashion for youngsters, we do not know of inventions and their graphic representations anywhere else but on materials for children’s clothes, on pyjamas, where they lose their serious content and turn into cute playthings.
The adults, in the end, also surround themselves with civilizational elements not because they serve as a source of highest pleasure as such, but only because they save them time and energy and the civilized people – naturally only theoretically – may thus devote themselves more to their own culture. Otherwise the images of civilization have not permanently and directly entered the spheres of arts or aesthetics. However, still present and always repeating in different modifications are people’s reactions to unavoidable events such as death, disease, old age, grief, or to better moments such as when it is warming up, when the birds return from the south, when people venture outdoors because hope and a feel for the land and its natural laws cannot be replaced by anything.

4. Ten naked women and ten naked men differ much less than women and men dressed according to their social, intellectual, and aesthetic positions.
A person’s true appearance always remains more of a question for a philosopher, since being oneself – as we say – is just a cliché. What would it mean to be oneself? What is it?
To be oneself would mean to recognize and strengthen one’s true appearance to refute the proverb that The clothes make the man, which is unfortunately true, it would mean to get to know one’s own appearance that does not emulate anything or anybody, that follows one’s own nakedness and one’s own disposition. And that is completely impossible, because from the moment of birth the baby inhales everything it has been born into with all the errors, conventions, and prejudices, as well as positive features. A baby from the year zero, a baby from the Middle Ages or the Baroque period, and a baby from our times – three different babies with different pacifiers and different attributes surrounding them that the baby, as a creature capable of the highest degree of perception and imagination, records and discerns and recognizes not as a convention but as reality, that is truth. And truth is a little different every time.
Broadly speaking, we’re still similar. No doubt about it. Neither our skull nor our stature have visibly changed since the era we call the cultural one, and since we are physically the same, we probably won’t differ much psychologically. We are limited by our senses, by the degree of our intelligence. So basically, we’re similar. It means we are similar in the ability of our imagination, in the ability of creating illusions, ideals, directives, in our fantasy of how to dress and how to model our appearance and also in our ability to asses ourselves – but also how to de-assess ourselves, join, endure, to not burn our fingers. That is how it is and how it ever was. Nowadays even children who obstinately refuse to learn don’t believe that baby weasels are born through their mothers’ ears as the medieval schools used to teach – but they will easily believe other nonsense. Racism, chauvinism of all kinds still continue even today in the old traditions of inhuman cruelties that people manage to carry out on other people, whether we call them cultured, uncultured, modern, or old.

5. The fact we often believe that the phenomena surrounding us are the only known truth is quite an unflattering testimony for us. One time the sign of the eccentric is growing a beard, another time it’s shaving it off. What meaning does such a judgement have other than just a childish notion of appearance, obedience, or opposition against the general rules? A bearded man today may see himself as a rebel, but in the times of the Austro-Hungarian Empire, he would not be considered for a job in an imperial office without a beard. Thus in those days, a man sporting a beard would take a razor and shave it off with the same feeling of heroism.

So what can we really say about our own appearance?
If it does exist, then it is not going to be visible, but will be rooted in actions rather than in appearance or words, because even the most bizarre attire in the end only hides us, people with their specific behavior that fundamentally either is or is not in accord with the belief that men should behave decently towards others.

6. It cannot be said that all the rules and regulations restricting human society were in their original form as cruel and stupid as their consequences.
In the Book of Moses we learn about the most cruel punishments that people would suffer if they didn’t respect their parents, if they stole from one another, if they didn’t respect the family units of others, and the punishments seem inhumanly horrific. Yet if we realize that people originally didn’t know that they shouldn’t treat old people roughly – since, after all, the old ones no longer made any contributions and only used up the food, which was painfully scarce – if we realize they didn’t know that other herdsman shouldn’t be killed just because they have sheep or cows that everybody needed, they didn’t know what to go by because they were still not as self-confident as we are, and they didn’t think in terms of good or bad – not in itself unproblematic, but still, they show an effort to understand the situations of life – what else could Moses do but shout at them that what he says are the words of God who will punish everyone who disobeys his commandments?
Thus, the Ten Commandments that could be recited even by the simplest man using his ten fingers, limited the chaos of thinking and egotism of social life to such an extent that the comfortable idea of a decent human being started to arise. Naturally, one of the first decent people, at a time when the term was still not in use, was Moses himself who, for reasons unknown to the others, disliked killing, stealing, and disrespect towards parents.
However, the same laws that formed society also began to deform it after a certain amount of time had passed. The domestic despots willing to kill even their own children rather than let them act according to their own will acted in accordance with the law – and the children who might have been a hundred times more right were still, according to the law, disobedient children. A wife who found in her partner the one support she had in her struggle against the oppression and serfdom of wifely obedience was in the end found to be in violation the law, violating the fidelity of marriage, and even if her husband beat her to death, she was obliged to remain faithful to him.
Jesus of Nazareth paid the price for having revised these laws, for his counseling and his encouragement to tolerance, for having excused and not punished the so-called woman taken in adultery. Those who accused her didn’t have the courage to stone her when he told them: –He that is without sin among you, let him first cast a stone at her. – Those people who left the woman in the street without casting a stone demonstrated some decency, at least at the moment they were reminded that transgression and guilt are not easy to deal with, and they exceptionally realized that what they understood about themselves applied also to others. But in reality Jesus was killed mainly because, in the eyes of orthodox believers, in the eyes of the fanatical advocates of the laws of old, he violated the laws established by Moses in the interest of mankind.
These are the embarrassing elements repeated again and again: the laws are always devised by those who have a conscience, who have their own opinion. And they are joined by those who lack opinion and blindly assert the letter of the law.

7. The so-called freedom of an individual within social regulations – that is a topic that will again and again be of interest to people.
In Italy during the Renaissance there lived a designer and coiner named Pisanello. His freedom was limited to the area of a round coin. And he managed to fit inside it with his fantasy, and he even managed much more: He understood that this limitation was in fact an advantage, a firm basis, a precondition, and he created beautiful coins with a picture harmonizing with the roundness of the coin, not going beyond what was given, not rebelling, but complementing.
Few people are this lucky. Van Gogh was not, even though he was a great artist. He couldn’t fit within the convention of what was permitted and systematically broke old forms, which he was transcending with new concepts. Thus he enriched our awareness with previously unseen pictures of the world, but also with knowledge about the vigor of the human spirit that in certain cases wants to be exposed, delivered to this world as a child, even though the author of these ideas lost his life as a result.
It is thus difficult to decide what is right: Pisanello, managed to fit within predetermined limits without violence, as did many others like him – while others had to look for a place to break the ceiling in order to change the room that had previously been inhabited.
Some know how to fit in, others have to change things – in accordance with an unrelenting question, with a vision of the unseen that arrives, nobody knows why, through certain people.
Bach’s music is in many aspects extraordinary, mainly because of the fact that before him there was no such music, that it was brought to us and to our world by one Bach, a man with the same senses and the same bodies that others possess.

8. Children often imitate adults, little people imitate big people, weak nations imitate the strong ones. The desire to be more than one’s own self is a completely common longing, the same as imitating ideals or specific people.
Someone imitates a film star, another person imitates his boss at the office. Someone continuously repeats what he heard, saw, or read, and all those people together produce nothing else but the fact that they only have value as imitators who exploit other people’s attire as actors do on the stage, they suppress their own self to pretend they are somebody better.
The rococo society, which appropriated and elegantly imitated shepherds and shepherdesses, is one of the many pieces of evidence of this imitative trend that comes up again and again. Instead of worries about the herd, they appropriated only the shepherd’s stick, naturally improved and artistically crafted, they used a fine scarf instead of a rough one to wrap themselves in. The sentimental stories about gracious and wise nature that live in the urban world to this day, about singing brooks and rustling woods were just different illustrations of perfect imitations of material that nobody tried to decipher in any other way than that of the idol, deification, an inhuman relationship.
Why did the rococo ladies and gentlemen imitate the poorest of the poor? Because they believed that this person had it better than they themselves did. They believed he was merry and happy, enjoying his life, that he was to be envied.
Philosophy can also be fashionable. And that was the fashion of those days, to return to the womb of nature, to resemble as much as possible those who lived permanently within its boundaries.
It is strange – but we are capable of believing that if we put on a different dress, the one that belongs to the person we want to be, then we really become them.

(část)

Ester Krumbachová

Pod šaty III.

