EK002245_0001-0024

_­Occupation

To this day, really, I don’t know what my occupation is. I should have decided, gosh, it’s getting late and the day is coming to a close. If I figure it out, it’ll give me some joy – maybe – and if not, I won’t care.
The totalitarian system created within me – smoothly, without any problem – something like internal claustrophobia. Although I haven’t condemned the ideas of socialism and equality for all, it was highly suspicious to me from the start.
In life one goes through a great number of phases, when one change follows another. Often I didn’t know anything about it, but often I did. There were the feverish times during my years of study, when instead of the pool I drank up at the University library, where I sat for days on end, my nose buried in the direction of discovering what I hoped might excite me a little bit. I was mostly studying paintings, sculptures, and architecture. Sometimes I had the feeling that I wasn’t living in this century, I remember precisely Giovanni Botticelli’s “Nativity”, where Botticelli is somewhere in the right-hand corner, and with an expression so lecherous, curious, and juicy that I realized how this century is light as a feather, that really everything is NOW – that is, the appetite to live and to express oneself personally. This was on the one hand invigorating and on the other a destructive force that I sweated through like the flu – but I couldn’t back away from it, I was inside, it couldn’t be done. Besides that the librarian, who trusted me, lent me books that were banned then, Voltaire, for example. And others, I can name many others. Voltaire in part made me angry, but then again, on the other hand, from him I picked up navigation, observing the era I live in with a full cold and unexcited distance, in order to understand that it was all a matter of the crimes and interests of power, so that I wouldn’t succumb to panic from the behavior of professors and other classmates who caught the wind in their nostrils after ’48 and, with appropriate rationality, acted accordingly. It bowled me over and frightened me, but then I found within myself reserves, not unlike cynicism, of distance from the present, and internally – despite the weariness that it brought with it – expertly sneered at all that that kept growing and growing all the time. The wheels were set in motion and those who helped it roll were people around me. It was quite horrible, but also something to laugh at.
Finally I left Brno for Prague, where I essentially had nothing to live off of, because I wasn’t able to support myself just like that off what was offered to me, and the rationality I had picked up from my comforting Voltaire totally failed across the board. It wasn’t a matter of figuring out rationally how and off what to live, that simply didn’t work, because nothing at that time had a whiff of rationality, everything was crazy and derailed, fanatic, like the terrifying scenes from Florence during the rule of Savonarola. It really reminded me of children who went on his instructions to various homes and everything that they pointed to with a little pious Catholic Christian finger was destroyed by fire – antique marble sculptures as well as books, the fire even consumed Leonardo da Vinci’s “Leda and the Swan” – and that era reeked of sanctifiedidiocy, the same madness, the same ability of people to go crazy again every time and destroy, destroy, destroy – and get rich doing it.
Ugh. It was complicated, I considered suicide, but hidden forces that I essentially have no idea about stopped me. It didn’t have any ethical significance, not committing suicide – it wasn’t about rationality for me, and even though I didn’t want to live in the time I lived in, it was more that I wanted to sleep, to fall asleep and know nothing, not to die completely with all the mystery of death. Once I sliced my left arm with a razor blade at the wrist – the scars were there for quite a long time – but when I saw the spurting blood, it hit me like thunder and lightning together, I wrapped up my arm firmly, it’s a wonder it didn’t fall off and it took on quite a blue color, but I didn’t have to go to the doctor and psychiatrist, why, you, such a young woman, what reasons could you have? How your grandfather died etcetera.
But there was an unending pain in me, unending, ceaseless. I felt disemboweled, I stayed up through the nights and binged through the days – and for some reason I didn’t emigrate. You can’t evaluate it in any way. That’s just the way it had to be.
Then on top of that was that dramatic opus, the Slánský trial,¹ and by then I had all but totally thrown up. Dramatic, amateurish, in no way covering up its theatrical amateurism and fraud, created by the hands of the powers that be and some little asshole acting like a procurator. Horrifying, even if they had been putting on Sleeping Beauty like that it would have been horrifying – and here there were gallows at stake. You could split your sides laughing.
So at last I pulled myself out of my horror and fear that I was living on this planet and in this country and went to what was then the National Committee² office – and there I found an office labeled Work or Volunteers for the Border Region or something like that and told some office workers that I wanted to work in the parts of Bohemia where nobody wants to go. They exchanged looks of significance – meanwhile the procurator’s voice roared from the radio and the voices of the accused trembled, which the administrative administration listened to the whole time without going crazy – and they made out a document saying I was going to this and this place. It was in Southern Bohemia, Kaplice District.
The Šumava³ is really big, and so one day I found myself among a group of people I’d never thought about before – but I was there and I adapted.
It brought me great happiness. I was on the lowest rung on the ladder, this suited me not out of masochism, which I’m no good at, but because at the lowest rung I could do what I wanted. I could think, reflect, consider things in accordance with my spirit, which nobody can or ever could replace with a career. The nights were marvelous, never in my life since have I seen so many stars, shining so brightly in the sky, all of the constellations I was able to discover thanks to my attraction to astronomy shined brilliantly night after night before my eyes. The Great Draco, Cassiopeia, Delphinus, Corona, and the milky way with the Pleiades – this was a great liberation from the hardships I was going through. Through this I connected myself to old, dignified cultures, and I myself thus became dignified.
But even there, my social standing was not easy. In the first village I worked in – village is a theoretical word for it, after the expulsion of the Germans the area was later occupied exclusively by scoundrels, the buildings didn’t have windows, everything was falling apart, run-down cattle, the main village green had mud up to the knees or even higher based on how much it was raining. It looked more like a village that barbarians had passed through – so after a very short time there I got into a conflict with a guy who, according to the manners of the time and the political fashion, was called the Administrator. God knows what he administered, but he surely, certainly gained some benefit from it, otherwise he wouldn’t have done it. A primitive idiot like that in rubber boots, always whipping one of his boots with some kind of twig – it struck me that this was probably an imitation of the so-called nagaika that administrators used in Czarist Russia to beat their subjects, it probably was – and that idiot – his name was Papoušek,⁴ he didn’t deserve such a nice and innocent name – and every morning, in a disguised, overheard, or educated voice, the leader of the colonies instructed him on where we would be working. He was a repulsive guy, but it’s true that people were afraid of him, except for me, unfortunately. I hated him with all my soul and looked down on him with all the naïveté of powerless intelligence.
As we worked in the fields, all sorts of senior citizens who had been dying of hunger and thus signed up and two prostitutes and some students complained in unison about how bad our food was. I said that yeah, it’s really quite awful, and the next day – it was morning – Papoušek told me on that muddy village green: you’re not going anywhere today, I called the En Es See⁵ on you. And he whipped his rod into the air and – I would say – had at me. The bystanders quickly disappeared, but I caught the twig with both hands and because I knew that one of my roommates had ratted me out about the food, I said, why, because he’s cheating volunteers of their food? Papoušek stiffened up a bit and then shouted that I would see, and he wanted to leave, but I informed him – again the naïveté! – that I was greatly looking forward to the police visit and that I’d recruit witnesses among the people who were hungry both at noon and in the evening. Well, in short, the police never came, but still, that same day, I rode in a vehicle which had loaded on it a weight for calves, straight to the boogieman of what was then the border region, his name was Kozel,⁶ that guy. There, in a sense, animals met with one another in the form of the administrators’ names.⁷ They called him the Red Slave-Driver, he hated gypsies, of which there were many in the area, and he was very irritable, an albino with pink whites in his eyes and thick glasses, so things didn’t really add up with the term Farmer. As I found out later, he was an interesting brawler, altogether quite clever, he’d murdered someone and signed an agreement that he’d get pardoned if he went to work for ten years in the border region. So he signed it and became the Red Slave-Driver.
