EK002160_0004_0006-0011

Pod šaty 3 - O imitacích, připomínání, o představivosti.

1.
Květovaná látka, umělými nebo skutečnými květinami ozdobené šaty, peří ptáček a ovoce na kloboučku, to je pokaždé jinak, jinou formou opakované oblečení pro dívku nebo ženu tak jak to můžeme sledovat v obrazech - oblečení zpracované vzhledem k určitému vkusu a k určité technice, ale úhrnem vždycky znovu je to žena nebo dívka oblečená do zahrady, převlečená za louku, kostýmovaná za rozkvetlou přírodu.
I barvy látek nejen že chtějí připomenout některý z přírodních obrazů - zelenou vodu, zelené lupení, oblaka, oblohu, ovoce, květy,  - dokonce i jména těch barev, dodneška užívaná, zdůrazňují, že běží o tento záměr. Meruňková, lososová, třešňová, malinová, to jsou názvy na rtěnkách nebo barvy prádla, zatímco o něco dřív byly módní názvy: barva slézových růží, barva oblázková, barva zrajících hroznů a právě tak běžně užívaná, jako rtěnka třešňové barvy nebo prádlo losos.
Vůně žen a dívek se vlivem neustálého prosazení abstraktních poloh umění změnily prozatím ve vůně, kde je rovněž použitý název abstrakce - Skandál, Antilopa, Červená a černá, atakdále, ale není vyloučeno, že se opět dojde k těm šeříkovým záplavám, k vůním růží a podobně, jak to bylo už také oblíbeným zvykem, kde na krabičce bylo vymalováno to, co vevnitř vonělo v souhlasu a souladu s ostatními projevy představ o kráse ženy a její platnosti jakožto té zaslíbené vonící a kvetoucí zahrady.

2.
Muži se sice ve své představivosti pasovali na vyššího člověka na toho chytřejšího, schopnějšího, vytvořili bohy - muže, většinou mrzuté a ukrutné starce, ješitné, samolibé, kteří vyžadují úctu a pochvaly, ať kdo okolo nich trpí jak chce. Směšné je, že v obraz takového tyranství uvěřily ženy, kterými tenhle bůh odjakživa opovrhoval často daleko pevněji, než jeho vlastní vynálezci.
Ale ačkoliv udělali muži pro podporu své autority dá se říct všechno, co bylo v jejich silách a nebylo toho málo, konec konců se přiklánějí podle míry svého osobního vkusu k té ženě, která je, jak se tomu říká, nejvíc ženská. Květy a listy a barvy, nazývané ženským vkusem, jsou tedy samozřejmě především taky mužským vkusem, protože jsou jim adresovány, jsou určeny především jim a chytrost nechytrost, vyšší nebo nižší - to vůbec není měřítkem, pro životní impulsy, to jsou jenom představy. Možná, že v tom nepochopitelném, složitém světě nepřátelství, které panuje mezi lidmi, tedy mezi ženami a muži, v tom světě lásky a záští, podrobování a neustálého zápolení je nakonec vždycky jedinou chvílí oddechu a naděje ten večer při měsíci, zahrada, parky, háje a les, kdy kvetou meze, kdy voní listí a tam to vždycky začíná znovu, a proto možná vždycky budou znovu dívky oblékat květy, aby připomněly ten okamžik příměří mezi oběma, okamžik štěstí a radosti, který se také může později úplně ztratit.

3.
Nedá se říct, že by ku příkladu lokomotiva nebo auto nebo letadlo nebylo po stránce svých tvarů a celkových obrysů i detailů, nezajímavé jako prvek ozdoby. Když mohl hrát v dějinách roli obyčejný petrželový list - ze kterého se odvodila celá složitá ornamentika - proč by to nemohla být lokomotiva? Ale kromě módních výstřelků, určených mladíkům eventuálně mladicím neznáme nikde vynálezy jejich obrazy než na dětských látkách, na pyžamech, kde ztrácí úplně svůj vážný obsah a mění se v roztomilé hračičky ke hraní.
Dospělí se nakonec taky obklopují civilisačními prvky ne proto že by jim byly zdrojem největšího potěšení samy o sobě, ale jen proto, že jim ušetří námahu a čas a že se tedy civilisovaný člověk - samozřejmě jen teoreticky řečeno - může víc věnovat své vlastní kultuře. Jinak ale obrazy civilisace nevstoupily ve své přímé podobě do oblasti umění, ani do oblasti estetiky, natrvalo. Zato ale stále trvá a stále se opakuje v jiné podobě reakce lidí na nevyhnutelné věci jako je smrt, nemoc, stáří, smutek anebo na lepší chvíle, na chvíle, kdy se otepluje, kdy se vrací ptáci z jihu, kdy se odjíždí ven atakdále, protože nakonec naději a cit pro zem s jejími zákonitostmi nemůže nic nahradit.

