EK002160_0002_0001-0007

Ester Krumbachová

Underneath the Dress III.

Floral material, a dress decorated with artificial or real flowers, feathers, a bird and fruits on a hat, always in a different way. Attire for girls or women repeated in different forms, as we can observe in pictures – dresses treated according to a certain taste and certain technique, but in general, it’s always about women or girls dressed as a garden, in the guise of a meadow, in the costume of nature in bloom.
Even the colors of the material not only tend to resemble some of the elements of nature – green water, green leaves, clouds, fruit, flowers – and even the names of these colors, used to this day, emphasize this goal. Apricot, salmon, cherry, raspberry, these are the terms used to describe the colors of lipstick or underwear, while some time earlier the fashionable names of colors were those of common hollyhock, clouds, ripe grapes and they were used as frequently as cherry lipstick or salmon underwear today.
Under the influence of the constant promotion of abstract art styles, the fragrances of women and girls have changed for the time being to scents with abstract names – Scandal, Antelope, Red and Black, etc. but we cannot exclude a return again to lilac inundation, rose scents, etc., as was common in the past, in boxes decorated with the relevant flowers in accordance with other manifestations of feminine beauty and its image of the promised fragrant and blossoming garden.

2. Men, with their skills of imagination, declared themselves to be superior beings, the more intelligent, more capable ones, they created god-men, usually grumpy and cruel old men, vain, self-opinionated, requiring respect and praise, disregarding the suffering of those around them. It’s ridiculous that such a picture of tyranny was accepted by women, who were always subject to this god’s disdain, and often more than by their inventors.
But still, even though men have done everything they could to support their authority – which was quite a lot – in the end they follow their own personal taste and tend to prefer the women who are, as they say, most feminine. Flowers and leaves and colors, called women’s taste, are obviously also the men’s taste, as they are addressed to men, they are intended mainly for them and intelligence or stupidity are not a measure of life’s impulses, they are just notions. Maybe in that complicated unfathomable world of hostility among people, that is between men and women, in the world of love and hatred, subjugation and continuous fight, in the end the only moment of rest and hope is always the evening under the moon, the garden, parks, groves, and woods, when the meadows blossom, leaves emanate sweet scent, and everything always begins again, and perhaps that’s why the girls will always dress in flowers again to remind themselves of the truce between the two, the moment of happiness and joy that might later completely disappear.

3. It cannot be said that for example a railway engine or a car or an airplane with their shapes, contours, and details would not be interesting as adornments. When an ordinary parsley leaf played an important historical role in the development of a complicated ornamental style, why not the locomotive? Yet, except for excesses of fashion for youngsters, we do not know of inventions and their graphic representations anywhere else but on materials for children’s clothes, on pyjamas, where they lose their serious content and turn into cute playthings.
The adults, in the end, also surround themselves with civilizational elements not because they serve as a source of highest pleasure as such, but only because they save them time and energy and the civilized people – naturally only theoretically – may thus devote themselves more to their own culture. Otherwise the images of civilization have not permanently and directly entered the spheres of arts or aesthetics. However, still present and always repeating in different modifications are people’s reactions to unavoidable events such as death, disease, old age, grief, or to better moments such as when it is warming up, when the birds return from the south, when people venture outdoors because hope and a feel for the land and its natural laws cannot be replaced by anything.

4. Ten naked women and ten naked men differ much less than women and men dressed according to their social, intellectual, and aesthetic positions.
A person’s true appearance always remains more of a question for a philosopher, since being oneself – as we say – is just a cliché. What would it mean to be oneself? What is it?
To be oneself would mean to recognize and strengthen one’s true appearance to refute the proverb that The clothes make the man, which is unfortunately true, it would mean to get to know one’s own appearance that does not emulate anything or anybody, that follows one’s own nakedness and one’s own disposition. And that is completely impossible, because from the moment of birth the baby inhales everything it has been born into with all the errors, conventions, and prejudices, as well as positive features. A baby from the year zero, a baby from the Middle Ages or the Baroque period, and a baby from our times – three different babies with different pacifiers and different attributes surrounding them that the baby, as a creature capable of the highest degree of perception and imagination, records and discerns and recognizes not as a convention but as reality, that is truth. And truth is a little different every time.
Broadly speaking, we’re still similar. No doubt about it. Neither our skull nor our stature have visibly changed since the era we call the cultural one, and since we are physically the same, we probably won’t differ much psychologically. We are limited by our senses, by the degree of our intelligence. So basically, we’re similar. It means we are similar in the ability of our imagination, in the ability of creating illusions, ideals, directives, in our fantasy of how to dress and how to model our appearance and also in our ability to asses ourselves – but also how to de-assess ourselves, join, endure, to not burn our fingers. That is how it is and how it ever was. Nowadays even children who obstinately refuse to learn don’t believe that baby weasels are born through their mothers’ ears as the medieval schools used to teach – but they will easily believe other nonsense. Racism, chauvinism of all kinds still continue even today in the old traditions of inhuman cruelties that people manage to carry out on other people, whether we call them cultured, uncultured, modern, or old.

