EK002160_0003_0001-0006

Ester Krumbachová

Pod šaty

1.
Prší a prší, odjakživa pršívá a těmi dešti různých staletí jdou klobouky a jdou deštníky nejrůznějších barev a odstínů, nejrůznějších tvarů, mají střapečky a mašle, závoje, rukojeti takové i takové a někde - jak už to v dešti bývá - někde v zahradě zpívá pták a barevné odlesky užitečných klobouků a deštníků se třaslavě odrážejí v kalužích.
Ty deštníky mohly být odjakživa stejné, jako je stejný ten déšť, mohly mít jednou provždy zvolený tvar a určitou barvu. Jsou to přece věci, určené vždycky ke stejnému účelu, určené k užitku.
A ten pták na té větvi by taky vůbec nemusel zpívat a jen by hubil hmyz. Proč ne? Užitek je dobrá věc. Škoda jen, že kdyby ten pták skutečně vůbec nikdy nezazpíval ani notu, že by to dokonce někomu nepřišlo ani líto a to je to nejsmutnější na představě pouhé užitečnosti.

2.
Někdy bývá na šálku vymalovaná květina.
Taky sklenice bývá někdy ozdobena malinkou krajinou, kde se prohánějí jelení nebo kde stojí větrný mlýn.
A řecká amfora je pokryta nejen ornamentem, ale ještě i lidskými postavami, které ku příkladu hrají a tančí, zvedají nohy, otáčení za někým hlavu, veselí se a radují. K čemu to? Proč malovat na nádoby, určené jenom k pití nebo k nošení nápojů na stůl, proč malovat obrázky? Mají nějakou souvislost s nasycením organismu? Není to jedno, z čeho se pije a jí? Jen když se z toho dá pořádně jíst a pořádně pít?
Říká prý se, že když se kočce odebere možnost snění, zahyne. Proč ne? Vypadá snad kočka na to, že by byla určena k živoření ve studených sklepech, odkud se v noci odváží leda na chodník? Bylo by tak divné, kdyby se to pružné a hravé zvíře vracelo aspoň ve snách k té zelené zemi, kde byl úlovek a kde si mohlo taky hrát? A bylo by tak divné, kdyby si tu zemi vysnilo daleko krásnější, než by mohla být skutečně?
Kočka si možná nedovede vysnít představy, které nemá v pudu po předcích. Ale je možné, že ten, kdo pije z hrnku s květinou a nalévá z amfory s tančícími lidmi, těm obrázkům uvěřil, že vytvořil na světě ještě nový svět intimity pocitu a že pije a jí za doprovodu toho, co vlastně vůbec není skutečností, co vlastně existuje jen v té iluzi malby na porcelánu, na hlíně, na skle a co vůbec není v přímé souvislosti s jídlem - jenže to dodává jeho obědu a jeho večeři neužitečné, avšak útěšné vůně.