Even at the very first beginning of our contact, he tried to examine me. He poured rum into a glass, invited me to see him in the kitchen in the building where I was living too, it was a former German school. In an altogether acceptable way, he pressured me to drink, but at that time I wasn’t in the mood for alcohol. We talked, he asked who I am and what I am and why I’m here, if I didn’t have money or politics, I ducked around the corner and what emerged was the rather proper phrasing that I loved nature, that I was sick and wanted to refresh myself. When he found out that I had a whiff of painting about me, he started, in his rough, rasping voice, to call me Painter. As Painter I didn’t have it bad. A few weeks later he came to me and sent me to the fields and added that I could paint there. He probably assumed that I painted watercolors of landscapes, but he was also satisfied with what he dug out of his bedside table and showed to well-known hunters. I thus became a star.
One night I was waiting with him for the last wagon carrying away the hay that had been dried. The stars were shining, he lay a couple of meters away with his head on one of the last bales of hay and suddenly he asked me if I smoked and when I said I did, tossed me a cigarette and matches. By some sort of hidden gleam, I understood that the guy even wanted to be polite, and I was curious what would happen next. I wasn’t scared of getting raped, he was paralyzed by my intelligence and my approach to everything around me. He started to ask me what and how and why I’m here, really, and also asked me my first name, which he pronounced El Esle. I answered him, to have my cake and eat it too, I would have loved to confide in him, he always treated me well, but I knew that there was no chance so I lied in accordance with the circumstances and I pulled it off. Then I asked him why he, who wears such thick glasses, wasn’t doing different work, whether the constant sun and wind wouldn’t damage his eyes. Invited to talk about himself, he told me that he didn’t give a shit. [But that he’d murdered a waitress in a pub, from a pub, where.]⁸ But that he was suspected of murdering a pub waitress, where he worked as a waiter, that he was a trained butcher but that he liked being a waiter better. Then that the police found the corpse after the war and pinned it on him because he used to go out with her and they loved each other and were going to get married. And that the whore all the same fooled around with German soldiers and Gestapo officers and that he had a friend that he had to settle accounts with, who accused him, saying that he saw him burying the dead waitress in the garden.
His tempo and psychological rhythm, which quickly transformed from allegedly unfair conviction to mortal hatred at the waitress’s betrayal, told me enough to know that he killed her. So we lay and smoked, I asked him whether the friend didn’t help him bury her. The war was nearing its end and at that time where was no lack of strangely buried corpses. He went quiet and sighed deeply. I said: –So did you kill her or not? – He sat up and shouted – but his voice was shaking, it was clear that he wasn’t a professional killer but a murderer out of jealousy – he shouted: –Did I ask YOU about any details? – I’ve stepped in it again, I thought to myself, but other than that we waited for the last hay wagon to arrive in complete silence and friendly contentment. But my head was spinning, worried that I’d gone too far and the next day he’d pick me up in a tractor on the road with the chasm on one side of it and dump me there. He didn’t, he behaved timidly to me, he wanted paintings for the hunters from me, but most of the time he was drunk, because he made those enticing offers to me exclusively in the evening, when he entered into the room where I slept. A few times, just to be sure, I escaped out the window and slept in the forest in a blanket that I always kept on hand.
I’ve thought about him a lot. He was an imposing fellow over two meters tall, and the albinism, the white eyebrows and eyelashes and the almost white hair and his albino skin reddened from the sun that never tanned made him somehow distinguished, as did the gleaming glasses and the eyes made smaller behind them. His intelligence was stood out among that bunch of people around him, he was able to be polite, almost chivalrous. He invited me to go to the pantry and take as much food as I wanted, you’re all skin and bones, Painter.
I think I gave him the odd impression that he was searching for who I was, just as I was searching for who he really was. His innate intelligence collided very often with the brutality that unsettled me. Once, when half-feral dogs tore apart a ram grazing by the forest, he led me to the dying and bleeding animal and asked whether I didn’t want to paint it and laughed like sadists do, disgusting, red, pale-eyed. When I made friends with two geese from the yard who sat on my lap or untied the laces on my sneakers with their beaks and I pet and caressed them, he invited me to dinner so that, as he said, you could taste the meat of your friend. He put the finishing touches on his work by kicking a drunk old gypsy who was sleeping during his work hours in a field as wide as it was long and shouted –I’ll beat it out of you, you black-mouthed fucking gypsies! I threw a pitchfork at him, it missed, and I gave my one-hour notice. He accepted it with scorn, made many insulting statements that I don’t remember, and why?
For in the mountains lived a Roma family. They were named Drveňák. I sat whole evenings and nights with them by the fire in front of the broken-down building where they lived, we gossiped, kids full of cold sores climbed all over me and gave me many smacking kisses, Aran and Ďulo made love next to me, little Arpo cadged cigarettes off me. Little Arpo used to walk me part of the way back from the fire when I went back to Radčice or Rapotice, I don’t know. The two names are connected for me. Papoušek lived in one of the villages and Kozel in the other. But it was near Terčives, where there were already border guards with dogs and at that time it was forbidden territory. Whenever I got up from the big fire where I felt fantastic with these kind, simple, and essentially distrustful people, the old mother warned me not to go anywhere because there were spirits in the forest that would kill me, that people in the area were dying and that they’d kill anyone who got within reach. When the trees beat against one another in a windstorm and I went all the same, they warned me, couldn’t I hear it, it’s a sign not to go in the dark, to stay by the light, which every evil spirit fears. My thoughts about the atavism and ancient culture of this race were close at hand, not theoretical, I saw simply offered an unknown, yet at the same time somehow comprehensible, line of thought different from the European. I was fascinated by it, in contrast to the variety show of political trials, here was fresh, millennia-old water, pure as an angel’s wing. Once when the old mother read my palm and said mournfully that I was going to have a really, but really difficult life, I pounced on her words and asked her for the interpretation of the lines on my palm. She didn’t know the first thing about chiromancy, for she was a clairvoyant and accompanied examples from my palm with words and phrases that were truly deeply knowledgeable. As if she had taken in some information and through my hand – like a crystal ball – informed me of what she knew about me. It seemed as though something was shining out from her, something like ultraviolet light or something. Everyone in that family had such black eyes that you couldn’t tell their pupils from their irises. All of their eyes gleamed and everyone in that family had hair like a forest of rooks, shining, beautiful hair. And the features of all their faces were noble, beautiful, sensual mouths, teeth like the highest quality of porcelain. I loved them all, the whole family, with their primitive and animal love they gave me a Non-Europe in exchange for the fucked-up, awful, and murderous Europe riddled with fascism. They warmed me up, caressed me. I wasn’t just grateful towards them, that’s too little, as far as gratefulness goes, I can’t entirely serve my masters, they gifted me their traditions, their nationality. They stole hens and stole in general, and whatever they found, they had no problem crossing national borders and whistled at one another across the Šumava gap about whether they were ready to go home or not. There they gathered strawberries, blueberries, and mushrooms, and also stole, yeah, and Arpo, he was my little guide when I went home from them, he taught me to whistle perfectly with two fingers. It’s a whistle that damages your hearing organs, but he taught me in a short time. At that time, their daughter Žofa was expecting a child, as the family said almost with pride, “with a Czech”. Who that Czech was, I didn’t know and it didn’t interest me, either. One day I sat at midday in front of the former German school where I inhabited what was evidently a former classroom furnished with beds with straw mattresses and I see – I had just eaten goulash from a can, thanks to Kozel my patron – a row of Drveňáks approaching me. All of them had tall black hats on their heads, they were dressed in black clothes that could be characterized in various ways according to their place in society and this time it wasn’t just men dignified as members of the Sicilian Mafia. In that last light of day, they were blacker than night, elegant, nimble, though barefoot. The old apo – that’s the father of the family – stepped up to me, took the strange frippery, the hat, off his head, then his sons did the same – because the delegation was composed exclusively of men – he bowed deeply and his sons at the same time and said to me in a ceremonial voice that the family had decided in a familial resolution to come to request that I stand as godmother to their daughter Žofa – that is, to her child. I swiftly wiped my lips with my hand, it was as though the king of England had invited me to a reception, I stood up ceremonially and with a handshake confirmed this honorary role. They left in silence. They left just as ceremonially as they had come.