Květovaná látka, umělými nebo skutečnými květinami ozdobené šaty, peří, ptáček a ovoce na klobouku, to je pokaždé jinak, jinou formou opakované oblečení pro dívku nebo ženu, tak jak je můžeme sledovat v obrazech - oblečení zpracované vzhledem k určitému vkusu a k určité technice, ale úhrnem vždycky znovu je to žena nebo dívka oblečená do zahrady, převlečená za louku, kostýmovaná za rozkvetlou přírodu.
I barvy látek nejenom že chtějí připomenout některý z přírodních obrazů - zelenou vodu, zelené lupení, oblaka, oblohu, ovoce, květy, - dokonce i jména těch barev, dodneška užívaná, zdůrazňují tento záměr. Meruňková, lososová, třešňová, malinová, to jsou názvy na rtěnkách nebo barvy prádla, zatímco o něco dříve byly módní názvy: barva slézových růží, barva oblaková, barva zrajících hroznů a byla právě tak běžně užívaná jako dnes rtěnka třešňové barvy nebo prádlo losos.
Vůně žen a dívek se vlivem neustálého prosazování abstraktních poloh umění změnily prozatím ve vůně, kde je rovněž použit název abstrakce - Skandál, Antilopa, Červená a černá, atakdále, ale není vyloučeno, že se opět dojde k těm šeříkovým záplavám, k vůním růží a podobně, jak to už také bylo oblíbeným zvykem, kde na krabičce bylo vymalováno to, co uvnitř vonělo v souhlasu a souladu s ostatními projevy představ o kráse ženy a její platnosti jakožto té zaslíbené vonící a kvetoucí zahrady.

2. Muži se sice ve své představivosti pasovali na vyššího člověka, na toho chytřejšího, schopnějšího, vytvořili bohy-muže, většinou mrzuté a ukrutné starce, ješitné, samolibé, kteří vyžadují úctu a pochvaly, ať kdo chce okolo nich trpí jak chce. Směšné je, že v obraz takového tyranství uvěřily ženy, kterými tenhle bůh odjakživa opovrhoval, a často daleko pevněji než jejich vlastní vynálezci.
Ale ačkoliv muži udělali pro podporu své autority dá se říci všechno, co bylo v jejich silách, a nebylo toho málo, konec konců se podle míry svého osobního vkusu přiklánějí k té ženě, která je, jak se tomu říká, nejvíc ženská. Květy a listy a barvy, nazývané ženským vkusem, jsou tedy samozřejmě především taky mužským vkusem, protože jsou mužům adresovány, jsou určeny především jim, a chytrost nechytrost, vyšší nebo nižší - to vůbec není měřítkem pro životní impulzy, to jsou jenom představy. Možná že v tom složitém nepochopitelném světě nepřátelství, které panuje mezi lidmi, tedy mezi ženami a muži, v tom světě lásky a zášti, podrobování a neustálého zápolení je nakonec vždycky jedinou chvílí oddechu a naděje ten večer při měsíci, zahrada, parky, háje a les, kdy kvetou meze, kdy voní listí a tam to vždycky začíná znovu, a proto možná vždycky budou dívky znovu oblékat květy, aby připomněly ten okamžik příměří mezi oběma, okamžik štěstí a radosti, který se také může později úplně ztratit.

3. Nedá se říci, že by například lokomotiva nebo auto nebo letadlo nebyly svými tvary, celkovými obrysy i detaily zajímavé jako prvek ozdoby. Když mohl hrát v dějinách roli obyčejný petrželový list - z kterého se odvodila celá složitá ornamentika - proč by to nemohla být lokomotiva? Ale kromě módních výstřelků, určených mladíkům nebo mladicím, neznáme nikde vynálezy a jejich obrazy než na dětských látkách, na pyžamech, kde úplně ztrácejí svůj vážný obsah a mění se v roztomilé hračky.
Dospělí se nakonec taky obklopují civilizačními prvky ne proto, že by jim byly zdrojem největšího potěšení samy o sobě, ale jen proto, že jim ušetří námahu a čas, a že se tedy civilizovaný člověk - samozřejmě jen teoreticky řečeno - může víc věnovat své vlastní kultuře. Jinak ale obrazy civilizace nevstoupily ve své přímé podobě do oblasti umění ani do oblasti estetiky natrvalo. Zato však stále trvá a stále se opakuje v jiné podobě reakce lidí na nevyhnutelné věci, jako je smrt, nemoc, stáří, smutek, anebo na lepší chvíle, na chvíle, kdy se otepluje, kdy se vracejí ptáci z jihu, kdy se odjíždí ven, protože naději a cit pro zemi a její zákonitosti nemůže nic nahradit.

4. Deset nahých žen a deset nahých mužů se od sebe liší daleko méně, než když jsou oblečeni podle svých sociálních, intelektuálních a estetických nároků.Vlastní podoba kohokoli zůstává vždycky otázkou spíš pro filosofa, protože být sám sebou - jak se říká - to je pouhé slovo. Co by to znamenalo, být sám sebou? Co to je?
Být sám sebou by znamenalo rozeznat a upevnit svou skutečnou vlastní podobu proti tvrzení, že šaty dělají člověka, což je bohužel tak známá pravda, znamenalo by to poznat svou vlastní podobu, která nic a nikoho nenapodobuje, vychází z vlastní nahoty a z vlastního založení - a to je právě naprosto nemožné, protože už nemluvně vdechuje to, do čeho se narodilo, se všemi omyly, konvencemi, předsudky i dobrými stránkami. Dítě z roku nula, dítě ze středověku nebo baroka a dnešní dítě - to jsou tři různé děti s různými dudlíčky a různými znaky kolem, které to dítě samozřejmě jako tvor, schopný největší míry představ a vnímání, zaznamenává a poznává ne jako konvenci, ale jako skutečnost neboli jako p r a v d u. A ta je pokaždé trochu jiná.
V podstatě jsme si pořád podobní. To je samozřejmé. Naše lebka ani vzrůst těla nedoznaly viditelných změn od doby, o které mluvíme jako o době už kulturní, a protože jsme fyzicky stejní, nebudeme asi příliš odlišní duševně. Jsme omezeni smysly, dávkou inteligence. Takže jsme si v základě podobni. V základě znamená, že jsme si podobni ve s c h o p n o s t i představovat si, ve schopnosti vytvářet iluze, ideály, směrnice, ve své fantazii jak se šatit a vypadat, taky ve své schopnosti hodnotit - ale taky dehodnotit, přidat se, přečkat, nespálit se. Tak to bylo a je. Dnes ani dítě, které se vůbec neučí, neuvěří, že lasice rodí mláďata uchem, jak to přednášeli na školách ve středověku - ale klidně může uvěřit jiným nesmyslům. Rasismus, šovinismus všeho druhu pokračuje i dnes ve starých tradicích nelidských krutostí, které vždycky znovu dokážou páchat lidi na lidech, ať se jim říká kulturní nebo nekulturní, moderní nebo staří.

5. To, jak často uvěříme jevům kolem sebe jakožto jediné známé pravdě, je pro nás svědectví ne zrovna příliš lichotivé. Jednou je znakem výstředníka nechat si vousy narůst, jindy nechat si je oholit. Jaký se v tom dá najít jiný smysl než dětské představy o zjevu, poslušnost nebo vzdor proti obecným nařízením? Možná že leckterý dnešní vousáč si připadá jako odbojník - ale do rakousko-uherského úřadu by ho do zaměstnání bez vousů těžko přijali. Tehdy by tedy člověk, který dnes nosí z potřeby vousy, sáhl po břitvě a se stejným vědomím hrdinství by si je oholil.
Jak je to tedy s tou vlastní podobou?
Jestli je, pak asi nebude viditelná, bude spíše uložena v činech než ve zjevu nebo ve slovech, protože i v nejbizarnějším oblečení jsou nakonec ukryti vždycky zase jen lidé, tedy my, s konkrétním jednáním, které ve své zásadní podobě buďto je nebo není v souladu s vírou, že člověk by měl být slušný k druhým.