5. The fact we often believe that the phenomena surrounding us are the only known truth is quite an unflattering testimony for us. One time the sign of the eccentric is growing a beard, another time it’s shaving it off. What meaning does such a judgement have other than just a childish notion of appearance, obedience, or opposition against the general rules? A bearded man today may see himself as a rebel, but in the times of the Austro-Hungarian Empire, he would not be considered for a job in an imperial office without a beard. Thus in those days, a man sporting a beard would take a razor and shave it off with the same feeling of heroism.

So what can we really say about our own appearance?
If it does exist, then it is not going to be visible, but will be rooted in actions rather than in appearance or words, because even the most bizarre attire in the end only hides us, people with their specific behavior that fundamentally either is or is not in accord with the belief that men should behave decently towards others.

6. It cannot be said that all the rules and regulations restricting human society were in their original form as cruel and stupid as their consequences.
In the Book of Moses we learn about the most cruel punishments that people would suffer if they didn’t respect their parents, if they stole from one another, if they didn’t respect the family units of others, and the punishments seem inhumanly horrific. Yet if we realize that people originally didn’t know that they shouldn’t treat old people roughly – since, after all, the old ones no longer made any contributions and only used up the food, which was painfully scarce – if we realize they didn’t know that other herdsman shouldn’t be killed just because they have sheep or cows that everybody needed, they didn’t know what to go by because they were still not as self-confident as we are, and they didn’t think in terms of good or bad – not in itself unproblematic, but still, they show an effort to understand the situations of life – what else could Moses do but shout at them that what he says are the words of God who will punish everyone who disobeys his commandments?
Thus, the Ten Commandments that could be recited even by the simplest man using his ten fingers, limited the chaos of thinking and egotism of social life to such an extent that the comfortable idea of a decent human being started to arise. Naturally, one of the first decent people, at a time when the term was still not in use, was Moses himself who, for reasons unknown to the others, disliked killing, stealing, and disrespect towards parents.
However, the same laws that formed society also began to deform it after a certain amount of time had passed. The domestic despots willing to kill even their own children rather than let them act according to their own will acted in accordance with the law – and the children who might have been a hundred times more right were still, according to the law, disobedient children. A wife who found in her partner the one support she had in her struggle against the oppression and serfdom of wifely obedience was in the end found to be in violation the law, violating the fidelity of marriage, and even if her husband beat her to death, she was obliged to remain faithful to him.
Jesus of Nazareth paid the price for having revised these laws, for his counseling and his encouragement to tolerance, for having excused and not punished the so-called woman taken in adultery. Those who accused her didn’t have the courage to stone her when he told them: –He that is without sin among you, let him first cast a stone at her. – Those people who left the woman in the street without casting a stone demonstrated some decency, at least at the moment they were reminded that transgression and guilt are not easy to deal with, and they exceptionally realized that what they understood about themselves applied also to others. But in reality Jesus was killed mainly because, in the eyes of orthodox believers, in the eyes of the fanatical advocates of the laws of old, he violated the laws established by Moses in the interest of mankind.
These are the embarrassing elements repeated again and again: the laws are always devised by those who have a conscience, who have their own opinion. And they are joined by those who lack opinion and blindly assert the letter of the law.