From that moment they called me GODMOTHER. Once when I found a little tree frog by a puddle and wanted to drink from the puddle – it was really a mini-lake – they ran over to me shouting terribly that since there was a frog there, I wasn’t allowed to drink from that place. They showed me how they drank. They drank very cleverly, with a stalk of wheat. The Šumava is really a rare land. You step into the soil, wait a moment, and in a moment it fills up with water. Then you take the grain and stick it lightly just under the surface. And then you drink. And once when gathering flax at dawn I touched the back of a sleeping adder. It’s interesting that one has no idea what a snake tastes like, but as soon as I touched the snakeskin, I jumped two meters backwards, which made me fall over. I take a look and see that it’s a coiled-up mountain adder waking up, beautiful as God without a religion. Its skin silver-grey, the elegance of its body coiled up into a ball, an oval, really. The adder woke up and had a pink gleam in its eyes from the rising sun. I don’t know what sort of unknown information this reveals about me, but from the first moment I was so enchanted that I crawled on my belly a little bit towards it and spoke to it, quietly, in a whisper I said that I couldn’t help it, that I didn’t want to do anything bad to it, and it looked at me with a fixed gaze, it always closed its eyes and opened them again – really as though it were blinking from still waking up – I noticed that it was closing its lower eyelids, that it didn’t have upper ones. And at the same time, without a single movement of its raised head, its body slowly unfolded, so quietly, so uniquely, like I imagine for example what Johannes Kepler’s observation was like, just as perfect a universe lay a meter away from me and I didn’t breathe from the excitement and sympathy towards this animal, such a unique work of God. This so unique work of the mystery of life, which we don’t know shit about and only pretend that we know something about it. Then the adder slowly started to leave, looking at me the whole time, and somehow I KNEW that it wasn’t afraid of me. In the grass at the edge of the field it stopped and looked me over substantially. I smiled at it with my whole – how would I say it – well, with my heart, but it was a greater realization, it was a vision from an unknown planet that I live on without knowing that I live there, it was a miracle.
When I told this to my friends the Drveňáks, they got frightened. Oh godmother of ours! – why didn’t you kill it? – they shouted. Their advice implied unhappy experiences with adders, nothing more. It sounds strange, but they were clean and defended themselves from evil nature, which undoubtedly includes the adder. How could anyone hold it against them? When they aren’t dealing arms, but justifiably fearing adders? When they aren’t making political deals with trials, but are afraid of snakebites? Ah well. It’s really something, this life. May the Devil take it all away. Why is the animal venomous? Why? Why and why and why – there were all these marvelous moments when I ambled through the forests of the Šumava – once I nearly drowned in some innocent-looking green grass that had a peat bog underneath it – it was a low blow, but you know what, there was still a tree there, I caught onto its trunk and then slowly pulled my legs back, brownish legs, legs that were really ugly and sticky and stinky and wet. Supposedly in those parts groups of people had drowned, people yearning to emigrate who crossed the border, the hunters and natives who knew the area later told me. Well, they must have split their sides laughing. To escape from the communists and drown here in the bog. I’ve ruminated on fate for quite a long time, but I’ve never reached any sensible conclusion. At any rate, I’m not equipped for dogma, so it doesn’t make a difference what our lot is called, whether it’s the wisdom of providence or coincidence. Really, it doesn’t make a lick of difference, anyhow we’ll never learn. Maybe someone will, but I won’t for sure. I’m not properly endowed for it.
Once – altogether not too far from me – a herd of boars ran by. I didn’t see them, but from the grunting and the hunter’s forewarning I was aware of what was going on, I stood among the shrubbery, there were no trees anywhere and the thudding and joint breathing was nothing to laugh at for a civilized person from the city. And so I had the chance to reexamine my original view, that is, pantheism, and I reached the view that the only people who can be pantheists are the people from offices and mystics in the jungle. The love for the adder and wonder at the shape it formed and all that I experienced, I was forced to compare all of that to the rougher features that threaten me in the desolation of nature, which has already been the subject of so much chatter that even a non-urbanite would get confused. And I also saw a doe jumping high into the air and hopping after something, a terrified fawn next to her, and then the hunter told me that it had killed an adder. You know, he says, adders are real nasty creatures. Everyone’s afraid of them. And some time later he told me how when you hunt a doe, you finish her off with a hunting knife. –The eyes, – he said and I think he had an erection – the eyes, those are eyes and a gaze you can never forget. –
The guy who came with the last wagon for Kozel and me that time was an Austrian. An old, tired fellow with sad blue eyes, giving off a whiff of poverty and sadness. He had two horses, whom he loved. Once when we went back to the village at night alone together, he stopped and the horses drank from a creek that flowed across our path. I lay on top of the hay and looked at the stars and suddenly I felt tears running down my face, running on their own accord, without any effort on my part. The world of brutality and the leaders of the world were screwed, here ruled eternity, which one rarely has the honor to get to know. And it’s no wonder. Who’s lucky enough to work in the marvelous mountains of the Šumava as an agricultural laborer? The very idea that I would have to return to Prague made me sick to my stomach. Here there was a struggle, everything had its order, some trees feared others and leaned away from them, altogether weakened, the victorious ones were brutally strong and victorious, but it wasn’t junk, it was the value of life. I noticed how even the nettles, which I loved for their scent and their enticing poisonousness, fought amongst one another for the right of the strongest – but it WAS the right of the strongest, not the right of the strongest idiot above a weaker non-idiot. Everything was clever, everything had its own basic information on how to survive.
The coachman, named Hans, was a shy fellow, bashful, deferential, a born servant that anyone could let off steam on. Somehow we became friends and chatted in all sorts of ways, he was happy when I offered that he speak Austrian – I shouldn’t have done that, he spoke in a dialect, but in the end I managed to find my way around in it – he told me simple stories about his mother and father, where they were born, that he was from the Šumava, that they didn’t expel him because he wasn’t on the side of the Nazis. His horses were named Karl and Bubi, which means little boy, small fry, something like that. At times we spoke Czech, at times German, Hans the coachman was always afraid of something, for certainty he held the head of one of his horses – either one or the other – and pressed his face to it. I mean in moments he had free when we chatted. I asked him where and how his horses have such beautiful names, Karl und Bubi? He blushed, it was difficult for him to answer. Then he informed me that his son was named Karl and he was his Bubi. And that his son had fallen at Stalingrad as a German soldier. The whole mystery of Hitler was contained in that one powerless answer. I hate Nazism like every other mysterious crime. That nice fellow should have had descendants, it would have only been to the benefit of Austrians and all others. Poor Bubi. They cut off his legs and arms while he was alive when they were frostbitten and Hitler left them to die? What about that guy, that general, who, when he went to prison with the Soviet general, asked –I’m interested, really, what does Russian makhorka taste like? – Prick. So, Bubi fell at Stalingrad. They cut off his arms or legs almost while he was still alive, when they were frozen and then they got eaten? Like goulash, when Hitler left them to die and had a memorial service held for them when they were all still alive? What about that general who, when the Russian generals took him away, coquettishly asked, as one of the soldiers heard: –Wie schmeckt überhaupt die russische Machorka? – Bastard.