6. Nedá se říci, že by všechny směrnice a příkazy, které ohradily lidskou společnost, byly ve své původní podobě stejně kruté a hloupé jako důsledky týchž zákonů.
V knize Mojžíšově se dočteme o nejkrutějších trestech, které stihnou lidi, když si neváží rodičů, když si navzájem kradou, když nerespektují rodinné celky druhých, a ty tresty se skutečně zdají nelidsky hrozné. Ovšem když si představíme, že lidé původně nevěděli, že nemají být hrubí k starým lidem - protože konec konců staří jim už prospět nemohli a jenom ujídali potravu, o kterou byl boj - když si představíme, že nevěděli, že se nemá zabít druhý pastevec proto, že má krávy nebo ovce, potřebné každému, že nevěděli, čeho se mají zachytit, protože taky o sobě neměli ještě tak vysoké mínění jako my a neměli pojmy rozdělené na dobré a zlé - což sice není bez problémů, ale nicméně to svědčí o snaze vyznat se v situacích života -, co jiného měl Mojžíš dělat než křičet na ně, že to, co říká, říká sám bůh, který potrestá každého, kdo ho neposlechne?
Desatero tedy, které si i ten nejprostší člověk mohl přeříkávat na prstech omezilo natolik chaos myšlení a egoismu společného života, že mohla teprve nastoupit ta komfortní myšlenka o slušném člověku. Samozřejmě že jeden z prvních slušných lidí v době, kdy se o tom ještě nemluvilo, byl právě sám Mojžíš, kterému z důvodů, neznámých těm ostatním, vadilo zabíjení, krádeže, neúcta k rodičům.
Ale tytéž zákony, které společnost formovaly, ji také deformovaly po uplynutí určitého času. Domácí tyrani, kteří byli ochotni i zabít vlastní dítě raději, než by prosadilo svou vůli, byli přece v zákonu - a dítě, i kdyby mělo stokrát více pravdy, bylo v zákonu pouze neposlušným dítětem. Manželka, která v příteli našla jedinou oporu v útlaku a porobě manželské poslušnosti, byla konec konců mimo zákon, porušila manželskou věrnost, a i kdyby ji byl její muž třeba ubil k smrti, byla povinna zůstat mu věrná.
Ježíš nazaretský doplatil na to, že tyto zákony revidoval, že radil a nabádal k snášenlivosti, že omluvil a nepotrestal tak zvanou cizoložnou ženu, na kterou se její žalobníci neodvážili házet kamením, když jim řekl: -Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem.- Ti lidé, kteří tu ženu na ulici bez rány opustili, měli přece jen slušnost v těle - aspoň v tom okamžiku, kdy jim někdo připomněl, že s proviněním a vinou to nebývá tak jednoduché, a to, co chápali u sebe, výjimečně pochopili taky u druhého. Jinak ale v důsledku a v úhrnu byl Ježíš zabit hlavně proto, že podle starověrců, podle fanatických vyznavačů práv starších časů narušoval sám zákony stanovené Mojžíšem v zájmu lidstva.
Jsou to trapné a vždycky znovu se opakující prvky: zákony vždycky vymyslí ti, kdo mají svědomí, kdo mají názor. K nim pak se přidají ti, kteří názoru postrádají a bez rozmyslu prosazují psanou literu.

7. Tak zvaná svoboda jedince v rámci společenských předpisů - to je téma, které vždycky znovu bude lidi zajímat.
V Itálii žil v renesanci návrhář a zpracovatel mincí jménem Pisanello. Pro svou svobodu měl k dispozici prostor omezený kolečkem mince. Dokázal se do něho vejít se svou fantazií a nejen to, dokázal daleko více: pochopil, že toto omezení je současně výhodou, že je pevným základem, předpokladem, a vytvořil překrásné mince, kde obraz harmonuje s kulatostí, vychází z ní, nepřekračuje to, co bylo dáno, nebouří se, nýbrž doplňuje.
Takové štěstí má málokdo. Ani Van Gogh takové štěstí neměl, ačkoliv to byl velký umělec. Nedokázal se vejít do konvence dovoleného, nýbrž soustavně rozbíjel staré formy a překračoval je novým pojetím, a obohatil tak naše vědomí nejen o předtím neviděné obrazy světa, ale taky o vědomí úpornosti lidského ducha, který v určitých případech chce být vysloven, přiveden na svět jako dítě, i když autor těchto idejí za ně zahynul.
Je tedy těžké rozhodnout, co je správné: Pisanello se dokázal vejít do určených mezí bez násilí a mnoho jiných s ním - jiní museli hledat místo, kde mají rozbít strop, aby pozměnili tu místnost, v které se do té doby žilo.
Jedni dokážou naplnit, druzí musejí pozměnit - tak, jak je to v souhlase s neutuchající otázkou, s představou neviděného, která přichází kdoví proč prostřednictvím některých lidí.
Na Bachově hudbě je mnoho pozoruhodného, hlavně to, že před jeho životem zde taková hudba nebyla, že ji přivedl do našeho vědomí a do našeho světa jeden Bach, člověk s tolika smysly a s týmž tělem, jako mají druzí.

8. Děti často napodobují dospělé, malí lidé velké lidi, slabé národy silné. Být něčím víc než sám sebou je úplně běžné toužení, stejně napodobovat ideál nebo konkrétní osobu.
Někdo napodobuje filmovou hvězdu, druhý svého nadřízeného v kanceláři. Někdo neustále opakuje, co slyšel, viděl, nebo četl a ti všichni dohromady neprodukují nic jiného než představu, že mají cenu jen jako imitátoři, pomáhají si cizími hávy jako herci při vystoupení, potlačují sami sebe, aby se mohli vydávat za někoho lepšího.
Rokokové společnost, která si přivlastnila a elegantně napodobila pastýře a pastýřky, je jedním z četných dokladů o této imitátorské tendenci, která se objevuje vždycky znovu. Místo starostí o stádo si přivlastnila jenom pastýřskou hůl, samozřejmě vylepšenou a umělecky zpracovanou, místo hrubého šátku si uvázala jemný, a sentimentální povídačky o dobrotivé a moudré přírodě, které ve světě měšťáka žijí dodnes, o zurčení potůčků a šumění lesa byly jen jinou ukázkou naprosté nápodoby látky, kterou se nepokusil nikdo vyluštit jinak než na způsob idolu, zbožštění, nelidského vztahu.
Proč napodobovali rokokové dámy a pánové právě největšího chudáka? Protože se domnívali, že je na tom lip než oni sami. Domnívali se, že je veselý a štastný, že si žije, že je mu možno závidět.
Také filosofie může být módní. A tehdy právě taková móda panovala, navrátit se do lůna přírody, podobat se co nejvíce těm, kteří v ní nepřetržitě žijí.
Je to divné - ale jsme schopni uvěřit, že když si oblečeme jiné šaty, šaty toho, kým si přejeme být, že jím skutečně jsme.

Ester Krumbachová

POD ŠATY

1.
Móda patří k tajemstvím. Co to vlastně je a jak se k ní přišlo - jak se přišlo k soustavám barevných ladění a ladění vzájemných tvarů, souhře různých materiálů, které vždycky znovu vytvářejí novou podobu - o tom se ví vlastně tak málo jako třeba o tom, proč člověk vydává hlas, kterému se říká zpěv, a proč maluje obrazy, to je na ploše vytvořené zdání prostoru, objemu, v slabé několika milimetrové vrstvě barev, to všechno je vlastně velmi podivné. V mysli člověka jsou asi mnohá tajemství.

2.
Možné je, že ze všeho na světě nejvíc si lidé chtějí hrát, že chtějí představovat - podobně jako na divadle - něco víc než lidé, kteří se narodí a umřou, možná dokonce, že si lidé hrají právě proto, aby na to nemuseli myslet, půjčují se ze všeho kolem sebe, půjčují si vůně květin, aby voněli jako květiny, a půjčují si kožešiny, jako že mají kožešinu, nasazují si velké paruky, aby jejich hlava vyhlížela spíš jako hlava lva než lidská, a cinkají zvonky na rukávech a zametají peřím na klobouku podlahu, jak hluboce se při pozdravu klanějí - anebo se zaklánějí dozadu, aby se co nejvíc natáhli, aby bylo vidět jejich vestu nebo náprsenku - a v tom hraní se zdá všechno méně krátké, méně nesrovnalé, méně smutné a snadnější, ani se nezdá, že život každého je zarámován do narození a smrti a že je naplněn křivdami, jak o tom svědčí celé dějiny civilizace.

3.
Možné taky je, že lidé mají chuť neustále vyslovovat, vyjadřovat, zaznamenávat své nálady, volně s nimi nakládat, používat je jako ozdoby. Tuhý skládaný límec dvorní španělské módy, který napřimoval krk a tím páteř, který upjatě rámoval hlavu, nutil člověka, aby se otáčel vlevo i vpravo ztrnule, takový límec dodával přísné příchuti i tomu, kdo přísný vůbec nebyl, tkaniny, které se nadouvaly a vlály, jak byly lehké, kladly důraz na dobrou náladu, na chuť bavit se, podobat se bohyním jara - a v italské renesanci se snažily tak vypadat i ty nejvážnější dívky. Tomu, kdo prohlédne galerii starých portrétů, se může právem zdát, že se lidé jednoho století lišili naprosto od druhého, že se přirozené rozměry lidského těla zkracovaly a prodlužovaly, bytněly a průsvitněly, to vše s neutuchající chutí proměňovat se z nálady do nálady.

4.
Aby se zjev člověka přivedl k co největší dokonalosti, bylo zapotřebí zrcadla.
Zrcadlo hraje zvláštní roli v bájích, pohádkách, není to sním tak docela jednoduché. Často prý ze zrcadla vyskočil ďábel, často zrcadlo zahubilo toho, kdo se do něho příliš dlouho díval - a tak jako ve všech pohádkách běží i zde o obraz, o nadsázku. Zrcadlo naučilo člověka ovládat nejen záhyby na šatech, ale také držení těla, výraz rukou a obličeje. Člověk si brzy povšiml, že mu to sluší, když je dobře a vlídně naložený, když se líbí sám sobě a je sebejistý, že k sobě přivolává úspěch - a podle toho se zařídil.
Tak zvané dobré, vybrané chování není ničím jiným - součástí ceremoniálů dvorních a politických nebo náboženských se stal úsměv, vlídná sebejistota, tichý, příjemný hlas a měkký způsob vyjadřování, pěkná chůze, ovládané pohyby - zrcadlo vydal svůj hladký a chladný plod. Bohužel ke skutečné domluvě lidí je dobré chování příliš málo už proto, že vylučuje řeč o problematických stránkách života.