4.
Deset nahých žen a deset nahých mužů se od sebe liší daleko míň, než když jsou oblečení podle svých sociálních, intelektuálních a estetických nároků. Vlastní podoba kohokoli zůstává vždycky jenom otázkou spíš pro filosofa protože být sám sebou - jak se říká - to je povětšinou fráze, to je pouhé slovo. Co by znamenalo rozeznat a upevnit svou skutečnou vlastní podobu proti tvrzení, že šaty dělají člověka, což je bohužel tak - známá pravda - znamenalo by to poznat svou podobu, která nic a nikoho nenapodobuje, vychází z vlastní nahoty a s vlastního založení - a to je právě naprosto nemožné, protože už nemluvně vdechuje to, do čeho se narodilo se všemi omyly, konvencemi, předsudky i dobrými stránkami. Dítě z roku nula, dítě ze středověku nebo baroka a dnešní dítě - to jsou tři různé děti s různými nudličky a různými znaky kolem, které to dítě samozřejmě jako tvor, schopný největší míry vnímání i představ, zaznamenává a poznává ne jako konvenci, ale jako skutečnost neboli jako pravdu. A ta je pokaždé trochu jiná.
V podstatě jsme si pořád podobní. To je samozřejmé. Naše lebka ani vzrůst těla nedoznala viditelných změn od doby, o které mluvíme jako o době už kulturní a protože jsme fysicky stejní, nebudeme asi příliš rozdílní duševně. Jsme omezení smysly, dávkou inteligence. Takže jsme si v základě podobní. V základě znamená, že jsme si podobní ve schopnosti představovat si, ve schopnosti vytvářet iluse, ideály, směrnice, ve své fantasii šatit se a vypadat, taky ve své schopnosti hodnotit - ale tady nehodnotit, přidat se, přežít, přečkat, nespálit se. Tak to bylo a je. Dnes ani dítě, které se vůbec neučí, neuvěří, že lasice rodí mláďata uchem, jak to přednášeli na školách ve středověku - ale může uvěřit klidně jiným nesmyslům. Rasismus, šovinismus všeho druhu pokračuje i dnes ve starých tradicích nelidských krutostí, které dokážou vždycky znovu páchat lidi na lidech, ať se jim říká kulturní nebo nekulturní, moderní nebo staří.

5.
To, jak často uvěříme jevům kolem sebe jakožto jediné známé pravdě, svědčí ne zrovna příliš lichotivě. Jednou je znakem výstředníka nechat si vousy narůst, jindy nechat si je oholit. Jindy je znakem serióznosti nechat si vousy narůst jindy anebo si je oholit. Jaký je v tom možné najít smysl jiný, než dětské představy o zjevu, poslušnost nebo vzdor proti obecným nařízením? Možná, že leckterý dnešní vousáč si připadá jako odbojník - ale na rakousko uherské úřady by ho do zaměstnání bez vousů těžko přijali. Tehdy by tedy člověk, který dnes nosí z potřeby vousy, sáhl po břitvě a se stejným vědomím hrdinství by si je oholil.
Jak je to tedy s tou vlastní podobou?
Jestli je, pak si nebude viditelná, bude spíš uložená v činech než ve zjevu nebo ve slovech, protože i nejbizarnějším oblečením jsou nakonec ukuti vždycky zase jen lidé, tedy my.
…které tvoříme, kterým plujeme v daném čase jakoby v oceánu a konkrétně jednáme. Buďto jsme nebo nejsme (ve své zásadní podobě v souladu s vírou, že člověk by měl být slušný ke druhým.)

6.
Nedá se říct, že by všechny směrnice a příkazy, které ohradily lidskou společnost, byly ve své původní podobě stejně kruté a hloupé jako důsledky zákonů.
V knize Mojžíšově se dočteme o nejpřísnějších trestech, které stihnou lidi, když si neváží rodičů, když si navzájem kradou, když nerespektují rodinné celky druhého a ty tresty skutečně se zdají být nelidsky hrozné. Ovšem když si představíme, že lidi původně nevěděli, že nemají být hrubí ke starým lidem - protože konec konců staří jim už prospět nemohli a jenom ujídali potravu, o kterou byl boj - když si představíme, že nevěděli, že se nemá zabít druhý pastevec, protože má krávy nebo ovce, potřebné každému, že nevěděli, čeho se mají zachytit, protože taky o sobě neměli ještě tak vysoké mínění jako my a neměli pojmy rozdělené na dobré a zlé - což sice není bez problémů ale nicméně to svědčí o snaze vyznat se v situacích života - co jiného měl Mojžíš dělat, než křičet na ně, že to, co říká, říká sám bůh, který každého potrestá, kdo ho neposlechne?
Desatero tedy, které si i ten nejprostší člověk mohl přeříkávat na prstech, omezilo natolik chaos vymyšlení egoismu společného života, že mohla nastoupit teprve ta komfortní myšlenka o slušném člověku. Samozřejmě, že jeden z prvních slušných lidí v době, kdy se o tom ještě nemluvilo, byl právě sám Mojžíš, kterému z důvodů, neznámých těm ostatním, vadilo zabíjení, krádeže, neúcta k rodičům.
Ale tytéž zákony, které společnost formovaly, ji také deformovaly po uplynutí určitého času. Domácí tyrani, kteří byli ochotní i zabít vlastní dítě raději, než by prosadilo svou vůli, byli přece v zákonu - a dítě, i kdyby bylo mělo stokrát více pravdy, bylo v zákonu pouze neposlušným dítětem. Manželka, která našla v příteli jedinou oporu v útoku v podobě manželské poslušnosti, byla konec konců mimo zákon, porušila manželskou věrnost a i kdyby ji byl její muž třeba ubil k smrti, byla povinná mu zůstat věrná.
Ježíš Nazaretský doplatil na to, že tyto zákony revidoval, že radil a nabádal ke snášenlivosti, že omluvil a nepotrestal tak zvanou cizoložnou ženu, na kterou se její žalobníci neodvážili házet kamením když jim řekl proslulou větu: -Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem.- Ti lidé, kteří tu ženu na ulici bez rány opustili, měli přece jen slušnost v těle - aspoň v ten okamžik, kdy jim někdo připomenul, že s porovnáním a vinou to nebývá tak jednoduché a to, co chápali u sebe, výjimečně pochopili taky u druhého. Jinak ale v důsledku a v úhrnu, byl Ježíš zabit hlavně proto, že podle starověrců, podle fanatických vyznavačů práv starších časů porušoval sám zákony stanovené Mojžíšem v zájmu lidství.
Jsou to trapné a vždycky znovu se opakující prvky: zákony vždycky vymyslí ti, kteří mají svědomí, kteří mají názor. K nim pak se přidají ti, kteří názor postrádají a bez rozmyslu prosazují psanou literu.