Let’s say that Bubi wasn’t like his daddy. That he defied his father’s inferiority and subservience and was maybe excited to be a Nazi in the Hitlerjugend? As for the fate of the old coachman, badly speaking Czech and living among the scoundrels coming out to the Austrian borderlands in the era of victorious totalitarianism, it wouldn’t have had any effect on it. His boy was no longer alive and he was somehow living out his own life with two horses whom he petted, combed, brushed. Karl und Bubi, yeah. Oh well. It’s fucked up. That whole life, when you just notice it a little bit – not a lot, a bit is enough. You just need to notice it a bit. Due to a lack of other ways to waste time, I made portraits of local residents. Just these little sketches that I tried to make into the form of a line, a simple line. So that the portrait wasn’t just a scribble, but it would somehow, even from a distance, resemble my internal attitude towards the person. Once just like that I was drawing a little girl, her name was Františka, a skinny little girl like in a Schiele and then an older woman approached me – they were so-called “Romanian Slovaks”, that’s what they called them – and with surprise she asked me why I didn’t have a camera. She didn’t say camera, but she showed me how it’s held, how it clicks, and then there’s a photo of the person in question. She asked me because I hit the mark pretty well in putting Františka into that form and the woman didn’t understand. That I was doing it with pencil and paper. For me it was a bit of a shock. I hadn’t expected something like that, but the more I thought about it, the more I understood the gap that can separate a cultured person and an uncultured person, and it’s truly irrelevant to me whether it’s a person who is curious and asks questions, who wants to learn. She didn’t understand, she was marveling that I was making the picture with a pencil without any tool. I have to say, from that moment I really scrambled to try and make my way into the middle of this group of people.
By that time I had taken on good borderland pedigree, the administrator would send me to Malonty for candles and kerosene, the Drveňáks and their relatives wanted me to pick up some letters at the post office for them because the mail was no longer being delivered to the village due to the steep slopes and not the demolished routes. Because there were no electric lights, I undertook my silent pilgrimage to the aforementioned Malonty, gathered up the letters at the post office and bought what I needed to buy, and with a rucksack on my back I trudged along a few hours back. The so-called Romanian Slovaks also needed something or other and I, as the do-it-all girl, brought them thread, needles, and so on.
In Malonty there was a pub where the new soldiers would sit and there was an accordion playing, the beer flowed freely, the barmen ran around frantically with liquor, when it really did splash over a bit and such people sang and there I learned or remembered the song “Johnny’s horses, whose water do they drink, whose, watch out Johnny that they don’t kill you”, which was the prelude to a more serious topic, because “The Malonty pub is built from small stones, if you have no money you should just stay home. I go there though I have nothing to pay, I’ll make love with the Malonty barmaid. The Malonty barmaid has quite showy habits, on her back she had somebody paint her a rabbit. A rabbit on her back and a fox on her pussy, so the Malonty barmaid is known to all who see.” This sexually encouraging song floated around tables full of plastered locals and soldiers red with sweat. Every time I hopped into the pub for a shot while conducting my duties, every time there was a man was sitting there alone. I noticed him many times, he had a strongly, sharply cut face, he smoked a country pipe and his absent eyes were focused on nothing in particular. So I drew him, also because he had a wonderfully shaped bald head and his expression excited me. I learned from the guests that he was a swineherd. For this occupation he wore a broadcloth coat like salesmen used to wear, that astonished me, I didn’t take my eyes off him, and although I know how one look can attract another, this man didn’t react whatsoever, from his expression I figured that he must be abnormal, a feeble-minded local village idiot. I was wrong. He was a chemical engineer who had been interned for a long time in an institute for the mentally ill after he had rid himself of his wife and children through some drastic measure – perhaps an attempted murder, but as could be seen, he got out of it by being a madman and now his stiff body sat here with his intelligent head and smoked a pipe and drank beer. His isolation and loss struck me as being disgusting and horrible, worse than death, which we all fear without having a single rational reason for it.
I went off to the border region intending to commit suicide somewhere in peace and silence, to get lost somewhere in the forest after taking some barbiturates – it was an action taken out of hope that I would no longer suffer from everything that had wounded me. Then I thought for weeks and weeks about my intentions until my head was steaming, at first I walked in the fields silently with my eyes looking squarely down at the path ahead of me, but little by little I fell under the control of the forests and meadows that gleamed with dew in the morning like a diamond field full of my childhood images from fairy tales until I had unconsciously, without my effort or so-called strong will, completely given up on my decision. It suddenly struck me as trifling, idiotic, impolite to myself and to others, in short the idea entirely disgusted me. And this disgust, this was my strength in the unhappy future that awaited me.
When, approximately fifteen years later, an embargo was declared on me and I was forbidden from working on films and went through sleepless nights, except for one exceptionally awful night when I once again considered whether it might not be the most appropriate solution, that strength that I had acquired in the primeval Šumava forest appeared once more. With Kozel and with that engineer with the pipe in his mouth too and with the silence of the night and those stars above.
One day I set out from Radčice or Rapotice a little later than usual, there was a line at the post office and by the time I had picked up the letters and bought kerosene and candles, evening was approaching. Nevertheless, I had decided not to spend the night there, although I could have slept somewhere by the forest or perhaps even at a table in the pub, but I didn’t want to. So, with excitement, I bought a red melon that always weighs a kilo or so, but I was looking forward to cutting it open and how it would crunch and the juice would run down my chin. In short, I hit the road. When I came down from the roadway to the forest and looked at the sky, where the first stars were already shining through, I lost my courage a little. The forest was beginning to be black as only the Šumava forest can be, but then I waved it off and set off straight into the darkness and my fate. As a bad omen, a slain mountain adder lay by the path into the forest. After a few minutes I tied my hair up with a scarf so that people couldn’t tell from my silhouette that I was a woman, and because I had on pants and a jacket and a rucksack, I hoped that I would just get punched in the mouth instead of getting raped. Basically, I wasn’t being smart. At that time Americans were letting Czech teenagers loose in the border region as disruptive elements. As I knew from many accounts, they were firing shots. I didn’t have any reason to doubt the veracity of these reports, so as a female silhouette I’d have had a better chance than as a male one carrying a rucksack on my back.
Once at midday I met two of those boys when I was returning from Malonty. They had so-called western dress, striped socks on their feet, American jackets, and jeans and they asked me where Kaplice was. Their hair was sprinkled with dust from the road and their noses were burnt red – they had evidently been walking since the morning. I showed them where Kaplice was and they thanked me with an uncertain expression, full of suspicion, so it occurred to me that in exchange for this information they might shoot me from behind in a couple of minutes. They both looked like they’d be capable of it, so I risked it and said, boys, I wouldn’t go to Kaplice like that, get rid of those jackets and put those socks in your pocket – and I walked on. When I looked back, they were standing on the road, looking at me, and persuading one another to do something. You know, political power uses every tool available to run smoothly, those two boys – well, I don’t know if they survived.
So with this awareness of so-called saboteurs I walked through the forest. Something whipped against my face and I felt my hair standing on end, the goosebumps went all across my skull and I felt that my knees had swiftly gone weak. In a self-defense reflex I snatched at something and it was a branch sticking out perpendicular from a tree, so I felt extraordinary relief and when I rearranged my knees by command, I went on. Fortunately I knew the path well enough that I instead stayed alongside it, grabbing tree trunks and determining by looking up whether I was veering onto the path. It was full of deep holes, falling would have meant a fracture or basically an injury of some kind and so I managed to make it all the way to the roaring brook called Deer Brook. There was a footbridge to an old mill that was almost roofless where, as had been told to me, some of these saboteurs had taken up and so there had been a shootout where they killed the butcher’s wife or something, basically there had been some trouble. I remembered this story when I was at last smoking in warm air outside the forest and wondered whether I should go around the mill or not. Going around it meant an additional hour of walking and I was too tired for that, the load on my back was quite heavy, so I walked through the mill, it was dark as hell there, I felt along the wall to get to the opposite exit and all the time I was followed by the really Hitchockian idea that in the next moment I’d feel a spot on the wall and it would be a soft face. It’s interesting that people can imagine the greatest horrors, but when they get into a truly terrifying situation, they react with a sort of heightened intelligence and not just with a feeling of fatalism that nothing can be done.
I crawled up the steep hill on all fours, by then I was physically unable and when I made it to the school kitchen, which was at the same time the local center of social life, I found some men, absolutely blind-drunk, including the administrator who froze at the sight of me and asked where I had come from. I drank a lot of water and ate some melon – I had already told them – and prayed that I’d be lying in bed on the straw mattress already. One of the men, a “Romanian” Slovak, said to me with a shaking voice: –Don’t you know that old Margula died? – No, I didn’t know and I didn’t know old Margula, so I didn’t give a damn whether she had died or whether she’s living to this day and I went to bed.