3.
Naše planeta - země, na které žijeme, má stejně nestvůrný povrch jako kterékoliv jiné známější nebeské těleso, a navíc víme, že se na ní udržují obrovské spousty vod, které se s ní valí, a veliké pouště, setkané dohromady ze zrnek písku - tedy kontrasty, které nejsou k ničemu dobré, k ničemu, co člověk chápe nebo co může změřit, a navíc je tu energie, která vrhá stále znovu ze sebe životy, vyvrhuje mikroby i slony a taky smrt, jistý a nevývratně platný okamžik každé existence.
Maso se však už dávno kupuje u řezníka, kde se potrava naskytuje v přijatelné míře kilogramů a dekagramů, je zabalená v papíře jako cokoliv jiného a není nutno myslet na jatky a na vyděšená zvířata, určená prostě za pokrm, už dávno je zahrazen pohled i účast na lovu, zabití a pozření, což je principielním klíčem všemu živému, co zde z masa a krve dýchá.
Vyhnout se ale otázce, nezabývat se vůbec podstatou jídla jako záchovy života, neptat se a nemyslet na to znamená však současně nechápat kulturu, kulturní vztahy, které se jen omylem považují za něco úplně samozřejmého, co už je dáno, co musí trvat. Není to pravda. Kultura může zahynout stejně jako všechno, co lidé přestali pěstovat.
Aby se mohlo začít uvažovat o vyšších pojmech, než je pouhá záchova života, aby mohla vzniknou odvětí matematiky, filosofie, umění, aby se mohly zkoumat a důkladně rozebírat stránky života jedna po druhé - bylo především zapotřebí vzdálit se nejhrubším a nejprimitivnějším základům života, nemít strach ze tmy, z hladu, ze zimy.
Trvalo tedy hodně dlouho, než se zasedlo k prostřenému stolu, nad kterým zářilo světlo, a než se z pouhého hladu a žízně vydolovalo krásné nádobí, krásný příbor a slušný způsob pojídání, a jídlo samo bylo zase odrazem vkusu, estetického názoru ve své úpravě, ve své podobě, než se slušný a lidský způsob života stal základem ke společným večeřím a k přátelským hovorům.

4.
Každé zdokonalování je dlouhá a trpělivá práce, i když nese samozřejmě nejrůznější výsledky. Pojem dokonalosti zní pro každého trochu jinak, takže řecká socha nebo egyptský relief obsahuje v sobě jiný stupeň dokonalosti, než třeba květiny vlevo a květiny vpravo, mezi kterými stojí obrázek vzývaného božstva nebo člověka. Samozřejmě, květinami vlevo a vpravo je taky možno vyřknout touhu po dokonalosti - i sádrový trpaslík na zahradě svědčí o touze majitele umožnit zraku pohádku každého dne, která dává ploše zahrady novou hodnotu, zlepšení, zdokonalení.
Zahrada je vůbec dějinné místo zdokonalování přírody. Ku příkladu záhon, vyvýšený nad stezkou nebo obložený kamínky chce taky zdokonalit pojmy, upozorňuje totiž, co je zušlechtěná a co nezušlechtěná zem, po čem se tedy smí a po čem nesmí chodit. Vším právem. Zahradník přece omezil síly života, udělal pořádek mezi rostlinami, nedopustil, aby jedna druhou přerůstala, jedna druhou dusila, jako je tomu v pralese nebo džungli, a vytvořil cesty k tomu, aby se nemusel prodírat houštím, zmenšil a umírnil to všechno kolem sebe tak, aby se už nemusel bát ani zvířat ani nedostatku, ohradil kus země, které přidal svůj rozum a cit.
V Šalomounově Písni písní je možno najít slova: ——Přišelť jsem do zahrady své —-sbírám mirru svou a vonné věci své, jím plást svůj a med. Jezte, přátelé, pijte, hojně se napijte, moji milí.-