5.
Člověk se narodí bez ozdob, bez moci, bez funkce. Dřív než ho ukážou příbuzným, zahladí všechny stopy jeho zrození - umyjí ho, zavinou, zabalí, ozdobí.
Stejně tak s mrtvým. Mrtvé tělo se neukazuje pozůstalým dříve, dokud není zastřen proces smrti, ale zatímco miminka jsou si konec konců podobná, je člověk kladen do hrobu a odznaky své funkce, bere s sebou výsledky svého života - žebrák hadry a král královský plášť - a jeden od druhého se odlišuje tak hluboce, že se zdá, jako by to ani nebyl jeden rod, totiž lidé, ale jako by skutečně postavení, moc a zdařilá kariéra vytvořila stupně, podle kterých se jeden zvětší do nadživotní velikosti a druhý se ztratí v nic.

6.
Možná že se oblečení vládců opíralo o smyslové poznání, že těžké je víc než lehké, že být (býk) budí větší úctu než myš, že velké znamená také silné, neústupné, nepřemožitelné, kdežto malé je snadno zničit a zahubit. Výrazy jako vzít na lehkou váhu nebo závažné obvinění jsou tohoto druhu. Stejně tak si člověk všiml, že vysoké je vznešenější, protože nedosažitelnější - jako třeba jablko na vysoké jabloni - kdežto nízké, třeba tráva, je určeno k chůzi a tudíž k pošlapání.
Možná že si tedy králové, faraóni, papeži, vládcové všeho druhu posadili na hlavy vysoká znamení v podobě čepice, mitry, koruny, nejenom proto, že jim dodávala váhy a velikosti, ale možná i proto, že je doslova smyslově, tělesně zvětšovala. Jejich oblečení aspoň pro oficiální příležitosti nebylo možná proto nikdy z lehkého materiálu, nýbrž bylo těžké a hutné - král za sebou táhl plášť, jako by to vyl on sám, jako by váha pláště byla jeho vlastní vahou, jako by široké záhyby, které se rozprostíraly kolem panovnic, byly ony samy, které zabírají místa pro několik lidí - tak se lidé ztotožnili se svým oděvem, tolik víry mu propůjčili, že se tak dávali i pohřbívat, aby ani po smrti neztratili nic ze své vymyšlené podoby.
Ale růstem nároků přestala být mitra nebo koruna postačujícím znakem velikosti - a možná to byla židle, kdo si na ni usedl, převýšil ihned všechny ostatní, kteří seděli na zemi, jeho tělo nabylo důstojnější polohy, kolena daleko od hlavy, trup vzpřímený, postava daleko větší než druhé. Dokud byla židle vzácností, výsadou, trůnem jenom pro někoho - nebylo zapotřebí ničeho víc, ale jakmile se stala místem k sezení, jakmile nahradila zemi více lidem, musela se výsadní židle snad - možná - přestěhovat výš, aby byly zachovány rozdíly vztahů.
A tak možná vznikla schodiště, s trůnem nahoře a slovo poddaný nemá znamenat nic jiného, než je tu člověk pod někým, člověk níž, tedy ten, kdo má menší cenu a nadřízený je ten, kdo je výš než poddaný, kdo je nad ním a má tedy větší cenu.

7.
Ošacení vojáků, vojevůdců, válečníku jeví ve všech dobách nejenom velkou slušivost, ale dokonce i hravost, jako by válka nebyla utrpením všeho druhu, ale pouze jakýmsi hřištěm, na kterém muži ukazují svou bojechtivost, svou zdatnost, své vítězství, a to všechno v šatech, které jednak vyhovují tomuto druhu činnosti a jednak jsou co nejhezčí, aby se líbily ženám, dávaly jim představu o síle jejich druhů.
Výzdoba vojenského oblečení je jedna z nejbizárnějších. Někdy připomíná některou z přírodních sil zvířat - vlající koňský ohon na helmici, kůže lva, peří ptáka, volské rohy, kožišiny - to všechno mělo nadsadit sílu válečníka, to všechno mělo udělat z muže obraz větší a hroznější než muž sám, mělo naznačit jeho pudy a v tomto roztodivném převlečení z člověka v nečlověka byly rozvráceny kultury, národy, beze stop zmizela města vybavená k životu.
Často se říká, že lidstvo válčilo - ale nebylo to lidstvo, byli to muži. Je taková hříčka: člověk rovná se muž, žena rovná se žena a ženy, starci a děti se počítají vždycky zvlášť, když lidstvo válčí - počítají se jaksi pro přesnos a celkový úhrn. Muži vytvořili všechen  svět jaký je - silnice, města, státní správy, filosofické soustavy, malířství, architekturu, měnu, takže by se dalo předpokládat, že i módu vynalezl tento duch, ovládající svět, který bohužel ve sporech neoplývá - jak je vidno z dějin - ani rozumem, ani rozvahou, ani dobrou vůlí. O ženě byl vysloven velmi tvrdý soud, byla dokonale odsouzena - a mezi její nejhorší vlastnosti byla počítána marnivost, parádivost, vyplývající přirozeně z touhy po muži, kterému se chce líbit, a to je pochopitelné - kdežto nádhera uniforem, zlata, stuh, peří, plášťů, rukavic, bot, tato paráda, tato krása k sobě neláká životní družku, nýbrž je obrazem a ozdobuje smrt a utrpení. Jak se zdá, je tento obraz tak sugestivní, že se líbí ženám daleko víc než mnohý jiný a to je také tajemství, které snad nelze rozluštit.

8.
Nikdy nevyžaduje móda uniformitu, dává určité osobnosti možnost, aby se zařídila po svém - tak třeba Alžbětu Anglickou vidíme v šatech, jaké by si nebyla mohla dovolit žádná jiná žena její doby: celá sukně je totiž pokryta obrazy mořských ryb, ptáků a rostlin, volně nesymetricky komponovaných, takže celá ta sukně působí jako jakási malebná mapa mořské přírodovědy - Alžběta za ní stojí nedotknutelně zavalitá ve svém majestátu a za ní se tyčí vysoký límec.
Samozřejmě, osobní odchylka dovolena vždycky někomu byla - ale základní ladění bylo nutno dodržet, bylo přísně zakázáno použít jiné nálady, to platilo pro každého, i pro Johanna Sebastiana Bacha, který nosil paruku stejně huňatou a dlouhou jako kterýkoliv sudí - protože konvence sváže každého v každé době a nedovolí mu ani uvažovat o tom, že by snad vlastně mohl být někým zcela jiným, kdyby žil v jiném století. A tak člověk, kterému by slušela móda gotiky nebo rané renesance, protože má dlouhé a štíhlé tělo, dokonce snad i hubené nohy - je nucen dnes nosit sako a plstěný klobouk, ve kterém vypadá zbídačele, uboze, kdežto v gotice by slavil triumf krásy. Konvence mu však nedovolí, aby nastoupil do tramvaje oděn v přiléhavý trikot, krátký kabátek s pláštěnkou a botky se zvednutou špicí.

9,
Je možné, že záře kolem hlavy svatých není v podstatě ničím jiným než obrazným vyjádřením myšlenky, která sídlí v mozku a která odděluje člověka od přírodního světa instinktů.
Myšlenky lidí nejsou vždycky jen dobré, ale pokud jsou, bylo by jistě velice výstižné porovnat je k záři, protože světlo dne, světlo slunce znamená ve smyslech člověka a v jeho zkušenosti dar života proti tmě, která vždycky znamená jisté nebezpečí.
Bohužel v některých hlavách sídlí daleko spíš tma než světlo, historie má celá období, odporující rozumu, potírající jakoukoliv přirozenou myšlenku dogmatismem jakéhokoliv druhu. Byly doby, kdy se vysokoškolští profesoři vážně dohadovali o tvaru kopyt ďábla, o podrobnostech jeho zjevu, kdy výsadní skupinou společnosti byli mniši, muži, zahalení od hlavy k patě kutnami. To byla novinka středověku, kdy se vyrojily jako zvláštní uniformy kutny s kápěmi. Toto oblečení nebylo ničím jiným než napodobením oděvu nejchudších lidí, kteří si před deštivým počasím chránili hlavu kápí a celé tělo docela prostě sešitým pytlem, a mniši na znamení, že se vnitřně ztotožňují s chudobou, že ji vyznávají jako svou filosofii, si tento oděv přivlastnili a řády bohatly a ze symbolu pokory a chudoby se stala pouhá hromada látky, která neznamenala pro filosofické potřeby světy už nic než překážku svobodě myšlení.
Samozřejmě že se temnota mysli neukrývala vždycky jenom pod ošklivě hadry nevzdělaných příslušníků různých řádů, často fyzicky vadných. V současné historii, v době hygieny, dokonalejší zdravovědy byli právě SSmani vybírání z nejhezčích, nejurostlejších chlapců, jejich zjevu byla věnována péče jako operetním hrdinům, a ani tento zjev není v dějinách ojedinělý: nejkrutější tyrani stavěli na odiv své tělo, svoje oblečení - jako Caligula, který dával oblékat svoje sochy do téhož oděvu, který měl na sobě - a byla to elegantní římská tóga, jejíž půvab se už nikdy v pozdější historii nedal napodobit, která byla jedním z vrcholů spojení látky a těla a která ze všeho nejvíc vyjadřovala potřeby demokratického ducha. O hodnotách tady podoba věcí vypovídá buďto mylně, nebo málo, nebo vůbec ne. Vypadá to tak, že rozhodující je přece jen myšlení, které bere nebo dodává cenu člověkovi.