Without any effort on my part, I had entered into the circle of those I had longed for – that is, the “Romanian” Slovaks – as a marvel and as a person who must be taught. Two young men, Karolko and Gondek, and many others I don’t remember, explained to me why there had been such a fright in the hall when I came into the fateful kitchen. Old Margula had died that night. As I certainly knew, on the night that they die, the dead will strangle anyone they can get their hands on. I was very fortunate that Margula didn’t realize that I was going through the forest, otherwise I’d now be lying in the forest drained of all color. And nobody would have awoken me. For, in the first hours after their death, the dead are awfully jealous of the living and want to have them as accompaniment. It’s easy to realize this and behave accordingly. And why are the dead jealous? Why aren’t they happy that they died? After all, she was old, that’s why they called her old Margula. Well, was the answer, nobody knows that. And they crossed themselves.
I was in ecstasy. I had ended up in a living surrealism, in the poetry of an opium eater, in Coleridge’s Rime of the Ancient Mariner. Unfolding all around me were marvelous, morbid flowers of fantasy, old atavisms, I was living not in the twentieth century but in another one, terrifying, full of hallucinations and visions. Yes, wills-o’-the-wisp did exist, so did the Grim Reaper walking behind travelers through the forest, and he can be identified by the fact that he’s slightly luminescent. The Reaper, by its presence, stigmatizes whoever comes to the village, so that someone there will die within three years. Yes, there is such a thing as Living Hair. It looks like a horse’s mane, like a single hair from a horse’s mane. It can be found in creeks, in meadows, you tell yourself that a horse passed by and a hair fell out of its mane but that’s a mistake. It lies in wait for its victim and woe unto anyone who, intentionally or unintentionally, brings it home in their dress or something like that. The hair comes alive and sucks out blood night after night until the person in question dies.
Vampirism caught my interest. Transylvania – Dracula – the old legends. The Living Hair fascinated me so much that, from the time I was told of it, I carefully chose a place in the forest or the field before sitting down. Once I thought that there was something in Deer Creek that could have been Living Hair, it was thin and looked like horsehair, it flopped around – in short, it was Living Hair that disappeared in the swift stream of the water because it couldn’t get onto me.
I must mention that when they warned me – they took me for a boor and wanted to give me good advice with all their heart – not once did I laugh, even internally. I asked questions, yes, but I ascertained step by step that all of the wonderfully hallucinatory things they said had a logic within them, one quite different from the logic of logical thought. In their own peculiar way, they were deciphered codes of life. It WAS the TRUTH. Why couldn’t the dead kill the living? Why couldn’t there be wills-o’-the-wisp? Why couldn’t there be a stray root? Who’s to say that we in the civilized world don’t encounter more of them than in the Šumava forest inhabited by primitive but clever people? Who’s to say that the coats of those who, for cunning reasons, joined the communist party don’t have a Living Hair caught on them? A vampire who sucked the life out of them in a different way, through a different method, sucked out their self-respect, sucked out the strength necessary for a human to deserve the name Homo sapiens? Who’s to say that stray roots and the Grim Reaper and wills-o’-the-wisp don’t exist in the city?
I was happy when they taught me things, it’s true that at the bottom of everything was primitive wildness, but who among us civilized and educated people haven’t revealed that in ourselves at critical moments?
One night an awful storm broke out, lightning flashed across the sky, as they write in novels, Administrator Kozel shook me awake saying that I had to take flax away to the barn immediately. The motor of the tractors roared, the lights shined into the empty, frightful night like in an English Gothic novel and Karolko and Gondek and I were assigned to take the sheaves of flax from the tractor drivers and place them in an orderly fashion in the barn. Goosebumps ran up my back, the tractor drivers hurled sheaves of flax at us in a frenzy and kerosene lamps shone on the walls – a few decimeters and we would all be in flames. At that dramatic moment when we all awaited the next cannonade from the tractor drivers, Karolko decided to confide something terrible to me. The group that he came with to what was then Czechoslovakia included an orphan who they took with them out of sympathy. One day, without speaking, he hanged himself on a large old oak tree that I often went by in the fields. The day after his death, Karolko walked by, and what does he see? The orphan was standing under the oak and looking at him silently. Karolko escaped on foot to the village and refused to work that day. What was worse was that a few other guys who had gone to work saw the orphan standing under the tree too. Martial law was declared, everyone prayed together for his soul. I thought about how they must have treated him or, in the best case, how the boy must have felt in an unknown land and without parents. Or was his apparition a common feeling that they had committed a bad deed together against the orphan? The orphan did not respond to prayer and stood there day after day, in broad daylight, supposedly it was like he was still alive, just watching. The villagers acknowledged that they didn’t seem to be able to solve such a complicated matter alone and called a specialist, that is a priest. He prayed at the place in question (he must have been a clever fellow) and never in his life did the orphan show up again under the oak.
As the story was being told, very quietly and haltingly, the two fellows were constantly crossing themselves. It was very interesting analyzing a thing like that. Of course I know that these things can happen, but it needs a receiver, a sensibility, the person in question who sees the apparition needs to be tuned to the right notes in order to see it. And the whole thing is connected with Christianity, exorcism through ritual.
Many years later, when I ended up in the Pacific, I wasn’t at all surprised by the tales and legends of the Polynesians. Many times I recalled that night with Karolko and Gondek, the strength of the fear and humility that radiated from them. So, as can be seen, there’s nothing new under the sun. That storm, those tractors, the urgency to share something with me, a person from the city, so that I wouldn’t think that the city is everything. On the contrary, so that I would learn about the secrets of their stretch of land and the secrets of one particular village, culture, and nation.
____

In this way, like an ectopic pregnancy, I was accepted among people who I had not only previously never thought about, but who I had also known nothing about. If I hadn’t spent part of my social life talking by the fire with the Drveňáks, sitting with the women who either were pregnant or had young kids. They sewed little pillows and duvets and blankets and I offered to draw pictures on those things that they could embroider. I drew them with a crayon on the pillow, which they called a vankůšek: a butterfly, a cat, and other silly things. They were excited, they were amazed that I knew how, they tried to draw themselves, it was quite horrible to endure, the primitiveness, the ignorance, but inside I had come to terms with it, I wanted to fill myself up on another world, other ideas.
My enchantment ran out. Karolko and Gondek weren’t friends like I had stupidly thought. I sat in a granary waiting for a grain delivery and was witness to an awful scene. The two arrived and as soon as they had jumped down, they started fighting. Though he was smaller, Karolko was beating Gondek with all his might, and I understood that Gondek, a somewhat feeble-minded fellow, perhaps even a mongoloid, could not match his strength – he was evidently the whipping boy of the village because he was afraid of revenge and punishment. Karolko kicked him again on the straw on the ground and went away cursing. Gondek went to work. He started to beat the two horses in the head with the handle of his whip. I had just gotten up to stop him, it was horrible watching the two horses pressing their heads to each other anxiously and trying to retreat from his blows, when Administrator Kozel rushed out and then he started to beat Gondek too. Blood was streaming from his nose and lips, he escaped the worst fate that could have awaited him – I had the feeling that the administrator was going to kill him – and the administrator approached the horses, petted them, kissed them on their face and mouth, cried and shared something with them confidentially so that they wouldn’t be afraid, nothing else would happen to them, he’d kill the bastard.
The whole time I felt was like I was a character from Turgenev, life in a Russian village, and my stomach turned. At that moment I understood how necessary culture was, I was disgusted by the crossing-over of different emotions and impulses that ran their courses freely, everything so tangled up together that the poor horses were just one rung on the social ladder on the empty and terrifying ground where all the flotsam and jetsam of human emotions and awful, disgusting deeds lay topsy-turvy. I was somewhere in Eastern Europe, Prague was a far-away, intelligent star, no matter how damaged it was.
