EK002160_0002_0008-0015

Ester Krumbachová

POD ŠATY

1.
Móda patří k tajemstvím. Co to vlastně je a jak se k ní přišlo - jak se přišlo k soustavám barevných ladění a ladění vzájemných tvarů, souhře různých materiálů, které vždycky znovu vytvářejí novou podobu - o tom se ví vlastně tak málo jako třeba o tom, proč člověk vydává hlas, kterému se říká zpěv, a proč maluje obrazy, to je na ploše vytvořené zdání prostoru, objemu, v slabé několika milimetrové vrstvě barev, to všechno je vlastně velmi podivné. V mysli člověka jsou asi mnohá tajemství.

2.
Možné je, že ze všeho na světě nejvíc si lidé chtějí hrát, že chtějí představovat - podobně jako na divadle - něco víc než lidé, kteří se narodí a umřou, možná dokonce, že si lidé hrají právě proto, aby na to nemuseli myslet, půjčují se ze všeho kolem sebe, půjčují si vůně květin, aby voněli jako květiny, a půjčují si kožešiny, jako že mají kožešinu, nasazují si velké paruky, aby jejich hlava vyhlížela spíš jako hlava lva než lidská, a cinkají zvonky na rukávech a zametají peřím na klobouku podlahu, jak hluboce se při pozdravu klanějí - anebo se zaklánějí dozadu, aby se co nejvíc natáhli, aby bylo vidět jejich vestu nebo náprsenku - a v tom hraní se zdá všechno méně krátké, méně nesrovnalé, méně smutné a snadnější, ani se nezdá, že život každého je zarámován do narození a smrti a že je naplněn křivdami, jak o tom svědčí celé dějiny civilizace.

3.
Možné taky je, že lidé mají chuť neustále vyslovovat, vyjadřovat, zaznamenávat své nálady, volně s nimi nakládat, používat je jako ozdoby. Tuhý skládaný límec dvorní španělské módy, který napřimoval krk a tím páteř, který upjatě rámoval hlavu, nutil člověka, aby se otáčel vlevo i vpravo ztrnule, takový límec dodával přísné příchuti i tomu, kdo přísný vůbec nebyl, tkaniny, které se nadouvaly a vlály, jak byly lehké, kladly důraz na dobrou náladu, na chuť bavit se, podobat se bohyním jara - a v italské renesanci se snažily tak vypadat i ty nejvážnější dívky. Tomu, kdo prohlédne galerii starých portrétů, se může právem zdát, že se lidé jednoho století lišili naprosto od druhého, že se přirozené rozměry lidského těla zkracovaly a prodlužovaly, bytněly a průsvitněly, to vše s neutuchající chutí proměňovat se z nálady do nálady.

4.
Aby se zjev člověka přivedl k co největší dokonalosti, bylo zapotřebí zrcadla.
Zrcadlo hraje zvláštní roli v bájích, pohádkách, není to sním tak docela jednoduché. Často prý ze zrcadla vyskočil ďábel, často zrcadlo zahubilo toho, kdo se do něho příliš dlouho díval - a tak jako ve všech pohádkách běží i zde o obraz, o nadsázku. Zrcadlo naučilo člověka ovládat nejen záhyby na šatech, ale také držení těla, výraz rukou a obličeje. Člověk si brzy povšiml, že mu to sluší, když je dobře a vlídně naložený, když se líbí sám sobě a je sebejistý, že k sobě přivolává úspěch - a podle toho se zařídil.
Tak zvané dobré, vybrané chování není ničím jiným - součástí ceremoniálů dvorních a politických nebo náboženských se stal úsměv, vlídná sebejistota, tichý, příjemný hlas a měkký způsob vyjadřování, pěkná chůze, ovládané pohyby - zrcadlo vydal svůj hladký a chladný plod. Bohužel ke skutečné domluvě lidí je dobré chování příliš málo už proto, že vylučuje řeč o problematických stránkách života.

5.
Člověk se narodí bez ozdob, bez moci, bez funkce. Dřív než ho ukážou příbuzným, zahladí všechny stopy jeho zrození - umyjí ho, zavinou, zabalí, ozdobí.
Stejně tak s mrtvým. Mrtvé tělo se neukazuje pozůstalým dříve, dokud není zastřen proces smrti, ale zatímco miminka jsou si konec konců podobná, je člověk kladen do hrobu a odznaky své funkce, bere s sebou výsledky svého života - žebrák hadry a král královský plášť - a jeden od druhého se odlišuje tak hluboce, že se zdá, jako by to ani nebyl jeden rod, totiž lidé, ale jako by skutečně postavení, moc a zdařilá kariéra vytvořila stupně, podle kterých se jeden zvětší do nadživotní velikosti a druhý se ztratí v nic.