7. The so-called freedom of an individual within social regulations – that is a topic that will again and again be of interest to people.
In Italy during the Renaissance there lived a designer and coiner named Pisanello. His freedom was limited to the area of a round coin. And he managed to fit inside it with his fantasy, and he even managed much more: He understood that this limitation was in fact an advantage, a firm basis, a precondition, and he created beautiful coins with a picture harmonizing with the roundness of the coin, not going beyond what was given, not rebelling, but complementing.
Few people are this lucky. Van Gogh was not, even though he was a great artist. He couldn’t fit within the convention of what was permitted and systematically broke old forms, which he was transcending with new concepts. Thus he enriched our awareness with previously unseen pictures of the world, but also with knowledge about the vigor of the human spirit that in certain cases wants to be exposed, delivered to this world as a child, even though the author of these ideas lost his life as a result.
It is thus difficult to decide what is right: Pisanello, managed to fit within predetermined limits without violence, as did many others like him – while others had to look for a place to break the ceiling in order to change the room that had previously been inhabited.
Some know how to fit in, others have to change things – in accordance with an unrelenting question, with a vision of the unseen that arrives, nobody knows why, through certain people.
Bach’s music is in many aspects extraordinary, mainly because of the fact that before him there was no such music, that it was brought to us and to our world by one Bach, a man with the same senses and the same bodies that others possess.

8. Children often imitate adults, little people imitate big people, weak nations imitate the strong ones. The desire to be more than one’s own self is a completely common longing, the same as imitating ideals or specific people.
Someone imitates a film star, another person imitates his boss at the office. Someone continuously repeats what he heard, saw, or read, and all those people together produce nothing else but the fact that they only have value as imitators who exploit other people’s attire as actors do on the stage, they suppress their own self to pretend they are somebody better.
The rococo society, which appropriated and elegantly imitated shepherds and shepherdesses, is one of the many pieces of evidence of this imitative trend that comes up again and again. Instead of worries about the herd, they appropriated only the shepherd’s stick, naturally improved and artistically crafted, they used a fine scarf instead of a rough one to wrap themselves in. The sentimental stories about gracious and wise nature that live in the urban world to this day, about singing brooks and rustling woods were just different illustrations of perfect imitations of material that nobody tried to decipher in any other way than that of the idol, deification, an inhuman relationship.
Why did the rococo ladies and gentlemen imitate the poorest of the poor? Because they believed that this person had it better than they themselves did. They believed he was merry and happy, enjoying his life, that he was to be envied.
Philosophy can also be fashionable. And that was the fashion of those days, to return to the womb of nature, to resemble as much as possible those who lived permanently within its boundaries.
It is strange – but we are capable of believing that if we put on a different dress, the one that belongs to the person we want to be, then we really become them.

Ester Krumbachová

Pod šaty III.

Květovaná látka, umělými nebo skutečnými květinami ozdobené šaty, peří, ptáček a ovoce na klobouku, to je pokaždé jinak, jinou formou opakované oblečení pro dívku nebo ženu, tak jak je můžeme sledovat v obrazech - oblečení zpracované vzhledem k určitému vkusu a k určité technice, ale úhrnem vždycky znovu je to žena nebo dívka oblečená do zahrady, převlečená za louku, kostýmovaná za rozkvetlou přírodu.
I barvy látek nejenom že chtějí připomenout některý z přírodních obrazů - zelenou vodu, zelené lupení, oblaka, oblohu, ovoce, květy, - dokonce i jména těch barev, dodneška užívaná, zdůrazňují tento záměr. Meruňková, lososová, třešňová, malinová, to jsou názvy na rtěnkách nebo barvy prádla, zatímco o něco dříve byly módní názvy: barva slézových růží, barva oblaková, barva zrajících hroznů a byla právě tak běžně užívaná jako dnes rtěnka třešňové barvy nebo prádlo losos.
Vůně žen a dívek se vlivem neustálého prosazování abstraktních poloh umění změnily prozatím ve vůně, kde je rovněž použit název abstrakce - Skandál, Antilopa, Červená a černá, atakdále, ale není vyloučeno, že se opět dojde k těm šeříkovým záplavám, k vůním růží a podobně, jak to už také bylo oblíbeným zvykem, kde na krabičce bylo vymalováno to, co uvnitř vonělo v souhlasu a souladu s ostatními projevy představ o kráse ženy a její platnosti jakožto té zaslíbené vonící a kvetoucí zahrady.