———
Once in the field where I went to paint thanks to my supporter the administrator, I heard singing. A herd of cows and sheep was grazing nearby. The shepherd was singing, also a “Romanian” Slovak. He was singing about hair like hard chains in wells and eyes that are really the well – or something like that, but the melody and the lyrics astonished me, exhausted me, destroyed me with its beauty and depth of feeling. I went after him and asked him whether he wouldn’t sing it again, that I was leaving but couldn’t he repeat it once more? He was taken aback and embarrassed, he told me that he was composing a new song and didn’t even remember what it was. That he sings to the cows because he realized that they give more milk later. That was the end of the conversation, but our near-friendship was shown by the fact that his dog, a German shepherd, not a purebred and still almost a puppy, started coming to sleep in my room whenever Vávra – that was the shepherd’s name – retired to the village to spend the night here and there. Vávra the shepherd told me that I had to be a witch because his dog came to my room to sleep – he slept on the bed across from me and didn’t growl even when I petted him – because it was a dog who didn’t like people and he was glad that he had him.
A half-wild tomcat came over to me to sleep like to a witch, a tomcat that aroused deep distrust. When I woke up in the night, I saw his silhouette and his shining, beautiful eyes. He was a strange beast, very shy, introverted, but ultimately he resolved to live with me in peace and sometimes meowed as evidence that he knew about me, with the hoarse, sad voice of an outcast. He strangled chickens, but I didn’t tell anyone, the hunters had long set a trap for him.
I think at that time I must have radiated something like the holiness of Francis of Assisi. Probably, because one moonlit night the administrator’s cat brought three kittens in turn to my bed, and they frolicked on my body until I woke up. The cat sat at the legs of the bed and looked at me silently and significantly, with trust. She had the moonlight in her eyes and I was happy, content, strong, resolved. Once when, for about two hours, I observed a muskrat hunting trout in the creek – a unique and terrifying thing at the same time, also God without religion, order, meaningful action, cleanliness, and murder altogether – then when I finally came out, it looked at me as indifferently as if I’d been a tree and went along the stones to the other bank. It just shook itself and her fur was dry, I’d never seen that before – I really felt like Galileo when he discovered the Nova among the stars – I’ve always experienced anew that feeling that I know nothing, absolutely nothing about the planet because I’m sewn into a coat of culture and civilization like a sack and that they’d throw me into the water in it with everything like Saint John of Nepomuk, until I died I wouldn’t learn anything WHERE I lived – and now, when the muskrat crawled out, I stood up straight and said to it, hey, you over there, I’m a person, do you know that at all? Once more it looked at me with indifference and crawled out to the opposite bank in no rush, it scratched behind its ear without any sign of fear. So I went on those stones after it, I kept my distance, because until that point muskrats had never been an interest of mine and I didn’t know how it would behave if it felt threatened, whether it wouldn’t jump onto me – but nothing like that happened. It scrambled dexterously up into the basin into some stunted tree on the bank, placed itself there, and as though leaning out the window, looked at me. And I at it.
In those moments I knew that my fate was to conquer what I would want to conquer – I was the queen together with the muskrat and the creek and that forest, everything was smiling at me and calling me to the fight, to activity.
———

¹ Rudolf Slánský and 10 other people were executed in 1952 after a show trial ordered by Stalin in which they were convicted of treason against the socialist state. The trial also had a strong current of antisemitism: of the 14 co-defendants in the show trial, 11, including Slánský, were Jewish.

² The national committees (národní výbory) represented various levels of local and regional administration in Communist Czechoslovakia.

³ The Czech word Šumava refers both to a mountain range by the border with Germany and Austria – often known in English as the Bohemian Forest – and a nearby part of Southern Bohemia.

⁴ Meaning “Parrot”.

⁵ The National Security Corps (Sbor narodní bezpečnosti), the national police force of Czechoslovakia.

⁶ Meaning “Billy Goat”.

⁷ That is, Parrot and Billy Goat (see previous footnotes).

⁸ This fragment was evidently intended to be deleted.

Povolání

Vlastně dodneska nevím, jaké mám povolání. Měla bych se rozhodnout, Pane, už se připozdívá a den je na sklonku. Jestli na to přijdu, udělá mi to – možná-radost a jestli ne, bude mi to fuk.
Totalitní systém ve mě hladce a bez problémů vytvořil něco jako vnitřní klaustrofobii. Nezatracovala jsem sice myšlenky socialismu a rovnosti všech lidí, ale bylo mi to od začátku silně podezřelé.
Během života se projde nejrůznějšími fázemi, kdy jedna změna následuje druhou, často jsem o ní nic nevěděla, ale často ano. Byly to horečnaté doby v letech studií, kdy namísto plovárny jsem si střihla Univerzitní knihovnu, kde jsem proseděla celé dny, zabořená nosem směrem k poznání toho, co, jak jsem doufala, by mě mohlo trochu povzbudit. Byly to především studia obrazů, soch a architektury. Někdy jsem měla pocit, že nejsem v tomto století, pamatuju si přesně na obraz od Giovanni Botticeliho „Narození Páně“ kde je v pravém rohu někde Botticeli a s výrazem tak mlsným, zvědavým a šťavnatým, že jsem si uvědomila, jak lehké jako pírko je nějaké to století, že je to vlastně všechno TEĎ – totiž ta chuť žít a vyjádřit se osobně. To byla jednak povzbuzující, jednak ničivá síla, při které jsem se propotila jako při chřipce – ale uhnout se od toho nedal, byla jsem vevnitř, nešlo to. Kromě toho mi knihovník, který mi důvěřoval, půjčoval tehdy zakázané knihy, jakoby třeba Voltaire. A  jiní, jmenuju mnoho jiných. Voltaire mě částečně rozčiloval, ale zase na druhé straně jsem od něj chytila navigaci, pozorovat svou dobu, ve které žiju, se vším chladným a nenadšeným odstupem, abych pochopila, že běží o mocenské zločiny a zájmy, abych nepodléhala panice z chování profesorů a různých spolužáků, kteří  už po roce 48 chytili vítr do nizder a patřičně racionálně se podle toho zařídili. Sice mě to sráželo a děsilo, ale zas jsem našla v sobě složky, podobné cynismu, odstupu od současnosti a vnitřně jsem se – přes malátnost, - kterou to sebou přinášelo, odborně pošklebovala všemu, co stále víc a víc narůstalo. Koule se dávala do pohybu a ti, kteří ji pomohli kutálet, byli lidi kolem mně. Bylo to dost hrozné, ale i k smíchu.
Nakonec jsem odešla z Brna do Prahy, kde jsem v podstatě neměla z čeho žít, protože živit se jen tak, co mi bylo nabízeno jsem nedokázala a rozum, pochycený od komfortního Voltaira, úplně a na celé čáře selhal. Zde nešlo o rozumné řešení, jak a čím se živit, to prostě nešlo, protože nic v té době nezavánělo rozumem, všechno bylo šílené a vykolejené, fanatické, podobné děsivým scénám z Florencie za vlády Savonaroly. Moc mi to připomínalo děti, které šly na jeho návod do různých domů a tam, nač ukázaly zbožným křesťansko – katolickým prstíčkem, bylo zničeno v ohni, jak mramorové antické sochy, tak knihy, v ohni si přišla na své i „Lada s labutí“ od Leonarda da Vinci – a tato doba páchla tím posvátným blbismem, tím šílenstvím, tou schopností lidí pokaždý znovu se zbláznit a ničit, ničit, ničit a přitom bohatnout. Fuj. Bylo to složité uvažovala jsem o sebevraždě, ale skryté sily, o kterých v podstatě nemám potuchy, mi v tom zabraňovaly. Nemělo to žádný mravní smysl, nespáchat sebevraždu – mně to prostě nešlo na rozum a ač se nechtělo ve své době žít, chtěla jsem spíš spát, usnout a nic nevědět, ne úplně zemřít se vší tou tajemností smrti. Jednou jsem si podřezala na levé ruce žiletkou zápěstí – jizvy tam byly dost dlouho – ale když jsem uviděla tu stříkající krev, zasáhlo mě to jako blesk a hrom dohromady, zavázala jsem si pevně ruku, div mi neupadla a krásně zmodrala, ale nemusela jsem k lékaři a k psychiatrovi, proč a nač, vy, taková mladá, jaké máte důvody? Jak zemřel váš dědeček atakdále.