Ester Krumbachová

Pod šaty

1.
Prší a prší, odjakživa pršívá a těmi dešti různých staletí jdou klobouky a jdou deštníky nejrůznějších barev a odstínů, nejrůznějších tvarů, mají střapečky a mašle, závoje, rukojeti takové i takové a někde - jak už to v dešti bývá - někde v zahradě zpívá pták a barevné odlesky užitečných klobouků a deštníků se třaslavě odrážejí v kalužích.
Ty deštníky mohly být odjakživa stejné, jako je stejný ten déšť, mohly mít jednou provždy zvolený tvar a určitou barvu. Jsou to přece věci, určené vždycky ke stejnému účelu, určené k užitku.
A ten pták na té větvi by taky vůbec nemusel zpívat a jen by hubil hmyz. Proč ne? Užitek je dobrá věc. Škoda jen, že kdyby ten pták skutečně vůbec nikdy nezazpíval ani notu, že by to dokonce někomu nepřišlo ani líto a to je to nejsmutnější na představě pouhé užitečnosti.

2.
Někdy bývá na šálku vymalovaná květina.
Taky sklenice bývá někdy ozdobena malinkou krajinou, kde se prohánějí jelení nebo kde stojí větrný mlýn.
A řecká amfora je pokryta nejen ornamentem, ale ještě i lidskými postavami, které ku příkladu hrají a tančí, zvedají nohy, otáčení za někým hlavu, veselí se a radují. K čemu to? Proč malovat na nádoby, určené jenom k pití nebo k nošení nápojů na stůl, proč malovat obrázky? Mají nějakou souvislost s nasycením organismu? Není to jedno, z čeho se pije a jí? Jen když se z toho dá pořádně jíst a pořádně pít?
Říká prý se, že když se kočce odebere možnost snění, zahyne. Proč ne? Vypadá snad kočka na to, že by byla určena k živoření ve studených sklepech, odkud se v noci odváží leda na chodník? Bylo by tak divné, kdyby se to pružné a hravé zvíře vracelo aspoň ve snách k té zelené zemi, kde byl úlovek a kde si mohlo taky hrát? A bylo by tak divné, kdyby si tu zemi vysnilo daleko krásnější, než by mohla být skutečně?
Kočka si možná nedovede vysnít představy, které nemá v pudu po předcích. Ale je možné, že ten, kdo pije z hrnku s květinou a nalévá z amfory s tančícími lidmi, těm obrázkům uvěřil, že vytvořil na světě ještě nový svět intimity pocitu a že pije a jí za doprovodu toho, co vlastně vůbec není skutečností, co vlastně existuje jen v té iluzi malby na porcelánu, na hlíně, na skle a co vůbec není v přímé souvislosti s jídlem - jenže to dodává jeho obědu a jeho večeři neužitečné, avšak útěšné vůně.

3.
Naše planeta - země, na které žijeme, má stejně nestvůrný povrch jako kterékoliv jiné známější nebeské těleso, a navíc víme, že se na ní udržují obrovské spousty vod, které se s ní valí, a veliké pouště, setkané dohromady ze zrnek písku - tedy kontrasty, které nejsou k ničemu dobré, k ničemu, co člověk chápe nebo co může změřit, a navíc je tu energie, která vrhá stále znovu ze sebe životy, vyvrhuje mikroby i slony a taky smrt, jistý a nevývratně platný okamžik každé existence.
Maso se však už dávno kupuje u řezníka, kde se potrava naskytuje v přijatelné míře kilogramů a dekagramů, je zabalená v papíře jako cokoliv jiného a není nutno myslet na jatky a na vyděšená zvířata, určená prostě za pokrm, už dávno je zahrazen pohled i účast na lovu, zabití a pozření, což je principielním klíčem všemu živému, co zde z masa a krve dýchá.
Vyhnout se ale otázce, nezabývat se vůbec podstatou jídla jako záchovy života, neptat se a nemyslet na to znamená však současně nechápat kulturu, kulturní vztahy, které se jen omylem považují za něco úplně samozřejmého, co už je dáno, co musí trvat. Není to pravda. Kultura může zahynout stejně jako všechno, co lidé přestali pěstovat.
Aby se mohlo začít uvažovat o vyšších pojmech, než je pouhá záchova života, aby mohla vzniknou odvětí matematiky, filosofie, umění, aby se mohly zkoumat a důkladně rozebírat stránky života jedna po druhé - bylo především zapotřebí vzdálit se nejhrubším a nejprimitivnějším základům života, nemít strach ze tmy, z hladu, ze zimy.
Trvalo tedy hodně dlouho, než se zasedlo k prostřenému stolu, nad kterým zářilo světlo, a než se z pouhého hladu a žízně vydolovalo krásné nádobí, krásný příbor a slušný způsob pojídání, a jídlo samo bylo zase odrazem vkusu, estetického názoru ve své úpravě, ve své podobě, než se slušný a lidský způsob života stal základem ke společným večeřím a k přátelským hovorům.

4.
Každé zdokonalování je dlouhá a trpělivá práce, i když nese samozřejmě nejrůznější výsledky. Pojem dokonalosti zní pro každého trochu jinak, takže řecká socha nebo egyptský relief obsahuje v sobě jiný stupeň dokonalosti, než třeba květiny vlevo a květiny vpravo, mezi kterými stojí obrázek vzývaného božstva nebo člověka. Samozřejmě, květinami vlevo a vpravo je taky možno vyřknout touhu po dokonalosti - i sádrový trpaslík na zahradě svědčí o touze majitele umožnit zraku pohádku každého dne, která dává ploše zahrady novou hodnotu, zlepšení, zdokonalení.
Zahrada je vůbec dějinné místo zdokonalování přírody. Ku příkladu záhon, vyvýšený nad stezkou nebo obložený kamínky chce taky zdokonalit pojmy, upozorňuje totiž, co je zušlechtěná a co nezušlechtěná zem, po čem se tedy smí a po čem nesmí chodit. Vším právem. Zahradník přece omezil síly života, udělal pořádek mezi rostlinami, nedopustil, aby jedna druhou přerůstala, jedna druhou dusila, jako je tomu v pralese nebo džungli, a vytvořil cesty k tomu, aby se nemusel prodírat houštím, zmenšil a umírnil to všechno kolem sebe tak, aby se už nemusel bát ani zvířat ani nedostatku, ohradil kus země, které přidal svůj rozum a cit.
V Šalomounově Písni písní je možno najít slova: ——Přišelť jsem do zahrady své —-sbírám mirru svou a vonné věci své, jím plást svůj a med. Jezte, přátelé, pijte, hojně se napijte, moji milí.-

5.Pohostit přátele, to není jen tak. To zde také předtím nebylo, bylo třeba nejdříve dostatku, dobré úrody, užitečných výsledků práce, než zde bylo pozvání k jídlu, k pití, k posezení.
Ale než zas bylo možno pozvat přátele, bylo nutné nejdříve je mít, to znamená pocítit k někomu náklonnost, zajímat se o jeho život, mít ho rád.
Jsou takoví, kteří přátele nikdy neměli, kteří to ani nepostrádali, kteří se v nejlepším případě s druhými sdružovali buď ve svůj prospěch, nebo aby jim lépe utekl čas života.
A jsou takoví, kteří někoho nebo něco měli rádi - třeba i krajinu nebo ulici, kam by žádný turista jakživ nejel, protože tam není nic k vidění, nic zdraví prospěšné, ale neříká všechno.
Paul Cézanne měl rád jednu krajinu, kde celý život malovat, vesnici Aix s říčkou a cestami, jakých je na sta - jenom s tím rozdílem, že z mlh a cizoty neznáma vstalo Aix a teď je zde je pro všechny. Zjevilo se jako zelená pevnina, jako nová, objevená zem. A ta přináší zprávu o Cézannově existenci, o jeho účasti a sympatiích k té krajině, k té vsi.
Saskia se dívá na Rembrandta van Rijn, drží v ruce květinu, dívá se pořád na něj a Rembrandt, ačkoli ho nevidíme na obraze, se v tu chvíli zase díval na ni, aby ji mohl malovat. Tři sta let zde zůstává jako zjevení ta hodina, ta chvíle, kdy se to stalo.
Ale sympatie a zvídavá účast mají ještě různé jiné podoby. Nejenže vždycky znovu budou dotvrzovat existenci těch, kteří neprošli svými dny lhostejně, ale jsou předpokladem pro kteroukoliv vážnou činnost v jakémkoliv oboru. Isaac Newton neuměl malovat a nebyl umělec, zato ho zase neobyčejně zajímal pád jablek ze stromů, nepřipadalo mu to ani samozřejmé, ani běžné jako miliónům lidí předtím. Díval se a pořád se divil těm padajícím jablkům. A naše vědomosti jsou proto bohatší o jím objevený zákon gravitace.