2. Muži se sice ve své představivosti pasovali na vyššího člověka, na toho chytřejšího, schopnějšího, vytvořili bohy-muže, většinou mrzuté a ukrutné starce, ješitné, samolibé, kteří vyžadují úctu a pochvaly, ať kdo chce okolo nich trpí jak chce. Směšné je, že v obraz takového tyranství uvěřily ženy, kterými tenhle bůh odjakživa opovrhoval, a často daleko pevněji než jejich vlastní vynálezci.
Ale ačkoliv muži udělali pro podporu své autority dá se říci všechno, co bylo v jejich silách, a nebylo toho málo, konec konců se podle míry svého osobního vkusu přiklánějí k té ženě, která je, jak se tomu říká, nejvíc ženská. Květy a listy a barvy, nazývané ženským vkusem, jsou tedy samozřejmě především taky mužským vkusem, protože jsou mužům adresovány, jsou určeny především jim, a chytrost nechytrost, vyšší nebo nižší - to vůbec není měřítkem pro životní impulzy, to jsou jenom představy. Možná že v tom složitém nepochopitelném světě nepřátelství, které panuje mezi lidmi, tedy mezi ženami a muži, v tom světě lásky a zášti, podrobování a neustálého zápolení je nakonec vždycky jedinou chvílí oddechu a naděje ten večer při měsíci, zahrada, parky, háje a les, kdy kvetou meze, kdy voní listí a tam to vždycky začíná znovu, a proto možná vždycky budou dívky znovu oblékat květy, aby připomněly ten okamžik příměří mezi oběma, okamžik štěstí a radosti, který se také může později úplně ztratit.

3. Nedá se říci, že by například lokomotiva nebo auto nebo letadlo nebyly svými tvary, celkovými obrysy i detaily zajímavé jako prvek ozdoby. Když mohl hrát v dějinách roli obyčejný petrželový list - z kterého se odvodila celá složitá ornamentika - proč by to nemohla být lokomotiva? Ale kromě módních výstřelků, určených mladíkům nebo mladicím, neznáme nikde vynálezy a jejich obrazy než na dětských látkách, na pyžamech, kde úplně ztrácejí svůj vážný obsah a mění se v roztomilé hračky.
Dospělí se nakonec taky obklopují civilizačními prvky ne proto, že by jim byly zdrojem největšího potěšení samy o sobě, ale jen proto, že jim ušetří námahu a čas, a že se tedy civilizovaný člověk - samozřejmě jen teoreticky řečeno - může víc věnovat své vlastní kultuře. Jinak ale obrazy civilizace nevstoupily ve své přímé podobě do oblasti umění ani do oblasti estetiky natrvalo. Zato však stále trvá a stále se opakuje v jiné podobě reakce lidí na nevyhnutelné věci, jako je smrt, nemoc, stáří, smutek, anebo na lepší chvíle, na chvíle, kdy se otepluje, kdy se vracejí ptáci z jihu, kdy se odjíždí ven, protože naději a cit pro zemi a její zákonitosti nemůže nic nahradit.

4. Deset nahých žen a deset nahých mužů se od sebe liší daleko méně, než když jsou oblečeni podle svých sociálních, intelektuálních a estetických nároků.Vlastní podoba kohokoli zůstává vždycky otázkou spíš pro filosofa, protože být sám sebou - jak se říká - to je pouhé slovo. Co by to znamenalo, být sám sebou? Co to je?
Být sám sebou by znamenalo rozeznat a upevnit svou skutečnou vlastní podobu proti tvrzení, že šaty dělají člověka, což je bohužel tak známá pravda, znamenalo by to poznat svou vlastní podobu, která nic a nikoho nenapodobuje, vychází z vlastní nahoty a z vlastního založení - a to je právě naprosto nemožné, protože už nemluvně vdechuje to, do čeho se narodilo, se všemi omyly, konvencemi, předsudky i dobrými stránkami. Dítě z roku nula, dítě ze středověku nebo baroka a dnešní dítě - to jsou tři různé děti s různými dudlíčky a různými znaky kolem, které to dítě samozřejmě jako tvor, schopný největší míry představ a vnímání, zaznamenává a poznává ne jako konvenci, ale jako skutečnost neboli jako p r a v d u. A ta je pokaždé trochu jiná.
V podstatě jsme si pořád podobní. To je samozřejmé. Naše lebka ani vzrůst těla nedoznaly viditelných změn od doby, o které mluvíme jako o době už kulturní, a protože jsme fyzicky stejní, nebudeme asi příliš odlišní duševně. Jsme omezeni smysly, dávkou inteligence. Takže jsme si v základě podobni. V základě znamená, že jsme si podobni ve s c h o p n o s t i představovat si, ve schopnosti vytvářet iluze, ideály, směrnice, ve své fantazii jak se šatit a vypadat, taky ve své schopnosti hodnotit - ale taky dehodnotit, přidat se, přečkat, nespálit se. Tak to bylo a je. Dnes ani dítě, které se vůbec neučí, neuvěří, že lasice rodí mláďata uchem, jak to přednášeli na školách ve středověku - ale klidně může uvěřit jiným nesmyslům. Rasismus, šovinismus všeho druhu pokračuje i dnes ve starých tradicích nelidských krutostí, které vždycky znovu dokážou páchat lidi na lidech, ať se jim říká kulturní nebo nekulturní, moderní nebo staří.