Ale byla ve mně trvalá bolest, trvalá, nepřestávající. Připadala jsem si vyvržená, probděla jsem noci, proflámovala dny – a z nějakých důvodů jsem neemigrovala. To se nedá nijak hodnotit. To tak prostě mělo být.
Do toho pak vpadlo to dramatické dílo, proces se Slánským a tehdy jsem se poblila už úplně. Dramatické, amatérské, nijak nezakrývající divadelní amatérství a podvod, vytvořené rukou těch nahoře a nějakého čuráčka co se tvářil jako prokurátor. Hrůza, i kdyby tak hráli Šípkovou Růženku byla by to hrůza – a tady hráli o šibenice. Sranda k popukání. 
Tak jsem se konečně vzchopila ze své hrůzy a strachu, že žiju na této planetě a v této zemi a šla jsem na tehdejší úřad Národní Výbor – a tam jsem řekla nějakým úředníkům ve vyhlédnuté kanceláři s nápisem Brigády nebo Dobrovolné brigády do pohraničí nebo něco v tom smyslu, že chci pracovat v takové oblasti Čech, kam nikdo nechce. Vyměnili si významné pohledy – mezitím řval z radia hlas prokurátora a tetelily se hlasy obviněných, což celou dobu úředního úřadování poslouchali, aniž se zbláznili – a vystavili mi nějaké lejstro, že jedu tam a tam. Byly to jižní Čechy, oblast Kaplice.
Šumava je hodně veliká a tak jsem se ocitla jednoho dne mezi bandou, o kteréj jsem předtím nikdy neuvažovala – ale byla jsem tam a přizpůsobila jsem se.
Vyneslo mi to obrovské štěstí. Byla jsem na nejspodnější příčce žebříku, to mi vyhovovalo ne z masochismu, který neovládám, ale proto, že na té nejnižší příčce jsem mohla dělat, co jsem chtěla. Mohla jsem uvažovat, přemýšlet, zvažovat věci podle svého ducha, který mi nikdo nemohl a nemůže nahradit kariérou. Noci byly nádherné, nikdy v životě jsem pak neviděla tolik hvězd, tak jasně zářících na obloze, všechna souhvězdí, které jsem byla schopna díky své náklonnosti k astronomii vysledovat, mi skvěle zářily noc co noc před očima. Velký drak, Casiopea, Delfín, Koruna a mléčná dráha s Kuřátky – to bylo velké vysvobození z mých tehdejších útrap. Napojovala jsem se tak na staré důstojné kultury a sama jsem tím získávala důstojnost.
Moje společenské postavení ale ani taky nebyl lehké. V první vesnici, kde jsem pracovala – vesnice je teoretický název, po odsunu Němců se se tady později díla chopili výhradně sígři, stavení na hlavní návsi neměly okna, všechno se rozpadávalo, zubožený dobytek, bláto po kotníky anebo i výš podle toho, jak pršelo. Vypadalo to spíš jako vesnice, kudy prošli barbaři – nuže tam jsem se dostala za velmi krátkou dobu do konfliktu s chlapem, kterému  se podle tehdejšího mravu a polické módy říkalo Správce. Čert ví, co spravoval, ale něco určitě a jistě s prospěchem, jinak by to nebyl dělal. Takový primitivní blbec v gumových holinkách, co si pořád mlátil o holinku nějakým prutem – napadlo mě, jestli to není nápodoba tak zvané nagajky, co měli správcové v carském Rusku na mlácení poddaných, asi jo – a tento blb – jmenoval se Papoušek, tak krásné a nevinné jméno si nezasloužil – a kamuflážním, odposlouchaným nebo naučeným hlasem šéfa kolonií nám každé ráno nařídil, kam půjdeme pracovat. Byl to odporný chlap, co je pravda, lidi se ho báli, kromě mě, bohužel. Nenáviděla jsem ho z celé duše a pohrdala jím se vším naivismem bezmocné inteligence.
Při práci na poli všelijací penzisti, kteří umírali hlady a šli proto na brigádu a nějaké dvě prostitutky a nějací studenti, si sborem stěžovali, jak máme špatné jídlo. Řekla jsem, že ano, že je skutečně velmi blbé a den nato – bylo to ráno – mi na té zablácené návsi řekl ten Papoušek: vy nikam dneska nepudete, na vás jsem zavolal eS eN Bé. A tím prutem švihal do vzduchu a šel – řekla bych – na mne. Okolostojící diváci rychle mizeli, jenže já jsem ten prut chytila oběma rukama a protože jsem už věděla, že mě prásknul krz to jídlo někdo z mých spolubližních, jsem řekla, že krz co, jestli krz to, že okrádá brigádníky na jídle? Ten Papoušek částečně ztuhl a pak zařval, že to ještě uvidím a chtěl odejít, ale já jsem mu sdělila – zase ta naivita! – že se moc těším na návštěvu policajtů a že si beru za svědky lidi, kteří mají vpoledne i večer hlad. No, prostě, policajti nepřišli, ale zato já jsem jela tentýž den odpoledne vozem, na kterém byla naložená váha na telata, šupem k postrachu tehdejšího pohraničí, jmenoval se Kozel, ten chlap. Tam si nějak zvířata podávaly ruku ve jménech správců. Říkalo se mu Rudý otrokář, nenáviděl cikány, kterých tam byla spousta a byl to těžký cholerik, albín s růžovým bělmem a tlustými dioptriemi na očích, takže s pojmem Zemědělec jaksi nekorespondoval. Jak jsem zjistila později, byl to zajímavý rabiját, celkem chytrý, někoho zavraždil a podepsal takovou úmluvu, že dostane amnestii, když půjde na deset let pracovat do pohraničí. Tak to podepsal a stal se z něj Rudý otrokář.
Už v samém prvopočátku našeho styku se snažil mě prozkoumat. Nalil do sklenice rum, pozval mě k sobě do kuchyně v budově, kde jsem bydlela ještě já a to byla bývalá německá škola. Celkem přijatelným způsobem mě nutil do pití, ale na alkohol jsem v té době neměla náladu. Hovořili jsme, on, že kdo jsem a co jsem a proč jsem tady, jestli nemám prachy nebo politicky, já jsem uhýbala za roh, vyšlo z toho celkem slušné znění, že miluju přírodu, že jsem byla nemocná a že se chci osvěžit. Když se dozvěděl, že jsem něco co zavání malováním začal mi chraptivým a hrubým hlasem říkat Malířko. Jako Malířka jsem se neměla špatně. Po několika týdnech ke mně přišel a poslal mě na pole a dodal, že si tam můžu malovat. Pravděpodobně předpokládal, že dělám akvarely krajiny, ale byl spokojen i s tím, co vyšťáral na stole u postele a ukazoval to známým myslivcům. Stala jsem se tedy hvězdou.
Jedné noci jsem s ním čekala na poslední povoz, který měl odvézt usušené seno. Hvězdy zářily, on ležel pár metrů hlavou na jedné z posledních těch kupek sena a najednou se mě zeptal, jestli kouřím, když jsem řekla, že ano, hodil mi cigaretu a zápalky. Jakýmsi nezřetelným zábleskem jsem pochopila, že ten chlap by chtěl být třeba i zdvořilý a byla jsem zvědavá, co zato jak to bude dál. O znásilnění jsem strach neměla, paralyzovala ho moje inteligence a odstup ke všemu okolo.