6.
Okolo lidské bytosti je stvořen mytus dobroty z rozumu, ačkoli fakta staví toto tvrzení spíše do pozice pouhé zdvořilosti a sebelichocení.
Teoreticky by se zdálo, že lidé, kteří se vzdálili tvrdému zápasu o život, by měli být lepší, rozumnější, umírněnější k nižším kulturám, k primitivnějším lidem, ale není to tak. Příslušníci nejkulturnějších národů páchali ukrutnosti na nekulturních lidech, ačkoliv měli v tradici literaturu, krásné předměty, umění všeho druhu. Není směšné a tragické, přinášet tak zvanou kulturu nekulturním lidem s mečem v ruce, není to výsměch kultuře, hubit druhé lidi jakožto škůdce kultury?

7.
Jednoho dne stál na tržišti v Aténách chudě oblečený člověk. Byl to Sokrates. Ghandí nosil kolem boků otočenou látku jako nejchudší muž. Byli tak nešikovní, že by se byli nedokázali uživit čímkoliv, čím se bohatě živí druzí? Proč všichni myslitelé a reformátoři společnosti, dokonce většina zakladatelů náboženských hnutí nebo sociální reforem protestovala proti majetku, proti bohatství, proti hojnosti? Protestovali tím proti té poctivé amfoře s namalovanou postavou, jak ji stvořil řecký hrnčíř? Nebo proti šálku s namalovaným květem a s milým, utěšujícím ouškem? Protestovali proti těm, kdo se nepodíleli na tvorbě světa, jako třeba ten řecký hrnčíř, nýbrž si vždycky zajistili takové pozice, aby si to všechno mohli přivlastnit z celé hloubky své lhostejné a vypočítavé duše.
Je to komické i tragické. Kulturu ovšem vytvořili lidé, kteří nejenže nebyli sami lhostejní, ale kteří se bránili proti tomu všemu, co k nim bylo lhostejné - ať to bylo počasí, nebo půda. Snažili se usilovali zmírnit ničivé síly, chtěli mít dům s osvětleným oknem, dát kočce misku mléka, promluvit při orání na koně, užívat zákonů, s kterými se dobrovolně svázali, aby nezabili a pokradli. To by lhostejní nikdy nevytvořili. Ti mohou stvořit leda snad jiné násilí a jiné ničení. Jakým asi způsobem jsou spolu svázaní, lhostejní a zaujatí? Jistě jsou nějak svázáni. Každé století je přece znovu a znovu protkáno vraždami a válkami jako krvavou nití, která se táhne vedle soch a obrazů, vědeckých poznatků, amfor s postavou a hrnečku s namalovanou květinou.

Ester Krumbachová

Pod šaty
/O užitečnosti a útěše/

1.
Prší a prší, odedávna, odjakživa, co je svět světem, pršívá a všemi těmi věkovitými dešti, zahaleny stoupající parou, jdou klobouky a deštníky a jsou všech barev, všech možných tvarů, mají střapečky a mašle a rukojeti - a jsou květované, plně vzorovaně nebo …………., pruhované a lesknou se deštěm, a někde - jak to už v dešti bývá - někde v zahradě sedí na větvi pták, který třeba je užitečný, ale teď právě zpívá - zpívá jen tak, bůhví proč, ale zpívá - a barevné odlesky užitečných deštníků se třaslavě odrážejí v kalužích.
Ty deštníky by mohly být odjakživa stejně jako ten déšť, mohly by mít jednou provždy zvolenou univerzální barvu i tvar - a byly by stejně užitečné a ten pták na té větvi by nemusel vůbec zpívat a jen by hubil hmyz, i tak by to bylo možné. A je docela možné, že by to někomu ani nepřišlo.

2.
Někdy bývá na šálku vymalovaná květina, sklenice je ozdobená vyrytým nebo leptaným obrázkem krajiny, amfora je pomalovaná postavami, ačkoliv se ze sklenic a šálků jen pije, ačkoliv v amfoře se donáší na stůl pití ve větším množství. Jakou souvislost mají obrázky s nasycením organismu? A co znamenají? Postava znamená postavu a květina květinu? A proč je květina - ke všemu neskutečná u jídla? Říká se, že když se kočce odebere možnost snění, že zahyne. Je to možné, že kočka, která žije ve sklepě a v noci se odváží leda na chodník, sní o zelené zemi se slunkem. Proč ne? Bylo by divné, kdyby se vracela ve snách ke zdroji svého života, ke svému vlastnímu založení? Je tedy divné, že sní?

Je docela dobře možné, že ten, kdo pije z hrnku s květinou, uvěřil, tomu obrázku, aby byl průvodcem jeho jídla a jeho pití, protože najíst se a napít se jen proto, aby se zachoval život v těle, je přece jen strašlivě málo a tak není vyloučeno, že i jídlo je provázeno sněním, že je provázeno nějakou představou. Malá postava na amfoře nebo ta malá květina - obě skutečně neexistující - dávají obědu nebo večeři jakési neužitečné vůně, naději na něco víc, než je jídlo, bez čehož by se někdo obešel a někdo ne, podle toho jak si kdo sám sebe cení a co od sebe očekává.

3.
Na světě jsou rozličná místa, města s ulicemi, krajiny nejrozdílnějšího charakteru, a tam žijí lidé, kteří se tam buď narodili, nebo tam jezdili třeba jenom na prázdniny. Někteří na to zapomněli nebo si to dokonce pamatují jenom matně, zatímco jiní nejenomže nezapomněli, ale dokonce mají některá místa na zemi mimořádně rádi, stýská se jim a vzpomínají na ně a je to třeba ulice nebo krajina, kam by jakživ turista nejel, protože tam není nic k vidění, ani tam není nic zdraví prospěšného - až na to samozřejmě, že objektivní hodnota věcí není ještě celou pravdou o nich. Když někdo má rád jednu vesnici s jednou zdí - jako třeba Cézanne Aix - pozbývá smyslu objektivní míra a z mlh náhle začnou vyvstávat zelené břehy, objevená pevnina, kterou podává světu ten, kdo ji má rád, a která  zmirňuje a utěšuje bídu světa, poukazuje na jiné hodnoty, než jaké jsou oku patrny hned a na první pohled, a najednou země přece jen není pusté místo plné hluku, ale je to taky místo, kde žije Rembrandt se Saskií.
Saskia možná nebyla krásná, ale byla zjevena všem a její oči pořád dál září, když se dívá z obrazu na Rembrandta.
Ale nemusí to být jenom umělecký talent, který si ujasňuje věci, dívá se tázavě, zvídavě, luští a dává se okouzlovat. Proti okoralému rozumu stojí taková zaujatá zvídavost jakoby ve směšném světle_ ale jenom jakoby. Otázka: - Co se děje kolem mne? Nač se to opravdu dívám? A co opravdu vidím? - není zdaleka tak nerozumná jak by se zdálo. Isaac Newton měl velký rozum, ale padání jablek se stromu mu nepřipadalo ani samozřejmé, ani všední, jako ostatním kolem něho - a proto máme vědomosti bohatší o zákon gravitace.

4.
Svět je podivný. Jsou na něm obrovské spousty vody, kde není kousky suchého místa, a jsou v něm pouště, kde není trochy vody. Jsou na něm nejvyšší kopce a vrchy a srázy a pak planiny a nížiny bez jediného kopečku. Je stísňující představit si, že to je planeta s nestvůrným povrchem, s všemi těmi vodami, které na něm drží, a hlavně s celou tou neutuchající energií, která vždycky znova vrh ven život všeho druhu, od mikroskopických životů počínaje až po slony a velryby. Nepochopitelné je, že všechno se zřizuje proto, aby se z něho zrodilo totéž, a že skutečným údělem života je smrt - že jedinec do toho kolotoče vstrčený musí dosti vytrpět, jakmile si začne uvědomovat, ujasňovat a ptát se sám sebe, kým je a proč asi.
Je jistě lépe oddat se iluzím a neptat se na nic, nemyslet na nic, nezúčastňovat se toho těžkého slézání po nejisté a neznámé půdě. Je jistě lépe nemyslet, kupovat maso u řezníka vez vědomí jatek a vystrašených zvířat, která jistě člověkovi neubližují a která jsou prostě určena jen za pokrm, je možné se tomu vyhnout, protože se potrava naskytuje v přijatelné míře kilogramu a dekagramu, balená do papíru stejně jako cokoliv jiného.
Protože ale je také možné, že proces ulovení, zabití a. Pozření je principiálním klíčem ke všemu, co zde z masa a krve dýchá a že to trvalo dlouho, než se zmírnila a utajila tato oblast /tvář / část života, než se zahradila cesta, k tomuto krutému vědomí zachová života, než vznikla kultura, která nás oddělila od toho, co nelze vidět denně, aby se mohlo pít z malovaného šálku, procházet se pod deštníkem s pěknou rukojetí, aby v klidu a bez neustálé hrůzy z hladu, lovu, zabití, …..ze shánění potravy se mohl vymyslet kupříkladu pojem harmonie, estetické základy, aby mohly být prozkoumány vztahy mezi jednotlivými rozměry světa a těla, aby se vytvořila daleko krásnější těla, než je lidské, jak to třeba uměli Řekové.