5. To, jak často uvěříme jevům kolem sebe jakožto jediné známé pravdě, je pro nás svědectví ne zrovna příliš lichotivé. Jednou je znakem výstředníka nechat si vousy narůst, jindy nechat si je oholit. Jaký se v tom dá najít jiný smysl než dětské představy o zjevu, poslušnost nebo vzdor proti obecným nařízením? Možná že leckterý dnešní vousáč si připadá jako odbojník - ale do rakousko-uherského úřadu by ho do zaměstnání bez vousů těžko přijali. Tehdy by tedy člověk, který dnes nosí z potřeby vousy, sáhl po břitvě a se stejným vědomím hrdinství by si je oholil.
Jak je to tedy s tou vlastní podobou?
Jestli je, pak asi nebude viditelná, bude spíše uložena v činech než ve zjevu nebo ve slovech, protože i v nejbizarnějším oblečení jsou nakonec ukryti vždycky zase jen lidé, tedy my, s konkrétním jednáním, které ve své zásadní podobě buďto je nebo není v souladu s vírou, že člověk by měl být slušný k druhým.

6. Nedá se říci, že by všechny směrnice a příkazy, které ohradily lidskou společnost, byly ve své původní podobě stejně kruté a hloupé jako důsledky týchž zákonů.
V knize Mojžíšově se dočteme o nejkrutějších trestech, které stihnou lidi, když si neváží rodičů, když si navzájem kradou, když nerespektují rodinné celky druhých, a ty tresty se skutečně zdají nelidsky hrozné. Ovšem když si představíme, že lidé původně nevěděli, že nemají být hrubí k starým lidem - protože konec konců staří jim už prospět nemohli a jenom ujídali potravu, o kterou byl boj - když si představíme, že nevěděli, že se nemá zabít druhý pastevec proto, že má krávy nebo ovce, potřebné každému, že nevěděli, čeho se mají zachytit, protože taky o sobě neměli ještě tak vysoké mínění jako my a neměli pojmy rozdělené na dobré a zlé - což sice není bez problémů, ale nicméně to svědčí o snaze vyznat se v situacích života -, co jiného měl Mojžíš dělat než křičet na ně, že to, co říká, říká sám bůh, který potrestá každého, kdo ho neposlechne?
Desatero tedy, které si i ten nejprostší člověk mohl přeříkávat na prstech omezilo natolik chaos myšlení a egoismu společného života, že mohla teprve nastoupit ta komfortní myšlenka o slušném člověku. Samozřejmě že jeden z prvních slušných lidí v době, kdy se o tom ještě nemluvilo, byl právě sám Mojžíš, kterému z důvodů, neznámých těm ostatním, vadilo zabíjení, krádeže, neúcta k rodičům.
Ale tytéž zákony, které společnost formovaly, ji také deformovaly po uplynutí určitého času. Domácí tyrani, kteří byli ochotni i zabít vlastní dítě raději, než by prosadilo svou vůli, byli přece v zákonu - a dítě, i kdyby mělo stokrát více pravdy, bylo v zákonu pouze neposlušným dítětem. Manželka, která v příteli našla jedinou oporu v útlaku a porobě manželské poslušnosti, byla konec konců mimo zákon, porušila manželskou věrnost, a i kdyby ji byl její muž třeba ubil k smrti, byla povinna zůstat mu věrná.
Ježíš nazaretský doplatil na to, že tyto zákony revidoval, že radil a nabádal k snášenlivosti, že omluvil a nepotrestal tak zvanou cizoložnou ženu, na kterou se její žalobníci neodvážili házet kamením, když jim řekl: -Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem.- Ti lidé, kteří tu ženu na ulici bez rány opustili, měli přece jen slušnost v těle - aspoň v tom okamžiku, kdy jim někdo připomněl, že s proviněním a vinou to nebývá tak jednoduché, a to, co chápali u sebe, výjimečně pochopili taky u druhého. Jinak ale v důsledku a v úhrnu byl Ježíš zabit hlavně proto, že podle starověrců, podle fanatických vyznavačů práv starších časů narušoval sám zákony stanovené Mojžíšem v zájmu lidstva.
Jsou to trapné a vždycky znovu se opakující prvky: zákony vždycky vymyslí ti, kdo mají svědomí, kdo mají názor. K nim pak se přidají ti, kteří názoru postrádají a bez rozmyslu prosazují psanou literu.