6.
Možná že se oblečení vládců opíralo o smyslové poznání, že těžké je víc než lehké, že být (býk) budí větší úctu než myš, že velké znamená také silné, neústupné, nepřemožitelné, kdežto malé je snadno zničit a zahubit. Výrazy jako vzít na lehkou váhu nebo závažné obvinění jsou tohoto druhu. Stejně tak si člověk všiml, že vysoké je vznešenější, protože nedosažitelnější - jako třeba jablko na vysoké jabloni - kdežto nízké, třeba tráva, je určeno k chůzi a tudíž k pošlapání.
Možná že si tedy králové, faraóni, papeži, vládcové všeho druhu posadili na hlavy vysoká znamení v podobě čepice, mitry, koruny, nejenom proto, že jim dodávala váhy a velikosti, ale možná i proto, že je doslova smyslově, tělesně zvětšovala. Jejich oblečení aspoň pro oficiální příležitosti nebylo možná proto nikdy z lehkého materiálu, nýbrž bylo těžké a hutné - král za sebou táhl plášť, jako by to vyl on sám, jako by váha pláště byla jeho vlastní vahou, jako by široké záhyby, které se rozprostíraly kolem panovnic, byly ony samy, které zabírají místa pro několik lidí - tak se lidé ztotožnili se svým oděvem, tolik víry mu propůjčili, že se tak dávali i pohřbívat, aby ani po smrti neztratili nic ze své vymyšlené podoby.
Ale růstem nároků přestala být mitra nebo koruna postačujícím znakem velikosti - a možná to byla židle, kdo si na ni usedl, převýšil ihned všechny ostatní, kteří seděli na zemi, jeho tělo nabylo důstojnější polohy, kolena daleko od hlavy, trup vzpřímený, postava daleko větší než druhé. Dokud byla židle vzácností, výsadou, trůnem jenom pro někoho - nebylo zapotřebí ničeho víc, ale jakmile se stala místem k sezení, jakmile nahradila zemi více lidem, musela se výsadní židle snad - možná - přestěhovat výš, aby byly zachovány rozdíly vztahů.
A tak možná vznikla schodiště, s trůnem nahoře a slovo poddaný nemá znamenat nic jiného, než je tu člověk pod někým, člověk níž, tedy ten, kdo má menší cenu a nadřízený je ten, kdo je výš než poddaný, kdo je nad ním a má tedy větší cenu.

7.
Ošacení vojáků, vojevůdců, válečníku jeví ve všech dobách nejenom velkou slušivost, ale dokonce i hravost, jako by válka nebyla utrpením všeho druhu, ale pouze jakýmsi hřištěm, na kterém muži ukazují svou bojechtivost, svou zdatnost, své vítězství, a to všechno v šatech, které jednak vyhovují tomuto druhu činnosti a jednak jsou co nejhezčí, aby se líbily ženám, dávaly jim představu o síle jejich druhů.
Výzdoba vojenského oblečení je jedna z nejbizárnějších. Někdy připomíná některou z přírodních sil zvířat - vlající koňský ohon na helmici, kůže lva, peří ptáka, volské rohy, kožišiny - to všechno mělo nadsadit sílu válečníka, to všechno mělo udělat z muže obraz větší a hroznější než muž sám, mělo naznačit jeho pudy a v tomto roztodivném převlečení z člověka v nečlověka byly rozvráceny kultury, národy, beze stop zmizela města vybavená k životu.
Často se říká, že lidstvo válčilo - ale nebylo to lidstvo, byli to muži. Je taková hříčka: člověk rovná se muž, žena rovná se žena a ženy, starci a děti se počítají vždycky zvlášť, když lidstvo válčí - počítají se jaksi pro přesnos a celkový úhrn. Muži vytvořili všechen  svět jaký je - silnice, města, státní správy, filosofické soustavy, malířství, architekturu, měnu, takže by se dalo předpokládat, že i módu vynalezl tento duch, ovládající svět, který bohužel ve sporech neoplývá - jak je vidno z dějin - ani rozumem, ani rozvahou, ani dobrou vůlí. O ženě byl vysloven velmi tvrdý soud, byla dokonale odsouzena - a mezi její nejhorší vlastnosti byla počítána marnivost, parádivost, vyplývající přirozeně z touhy po muži, kterému se chce líbit, a to je pochopitelné - kdežto nádhera uniforem, zlata, stuh, peří, plášťů, rukavic, bot, tato paráda, tato krása k sobě neláká životní družku, nýbrž je obrazem a ozdobuje smrt a utrpení. Jak se zdá, je tento obraz tak sugestivní, že se líbí ženám daleko víc než mnohý jiný a to je také tajemství, které snad nelze rozluštit.