5.
Tato činnost se nemohla obejít bez složitého ujasňování pojmů. Vznikly různé druhy zdokonalení. Květiny vlevo a květiny vpravo a uprostřed soška vzývaného božstva - i to je část touhy po dokonalosti, projev úcty, jenže bez patřičného ujasnění, kameny obložený záhon upozorňuje, co je zušlechtěná a co nezušlechtěná zem - a taky trpaslík v zahradě svědčí o snění majitele, který vlastně neví, nač se dívá, neboť se dívá na symbol, který z trávníku děla plochu pro pohádku, pro představu, a nevadí mu, neuvažuje o tom, že ta představa je z gypsu. Není to ostatně nic tak kromobyčejně směšného - idoly a bůžkové jsou vždycky z podivných materiálů, a většinou špatné úrovně, aniž si to ti, kteří je potřebují, uvědomují.

6.
Zahrada docela původně byla místem, kde divoké přírodní síly zahradník omezil, nedopustil, aby se popínavé rostliny pnuly po stromech a braly jim sílu, nedopustil, aby se rostliny a keře a stromy spolu rvaly o místo, vytvořil cesty, aby se nemusel prodírat křovinami, omezil světlo, prostě zmenšil a umírnil celkovou potenci energie země tak, aby vyhovovala jeho citu a jak ji jedině dokázal chápat: Dodal tedy půdě rozumu a vztahům mezi jednotlivými rostlinami harmonie a pak bral užitek z toho, co ochraňoval, co chápal, neboli jinými slovy, co pěstoval. A král Šalamoun jednoho dne napsal:
_Přišelť jsem do zahrady své, —-sbírám mirru svou — i vonné věci své, jím plást svůj a med svůj. Jezte, přátelé, pijte, hodně se ………

Pod šaty 3 - O imitacích, připomínání, o představivosti.

1.
Květovaná látka, umělými nebo skutečnými květinami ozdobené šaty, peří ptáček a ovoce na kloboučku, to je pokaždé jinak, jinou formou opakované oblečení pro dívku nebo ženu tak jak to můžeme sledovat v obrazech - oblečení zpracované vzhledem k určitému vkusu a k určité technice, ale úhrnem vždycky znovu je to žena nebo dívka oblečená do zahrady, převlečená za louku, kostýmovaná za rozkvetlou přírodu.
I barvy látek nejen že chtějí připomenout některý z přírodních obrazů - zelenou vodu, zelené lupení, oblaka, oblohu, ovoce, květy,  - dokonce i jména těch barev, dodneška užívaná, zdůrazňují, že běží o tento záměr. Meruňková, lososová, třešňová, malinová, to jsou názvy na rtěnkách nebo barvy prádla, zatímco o něco dřív byly módní názvy: barva slézových růží, barva oblázková, barva zrajících hroznů a právě tak běžně užívaná, jako rtěnka třešňové barvy nebo prádlo losos.
Vůně žen a dívek se vlivem neustálého prosazení abstraktních poloh umění změnily prozatím ve vůně, kde je rovněž použitý název abstrakce - Skandál, Antilopa, Červená a černá, atakdále, ale není vyloučeno, že se opět dojde k těm šeříkovým záplavám, k vůním růží a podobně, jak to bylo už také oblíbeným zvykem, kde na krabičce bylo vymalováno to, co vevnitř vonělo v souhlasu a souladu s ostatními projevy představ o kráse ženy a její platnosti jakožto té zaslíbené vonící a kvetoucí zahrady.

2.
Muži se sice ve své představivosti pasovali na vyššího člověka na toho chytřejšího, schopnějšího, vytvořili bohy - muže, většinou mrzuté a ukrutné starce, ješitné, samolibé, kteří vyžadují úctu a pochvaly, ať kdo okolo nich trpí jak chce. Směšné je, že v obraz takového tyranství uvěřily ženy, kterými tenhle bůh odjakživa opovrhoval často daleko pevněji, než jeho vlastní vynálezci.
Ale ačkoliv udělali muži pro podporu své autority dá se říct všechno, co bylo v jejich silách a nebylo toho málo, konec konců se přiklánějí podle míry svého osobního vkusu k té ženě, která je, jak se tomu říká, nejvíc ženská. Květy a listy a barvy, nazývané ženským vkusem, jsou tedy samozřejmě především taky mužským vkusem, protože jsou jim adresovány, jsou určeny především jim a chytrost nechytrost, vyšší nebo nižší - to vůbec není měřítkem, pro životní impulsy, to jsou jenom představy. Možná, že v tom nepochopitelném, složitém světě nepřátelství, které panuje mezi lidmi, tedy mezi ženami a muži, v tom světě lásky a záští, podrobování a neustálého zápolení je nakonec vždycky jedinou chvílí oddechu a naděje ten večer při měsíci, zahrada, parky, háje a les, kdy kvetou meze, kdy voní listí a tam to vždycky začíná znovu, a proto možná vždycky budou znovu dívky oblékat květy, aby připomněly ten okamžik příměří mezi oběma, okamžik štěstí a radosti, který se také může později úplně ztratit.

3.
Nedá se říct, že by ku příkladu lokomotiva nebo auto nebo letadlo nebylo po stránce svých tvarů a celkových obrysů i detailů, nezajímavé jako prvek ozdoby. Když mohl hrát v dějinách roli obyčejný petrželový list - ze kterého se odvodila celá složitá ornamentika - proč by to nemohla být lokomotiva? Ale kromě módních výstřelků, určených mladíkům eventuálně mladicím neznáme nikde vynálezy jejich obrazy než na dětských látkách, na pyžamech, kde ztrácí úplně svůj vážný obsah a mění se v roztomilé hračičky ke hraní.
Dospělí se nakonec taky obklopují civilisačními prvky ne proto že by jim byly zdrojem největšího potěšení samy o sobě, ale jen proto, že jim ušetří námahu a čas a že se tedy civilisovaný člověk - samozřejmě jen teoreticky řečeno - může víc věnovat své vlastní kultuře. Jinak ale obrazy civilisace nevstoupily ve své přímé podobě do oblasti umění, ani do oblasti estetiky, natrvalo. Zato ale stále trvá a stále se opakuje v jiné podobě reakce lidí na nevyhnutelné věci jako je smrt, nemoc, stáří, smutek anebo na lepší chvíle, na chvíle, kdy se otepluje, kdy se vrací ptáci z jihu, kdy se odjíždí ven atakdále, protože nakonec naději a cit pro zem s jejími zákonitostmi nemůže nic nahradit.

4.
Deset nahých žen a deset nahých mužů se od sebe liší daleko míň, než když jsou oblečení podle svých sociálních, intelektuálních a estetických nároků. Vlastní podoba kohokoli zůstává vždycky jenom otázkou spíš pro filosofa protože být sám sebou - jak se říká - to je povětšinou fráze, to je pouhé slovo. Co by znamenalo rozeznat a upevnit svou skutečnou vlastní podobu proti tvrzení, že šaty dělají člověka, což je bohužel tak - známá pravda - znamenalo by to poznat svou podobu, která nic a nikoho nenapodobuje, vychází z vlastní nahoty a s vlastního založení - a to je právě naprosto nemožné, protože už nemluvně vdechuje to, do čeho se narodilo se všemi omyly, konvencemi, předsudky i dobrými stránkami. Dítě z roku nula, dítě ze středověku nebo baroka a dnešní dítě - to jsou tři různé děti s různými nudličky a různými znaky kolem, které to dítě samozřejmě jako tvor, schopný největší míry vnímání i představ, zaznamenává a poznává ne jako konvenci, ale jako skutečnost neboli jako pravdu. A ta je pokaždé trochu jiná.
V podstatě jsme si pořád podobní. To je samozřejmé. Naše lebka ani vzrůst těla nedoznala viditelných změn od doby, o které mluvíme jako o době už kulturní a protože jsme fysicky stejní, nebudeme asi příliš rozdílní duševně. Jsme omezení smysly, dávkou inteligence. Takže jsme si v základě podobní. V základě znamená, že jsme si podobní ve schopnosti představovat si, ve schopnosti vytvářet iluse, ideály, směrnice, ve své fantasii šatit se a vypadat, taky ve své schopnosti hodnotit - ale tady nehodnotit, přidat se, přežít, přečkat, nespálit se. Tak to bylo a je. Dnes ani dítě, které se vůbec neučí, neuvěří, že lasice rodí mláďata uchem, jak to přednášeli na školách ve středověku - ale může uvěřit klidně jiným nesmyslům. Rasismus, šovinismus všeho druhu pokračuje i dnes ve starých tradicích nelidských krutostí, které dokážou vždycky znovu páchat lidi na lidech, ať se jim říká kulturní nebo nekulturní, moderní nebo staří.