7. Tak zvaná svoboda jedince v rámci společenských předpisů - to je téma, které vždycky znovu bude lidi zajímat.
V Itálii žil v renesanci návrhář a zpracovatel mincí jménem Pisanello. Pro svou svobodu měl k dispozici prostor omezený kolečkem mince. Dokázal se do něho vejít se svou fantazií a nejen to, dokázal daleko více: pochopil, že toto omezení je současně výhodou, že je pevným základem, předpokladem, a vytvořil překrásné mince, kde obraz harmonuje s kulatostí, vychází z ní, nepřekračuje to, co bylo dáno, nebouří se, nýbrž doplňuje.
Takové štěstí má málokdo. Ani Van Gogh takové štěstí neměl, ačkoliv to byl velký umělec. Nedokázal se vejít do konvence dovoleného, nýbrž soustavně rozbíjel staré formy a překračoval je novým pojetím, a obohatil tak naše vědomí nejen o předtím neviděné obrazy světa, ale taky o vědomí úpornosti lidského ducha, který v určitých případech chce být vysloven, přiveden na svět jako dítě, i když autor těchto idejí za ně zahynul.
Je tedy těžké rozhodnout, co je správné: Pisanello se dokázal vejít do určených mezí bez násilí a mnoho jiných s ním - jiní museli hledat místo, kde mají rozbít strop, aby pozměnili tu místnost, v které se do té doby žilo.
Jedni dokážou naplnit, druzí musejí pozměnit - tak, jak je to v souhlase s neutuchající otázkou, s představou neviděného, která přichází kdoví proč prostřednictvím některých lidí.
Na Bachově hudbě je mnoho pozoruhodného, hlavně to, že před jeho životem zde taková hudba nebyla, že ji přivedl do našeho vědomí a do našeho světa jeden Bach, člověk s tolika smysly a s týmž tělem, jako mají druzí.

8. Děti často napodobují dospělé, malí lidé velké lidi, slabé národy silné. Být něčím víc než sám sebou je úplně běžné toužení, stejně napodobovat ideál nebo konkrétní osobu.
Někdo napodobuje filmovou hvězdu, druhý svého nadřízeného v kanceláři. Někdo neustále opakuje, co slyšel, viděl, nebo četl a ti všichni dohromady neprodukují nic jiného než představu, že mají cenu jen jako imitátoři, pomáhají si cizími hávy jako herci při vystoupení, potlačují sami sebe, aby se mohli vydávat za někoho lepšího.
Rokokové společnost, která si přivlastnila a elegantně napodobila pastýře a pastýřky, je jedním z četných dokladů o této imitátorské tendenci, která se objevuje vždycky znovu. Místo starostí o stádo si přivlastnila jenom pastýřskou hůl, samozřejmě vylepšenou a umělecky zpracovanou, místo hrubého šátku si uvázala jemný, a sentimentální povídačky o dobrotivé a moudré přírodě, které ve světě měšťáka žijí dodnes, o zurčení potůčků a šumění lesa byly jen jinou ukázkou naprosté nápodoby látky, kterou se nepokusil nikdo vyluštit jinak než na způsob idolu, zbožštění, nelidského vztahu.
Proč napodobovali rokokové dámy a pánové právě největšího chudáka? Protože se domnívali, že je na tom lip než oni sami. Domnívali se, že je veselý a štastný, že si žije, že je mu možno závidět.
Také filosofie může být módní. A tehdy právě taková móda panovala, navrátit se do lůna přírody, podobat se co nejvíce těm, kteří v ní nepřetržitě žijí.
Je to divné - ale jsme schopni uvěřit, že když si oblečeme jiné šaty, šaty toho, kým si přejeme být, že jím skutečně jsme.