8.
Nikdy nevyžaduje móda uniformitu, dává určité osobnosti možnost, aby se zařídila po svém - tak třeba Alžbětu Anglickou vidíme v šatech, jaké by si nebyla mohla dovolit žádná jiná žena její doby: celá sukně je totiž pokryta obrazy mořských ryb, ptáků a rostlin, volně nesymetricky komponovaných, takže celá ta sukně působí jako jakási malebná mapa mořské přírodovědy - Alžběta za ní stojí nedotknutelně zavalitá ve svém majestátu a za ní se tyčí vysoký límec.
Samozřejmě, osobní odchylka dovolena vždycky někomu byla - ale základní ladění bylo nutno dodržet, bylo přísně zakázáno použít jiné nálady, to platilo pro každého, i pro Johanna Sebastiana Bacha, který nosil paruku stejně huňatou a dlouhou jako kterýkoliv sudí - protože konvence sváže každého v každé době a nedovolí mu ani uvažovat o tom, že by snad vlastně mohl být někým zcela jiným, kdyby žil v jiném století. A tak člověk, kterému by slušela móda gotiky nebo rané renesance, protože má dlouhé a štíhlé tělo, dokonce snad i hubené nohy - je nucen dnes nosit sako a plstěný klobouk, ve kterém vypadá zbídačele, uboze, kdežto v gotice by slavil triumf krásy. Konvence mu však nedovolí, aby nastoupil do tramvaje oděn v přiléhavý trikot, krátký kabátek s pláštěnkou a botky se zvednutou špicí.

9,
Je možné, že záře kolem hlavy svatých není v podstatě ničím jiným než obrazným vyjádřením myšlenky, která sídlí v mozku a která odděluje člověka od přírodního světa instinktů.
Myšlenky lidí nejsou vždycky jen dobré, ale pokud jsou, bylo by jistě velice výstižné porovnat je k záři, protože světlo dne, světlo slunce znamená ve smyslech člověka a v jeho zkušenosti dar života proti tmě, která vždycky znamená jisté nebezpečí.
Bohužel v některých hlavách sídlí daleko spíš tma než světlo, historie má celá období, odporující rozumu, potírající jakoukoliv přirozenou myšlenku dogmatismem jakéhokoliv druhu. Byly doby, kdy se vysokoškolští profesoři vážně dohadovali o tvaru kopyt ďábla, o podrobnostech jeho zjevu, kdy výsadní skupinou společnosti byli mniši, muži, zahalení od hlavy k patě kutnami. To byla novinka středověku, kdy se vyrojily jako zvláštní uniformy kutny s kápěmi. Toto oblečení nebylo ničím jiným než napodobením oděvu nejchudších lidí, kteří si před deštivým počasím chránili hlavu kápí a celé tělo docela prostě sešitým pytlem, a mniši na znamení, že se vnitřně ztotožňují s chudobou, že ji vyznávají jako svou filosofii, si tento oděv přivlastnili a řády bohatly a ze symbolu pokory a chudoby se stala pouhá hromada látky, která neznamenala pro filosofické potřeby světy už nic než překážku svobodě myšlení.
Samozřejmě že se temnota mysli neukrývala vždycky jenom pod ošklivě hadry nevzdělaných příslušníků různých řádů, často fyzicky vadných. V současné historii, v době hygieny, dokonalejší zdravovědy byli právě SSmani vybírání z nejhezčích, nejurostlejších chlapců, jejich zjevu byla věnována péče jako operetním hrdinům, a ani tento zjev není v dějinách ojedinělý: nejkrutější tyrani stavěli na odiv své tělo, svoje oblečení - jako Caligula, který dával oblékat svoje sochy do téhož oděvu, který měl na sobě - a byla to elegantní římská tóga, jejíž půvab se už nikdy v pozdější historii nedal napodobit, která byla jedním z vrcholů spojení látky a těla a která ze všeho nejvíc vyjadřovala potřeby demokratického ducha. O hodnotách tady podoba věcí vypovídá buďto mylně, nebo málo, nebo vůbec ne. Vypadá to tak, že rozhodující je přece jen myšlení, které bere nebo dodává cenu člověkovi.