5.
To, jak často uvěříme jevům kolem sebe jakožto jediné známé pravdě, svědčí ne zrovna příliš lichotivě. Jednou je znakem výstředníka nechat si vousy narůst, jindy nechat si je oholit. Jindy je znakem serióznosti nechat si vousy narůst jindy anebo si je oholit. Jaký je v tom možné najít smysl jiný, než dětské představy o zjevu, poslušnost nebo vzdor proti obecným nařízením? Možná, že leckterý dnešní vousáč si připadá jako odbojník - ale na rakousko uherské úřady by ho do zaměstnání bez vousů těžko přijali. Tehdy by tedy člověk, který dnes nosí z potřeby vousy, sáhl po břitvě a se stejným vědomím hrdinství by si je oholil.
Jak je to tedy s tou vlastní podobou?
Jestli je, pak si nebude viditelná, bude spíš uložená v činech než ve zjevu nebo ve slovech, protože i nejbizarnějším oblečením jsou nakonec ukuti vždycky zase jen lidé, tedy my.
…které tvoříme, kterým plujeme v daném čase jakoby v oceánu a konkrétně jednáme. Buďto jsme nebo nejsme (ve své zásadní podobě v souladu s vírou, že člověk by měl být slušný ke druhým.)

6.
Nedá se říct, že by všechny směrnice a příkazy, které ohradily lidskou společnost, byly ve své původní podobě stejně kruté a hloupé jako důsledky zákonů.
V knize Mojžíšově se dočteme o nejpřísnějších trestech, které stihnou lidi, když si neváží rodičů, když si navzájem kradou, když nerespektují rodinné celky druhého a ty tresty skutečně se zdají být nelidsky hrozné. Ovšem když si představíme, že lidi původně nevěděli, že nemají být hrubí ke starým lidem - protože konec konců staří jim už prospět nemohli a jenom ujídali potravu, o kterou byl boj - když si představíme, že nevěděli, že se nemá zabít druhý pastevec, protože má krávy nebo ovce, potřebné každému, že nevěděli, čeho se mají zachytit, protože taky o sobě neměli ještě tak vysoké mínění jako my a neměli pojmy rozdělené na dobré a zlé - což sice není bez problémů ale nicméně to svědčí o snaze vyznat se v situacích života - co jiného měl Mojžíš dělat, než křičet na ně, že to, co říká, říká sám bůh, který každého potrestá, kdo ho neposlechne?
Desatero tedy, které si i ten nejprostší člověk mohl přeříkávat na prstech, omezilo natolik chaos vymyšlení egoismu společného života, že mohla nastoupit teprve ta komfortní myšlenka o slušném člověku. Samozřejmě, že jeden z prvních slušných lidí v době, kdy se o tom ještě nemluvilo, byl právě sám Mojžíš, kterému z důvodů, neznámých těm ostatním, vadilo zabíjení, krádeže, neúcta k rodičům.
Ale tytéž zákony, které společnost formovaly, ji také deformovaly po uplynutí určitého času. Domácí tyrani, kteří byli ochotní i zabít vlastní dítě raději, než by prosadilo svou vůli, byli přece v zákonu - a dítě, i kdyby bylo mělo stokrát více pravdy, bylo v zákonu pouze neposlušným dítětem. Manželka, která našla v příteli jedinou oporu v útoku v podobě manželské poslušnosti, byla konec konců mimo zákon, porušila manželskou věrnost a i kdyby ji byl její muž třeba ubil k smrti, byla povinná mu zůstat věrná.
Ježíš Nazaretský doplatil na to, že tyto zákony revidoval, že radil a nabádal ke snášenlivosti, že omluvil a nepotrestal tak zvanou cizoložnou ženu, na kterou se její žalobníci neodvážili házet kamením když jim řekl proslulou větu: -Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem.- Ti lidé, kteří tu ženu na ulici bez rány opustili, měli přece jen slušnost v těle - aspoň v ten okamžik, kdy jim někdo připomenul, že s porovnáním a vinou to nebývá tak jednoduché a to, co chápali u sebe, výjimečně pochopili taky u druhého. Jinak ale v důsledku a v úhrnu, byl Ježíš zabit hlavně proto, že podle starověrců, podle fanatických vyznavačů práv starších časů porušoval sám zákony stanovené Mojžíšem v zájmu lidství.
Jsou to trapné a vždycky znovu se opakující prvky: zákony vždycky vymyslí ti, kteří mají svědomí, kteří mají názor. K nim pak se přidají ti, kteří názor postrádají a bez rozmyslu prosazují psanou literu.

7.
Tak zvaná svoboda jedince v rámci společných předpisů - to je téma, které vždycky znovu bude lidi zajímat.
V Itálii žil v renesanci návrhář a zpracovatel mincí jménem Pisanello. K disposici pro svou svobodu měl kolečkem mince omezený prostor. Dokázal se do něj vejít se svou fantazií a nejen to, dokázal daleko víc: pochopil, že toto omezení je současně výhodou, je pevným základem, je předpokladem a vytvořil překrásné mince, kdy obraz harmonuje s kulatostí, vychází z ní, nepřekračuje to, co bylo dáno, nebouří se, nýbrž doplňuje.
Takové štěstí má málokdo. Ani Van Gogh takové štěstí neměl, ačkoliv to byl velký umělec. Nedokázal se vejít do konvence dovoleného, nýbrž soustavně rozbíjel staré formy a překračoval je novým pojetím, a obohatil tak naše vědomí nejen o předtím neviděné obrazy světa, ale taky o vědomí úpornosti lidského ducha, který chce být v určitých případech vysloven, přivedený na svět jako dítě, i když autor těchto ideí za ně zahynul.
Je tedy těžké rozhodnout, co je správné: Pisanello se dokázal vejít do určených mezí bez násilí a mnoho jiných s ním - jiní museli hledat místo, kde mají rozbít strop, aby pozměnili tu místnost, ve které se do té doby žilo.
Jedni dokážou naplnit, druzí musí pozměnit - tak jak je to v souhlase s tou neutuchající otázkou, s představou neviděného, která přichází kdoví proč prostřednictvím některých lidí.
Na hudbě Bacha je mnoho pozoruhodného, hlavně to, že před jeho životem zde taková hudba nebyla, že ji přivedl do našeho vědomí a do našeho světa jeden Bach, člověk s tolika smysly a s tím tělem, jako mají druzí.

8.
Děti často napodobují dospělé, malí lidé velké, slabé národy silné. Být něčím víc než sám sebou je úplně běžné, napodobovat ideál nebo konkrétní osobu, taky.
Někdo napodobuje filmovou hvězdu, druhý svého nadřízeného v kanceláři. Někdo neustále opakuje, co slyšel, viděl, nebo četl a ti všichni dohromady neprodukují nic jiného než představu, že mají cenu jen jako imitátoři, podporují se cizími hávy jako herci při vystoupení, potlačují sami sebe aby se mohli vydávat za někoho lepšího.
Rokoková společnost, která si přivlastnila a elegantně napodobila pastýře a pastýřky, je jedním z četných dokladů o této imitátorské tendenci, která se objevuje vždycky znovu.
Místo starostí o stádo si přivlastnila jenom pastýřskou hůl, samozřejmě vylepšenou a umělecky zpracovanou, místo hrubého šátku si uvázala jemný a sentimentální povídačky o dobrotivé a moudré přírodě, které ve světě měšťáka žijí dodnes, o zurčení potůčku a šumění lesa byly jen jinou ukázkou naprosté nápodoby látky, kterou se nepokusil nikdo jinak vyluštit než na způsob idolu, zbožštění, nelidského vztahu.
Proč napodobovali rokokoví dámy a páni právě největšího chudáka? Protože se domnívali, že je na tom líp než oni sami Domnívali se, že je veselý a šťastný, že si žije, že je mu možno závidět.
Také filosofie může být módní. A tehdy taková móda panovala, navrátit se do lůna přírody, podobat se co nejvíce těm, kteří v ní nepřetržitě žijí
Je to divné - ale jsme schopní uvěřit, že když si oblečeme jiné šaty, šaty toho, kým si přejem být, že jím skutečně jsme.