7.
Tak zvaná svoboda jedince v rámci společných předpisů - to je téma, které vždycky znovu bude lidi zajímat.
V Itálii žil v renesanci návrhář a zpracovatel mincí jménem Pisanello. K disposici pro svou svobodu měl kolečkem mince omezený prostor. Dokázal se do něj vejít se svou fantazií a nejen to, dokázal daleko víc: pochopil, že toto omezení je současně výhodou, je pevným základem, je předpokladem a vytvořil překrásné mince, kdy obraz harmonuje s kulatostí, vychází z ní, nepřekračuje to, co bylo dáno, nebouří se, nýbrž doplňuje.

Takové štěstí má málokdo. Ani Van Gogh takové štěstí neměl, ačkoliv to byl velký umělec. Nedokázal se vejít do konvence dovoleného, nýbrž soustavně rozbíjel staré formy a překračoval je novým pojetím, a obohatil tak naše vědomí nejen o předtím neviděné obrazy světa, ale taky o vědomí úpornosti lidského ducha, který chce být v určitých případech vysloven, přivedený na svět jako dítě, i když autor těchto ideí za ně zahynul.
Je tedy těžké rozhodnout, co je správné: Pisanello se dokázal vejít do určených mezí bez násilí a mnoho jiných s ním - jiní museli hledat místo, kde mají rozbít strop, aby pozměnili tu místnost, ve které se do té doby žilo.
Jedni dokážou naplnit, druzí musí pozměnit - tak jak je to v souhlase s tou neutuchající otázkou, s představou neviděného, která přichází kdoví proč prostřednictvím některých lidí.
Na hudbě Bacha je mnoho pozoruhodného, hlavně to, že před jeho životem zde taková hudba nebyla, že ji přivedl do našeho vědomí a do našeho světa jeden Bach, člověk s tolika smysly a s tím tělem, jako mají druzí.

8.
Děti často napodobují dospělé, malí lidé velké, slabé národy silné. Být něčím víc než sám sebou je úplně běžné, napodobovat ideál nebo konkrétní osobu, taky.
Někdo napodobuje filmovou hvězdu, druhý svého nadřízeného v kanceláři. Někdo neustále opakuje, co slyšel, viděl, nebo četl a ti všichni dohromady neprodukují nic jiného než představu, že mají cenu jen jako imitátoři, podporují se cizími hávy jako herci při vystoupení, potlačují sami sebe aby se mohli vydávat za někoho lepšího.
Rokoková společnost, která si přivlastnila a elegantně napodobila pastýře a pastýřky, je jedním z četných dokladů o této imitátorské tendenci, která se objevuje vždycky znovu.

Místo starostí o stádo si přivlastnila jenom pastýřskou hůl, samozřejmě vylepšenou a umělecky zpracovanou, místo hrubého šátku si uvázala jemný a sentimentální povídačky o dobrotivé a moudré přírodě, které ve světě měšťáka žijí dodnes, o zurčení potůčku a šumění lesa byly jen jinou ukázkou naprosté nápodoby látky, kterou se nepokusil nikdo jinak vyluštit než na způsob idolu, zbožštění, nelidského vztahu.
Proč napodobovali rokokoví dámy a páni právě největšího chudáka? Protože se domnívali, že je na tom líp než oni sami Domnívali se, že je veselý a šťastný, že si žije, že je mu možno závidět.
Také filosofie může být módní. A tehdy taková móda panovala, navrátit se do lůna přírody, podobat se co nejvíce těm, kteří v ní nepřetržitě žijí
Je to divné - ale jsme schopní uvěřit, že když si oblečeme jiné šaty, šaty toho, kým si přejem být, že jím skutečně jsme.