5.
Pohostit přátele, to není jen tak. To zde také předtím nebylo, bylo třeba nejdříve dostatku, dobré úrody, užitečných výsledků práce, než zde bylo pozvání k jídlu, k pití, k posezení.
Ale než zas bylo možno pozvat přátele, bylo nutné nejdříve je mít, to znamená pocítit k někomu náklonnost, zajímat se o jeho život, mít ho rád.
Jsou takoví, kteří přátele nikdy neměli, kteří to ani nepostrádali, kteří se v nejlepším případě s druhými sdružovali buď ve svůj prospěch, nebo aby jim lépe utekl čas života.
A jsou takoví, kteří někoho nebo něco měli rádi - třeba i krajinu nebo ulici, kam by žádný turista jakživ nejel, protože tam není nic k vidění, nic zdraví prospěšné, ale neříká všechno.
Paul Cézanne měl rád jednu krajinu, kde celý život malovat, vesnici Aix s říčkou a cestami, jakých je na sta - jenom s tím rozdílem, že z mlh a cizoty neznáma vstalo Aix a teď je zde je pro všechny. Zjevilo se jako zelená pevnina, jako nová, objevená zem. A ta přináší zprávu o Cézannově existenci, o jeho účasti a sympatiích k té krajině, k té vsi.
Saskia se dívá na Rembrandta van Rijn, drží v ruce květinu, dívá se pořád na něj a Rembrandt, ačkoli ho nevidíme na obraze, se v tu chvíli zase díval na ni, aby ji mohl malovat. Tři sta let zde zůstává jako zjevení ta hodina, ta chvíle, kdy se to stalo.
Ale sympatie a zvídavá účast mají ještě různé jiné podoby. Nejenže vždycky znovu budou dotvrzovat existenci těch, kteří neprošli svými dny lhostejně, ale jsou předpokladem pro kteroukoliv vážnou činnost v jakémkoliv oboru. Isaac Newton neuměl malovat a nebyl umělec, zato ho zase neobyčejně zajímal pád jablek ze stromů, nepřipadalo mu to ani samozřejmé, ani běžné jako miliónům lidí předtím. Díval se a pořád se divil těm padajícím jablkům. A naše vědomosti jsou proto bohatší o jím objevený zákon gravitace.

6.
Okolo lidské bytosti je stvořen mytus dobroty z rozumu, ačkoli fakta staví toto tvrzení spíše do pozice pouhé zdvořilosti a sebelichocení.
Teoreticky by se zdálo, že lidé, kteří se vzdálili tvrdému zápasu o život, by měli být lepší, rozumnější, umírněnější k nižším kulturám, k primitivnějším lidem, ale není to tak. Příslušníci nejkulturnějších národů páchali ukrutnosti na nekulturních lidech, ačkoliv měli v tradici literaturu, krásné předměty, umění všeho druhu. Není směšné a tragické, přinášet tak zvanou kulturu nekulturním lidem s mečem v ruce, není to výsměch kultuře, hubit druhé lidi jakožto škůdce kultury?

7.
Jednoho dne stál na tržišti v Aténách chudě oblečený člověk. Byl to Sokrates. Ghandí nosil kolem boků otočenou látku jako nejchudší muž. Byli tak nešikovní, že by se byli nedokázali uživit čímkoliv, čím se bohatě živí druzí? Proč všichni myslitelé a reformátoři společnosti, dokonce většina zakladatelů náboženských hnutí nebo sociální reforem protestovala proti majetku, proti bohatství, proti hojnosti? Protestovali tím proti té poctivé amfoře s namalovanou postavou, jak ji stvořil řecký hrnčíř? Nebo proti šálku s namalovaným květem a s milým, utěšujícím ouškem? Protestovali proti těm, kdo se nepodíleli na tvorbě světa, jako třeba ten řecký hrnčíř, nýbrž si vždycky zajistili takové pozice, aby si to všechno mohli přivlastnit z celé hloubky své lhostejné a vypočítavé duše.
Je to komické i tragické. Kulturu ovšem vytvořili lidé, kteří nejenže nebyli sami lhostejní, ale kteří se bránili proti tomu všemu, co k nim bylo lhostejné - ať to bylo počasí, nebo půda. Snažili se usilovali zmírnit ničivé síly, chtěli mít dům s osvětleným oknem, dát kočce misku mléka, promluvit při orání na koně, užívat zákonů, s kterými se dobrovolně svázali, aby nezabili a pokradli. To by lhostejní nikdy nevytvořili. Ti mohou stvořit leda snad jiné násilí a jiné ničení. Jakým asi způsobem jsou spolu svázaní, lhostejní a zaujatí? Jistě jsou nějak svázáni. Každé století je přece znovu a znovu protkáno vraždami a válkami jako krvavou nití, která se táhne vedle soch a obrazů, vědeckých poznatků, amfor s postavou a hrnečku s namalovanou květinou.