Začal se vyptávat, co a jak a proč teda vlastně jsem zde a taky na moje křestní jméno, které vyslovoval El Esle. Odpovídala jsem tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, byla bych se toužila mu svěřit, choval se ke mně vždycky dobře, ale věděla jsem, že by to nemělo šanci a tak jsem lhala v rámci daných okolností a vyšlo to. Pak jsem se ho zeptala já, proč on, který nosí tak silné dioptrie, nedělá jinou práci, jestli mu to věčné slunko a ten vítr nepoškodí oči. Pobídnutý k vyprávění o sobě, mi řekl že tady na to sere. Ale že byl podezřelý z vraždy číšnice z hospody, kde pracoval jako číšník, že je vyučený řezník ale že číšnictví se mu víc líbilo. Pak že tu mrtvolu našli policajti po válce a že mu ji přišili na triko, protože s ní předtím chodila a milovali se a měli se vzít. A že ta kurva se stejně tahala s německými vojáky a s gestapákama a že měl kamaráda, se kterým si to musí vyřídit, který ho nařknul z toho, že ho viděl mrtvou číšnici zakopávat na té zahradě. Jeho tempo a duševní rytmus, který se rychle proměňoval od zdánlivě nespravedlivého odsouzení až ke smrtelné nenávisti ze zrady číšnice, mi podala dostatek informací, že ji zabil. Jak jsme tak leželi a kouřili, povídám, jestli mu ji ten kamarád nepomohl zakopat. Blížil se konec války a o divně zakopané mrtvoly nebyla v té době nouze. Odmlčel se a zhluboka vzdychl. Povídám: - Tak jste ji zabil, nebo ne? – Posadil se a zařval – ale třásl se mu hlas, bylo jasné, že to nebyl zabiják profesionál, ale vrah ze žárlivosti – zařval: - Ptal jsem se já vás nějaký podrobností? – To jsem zase šlápla do hovna, pomyslela jsem si ale jinak jsme celkem mlčky a přátelské pohodě vyčkali na příjezd posledního povozu na seno. Jen mi vrtalo hlavou, jestli jsem to nepřeťápla natolik, že mě zítra vezme traktorem po cestě, kde je na jedné strmá propast a tam mě nevyklopí. Neudělal to, choval se ke mně s ostychem, chtěl ode mne obrázky pro myslivce, ale to býval většinou ožralý, protože tyto lákavé nabídky mi činil výhradně večer, kdy vstoupil do místnosti, kde jsem spala. Několikrát jsem před ním pro jistotu utekla oknem a přespala v lese v dece, kterou jsem měla vždycky po ruce. 
Hodně jsem o něm uvažovala. Byl to impozantní chlap přes dva metry, to albínství, to bílé obočí a řasy a ty skoro bílé vlasy a ta albínovsky zčervenalá pleť od slunce, která nikdy nezhnědla, mu dodávalo něco vznešeného i ty lesknoucí se dioptrie a zmenšené oči za nimi. Jeho inteligence byla mezi tou bandou kolem něj mimořádná, dokázal být i zdvořilý, téměř dvorný. Nabídl mi, ať jdu do spižírny a vezmu si jídla, kolik chci, jste přece hubená na kost, Malířko. Myslím, že jsem na něj udělala prazvláštní dojem, že i on pátral, kdo jsem já stejně jako já jsem pátrala, kdo je vlastně on. Jeho vrozená inteligence se srážela velmi často s brutalitou, která mě vyváděla z míry. Když jednou polodivocí psi potrhali nějakého berana, pasoucího se u lesa, přivedl ke mně to umírající a, krvácející zvíře a řekl, jestli si ho nechci namalovat a smál se tak, jak se smávají sadisti, hnusný, červený bledooký. Když jsem se spřátelila se dvěma husama ze dvora, které mi sedaly na klíně nebo mi zobákem rozvazovaly tkaničky od tenisek a já jsem je hladila a mazlila se s nimi, pozval mě na večeři, aby, jak řekl, jste ochutnala to masíčko té vaší kamarádky. Dokončil své dílo tím, že zkopal opilého starého cikána, který v pracovní době spal na poli jak široký tak dlouhý a řval! – Já vás vymlátím, vy černý tlamy, vy cígošové zasraní! – Hodila jsem po něm vidle, které ho minuly a dala jsem mu hodinovou výpověď. Přijal ji s výsměchem, pozurážel mě mnoha výroky, které si nepamatuju, taky proč?
V horách žila totiž ta jedna rómská rodina. Říkalo se jim Drveňak. Proseděla jsem s nimi večery a noci u ohně před rozbitým barákem, kde bydleli, klábosili jsme, lezly po mně děti, plné oparů a pusinkovali mě mnoha mlaskavými polibky, vedle se milovali Aran s Ďulem, malý Arpo po mě loudil cigarety. Malý Arpo mě chodíval doprovodit kus cesty od ohně, když jsem se vracela do Radčic nebo Rapotic, to nevím. Obě jména mám propojená.  V jedné té vsi byl Papoušek a ve druhé Kozel. Ale bylo to blízko Terčivsi, kde už byly pohraniční hlídky se pásma a bylo to zakázané území v té době. Vždycky, když jsem vstával od velikého ohně, kde mi bylo nádherně s těmi hodnými, jednoduchými a vpodstatě nedůvěřivými lidmi, mě varovala stara mama; abych už nikam nechodila, že v lese jsou duchové, že mě zabijou, že lidi v okolí umírají a pak zabijou každého, kdo jim přijde pod ruku. Když se o sebe tloukly stromy při vichřici a já jsem přesto šla, varovali mě, jestli neslyším, že je to znamení, abych nechodila do tmy, abych zůstala u světla, kterého se každá zlý duch bojí. Úvahy o atavismu a prastaré kultuře této rasy jsem měla k dispozici jako na dlani, ne teoreticky, naprosto se mi nabízela mě neznámá a přitom jaksi pochopitelná čára jiného myšlení, něž je evropské. Fascinovalo mě to, oproti tyngltanglu politických soudních procesů zde stála čerstvá, tisíciletá stará voda, čistá jako andělské křídlo. Když mi stara mama hádala jednou z ruky a zarmouceně řekla, že budu mít velice, ale velice těžký život, chytila jsem ji za slovo a požádala ji o výklad čar z ruky. Neměla o chiromantii ani potuchy, byla totiž jasnovidná a ukázky z mé dlaně doprovázela slovy a výroky, které byly skutečně hluboce zasvěcené.
Jakoby ze mně přijala nějakou informaci a díky ruce – jako díky křišťálové kouli – mi oznámila, co o mně ví. Připadala mi, jakoby z ní něco zářilo, něco jako ultrafialové světlo nebo tak něco. Všichni z té rodiny měli tak černé oči, že nebylo možno poznat zornici od duhovky. Ty oči se jim všem leskly a vlasy měli všichni z té rodiny jako havraní les, lesklé, nádherné vlasy. A rysy ve všech tvářích byly noblesní krásná, smyslná ústa, zuby jako porculán nejdražší kvality. Milovala jsem je všechny, celou tu rodinu, oni mi svou primitivní a živočišnou láskou dávali Neevropu za posranou, hnusnou a vražednou Evropu, fašismem prolezlou. Oni mě zahráli, pohladili. Byla jsem jim nejen vděčná, to je málo, já co do vděčnosti nemohu tak úplně panstvu posloužit, oni mě obdarovávali jejich tradicemi, jejich národností. Kradli slepice a vůbec kradli, a nač přišli, klidně přecházeli státní území a hvízdali na sebe přes takovou šumavskou propast, jestli už jdou domů nebo ne. Sbírali tam jahody, borůvky a houby, taky teda kradli, to jo a Arpo, to byl ten můj malý průvodce, když jsem se od nich vracívala domů, mě naučil hvízdat perfektně na dva prsty. Je to hvizd, že běží o poškození sluchových orgánů, ale naučil mě to v krátké době. Jejich dcera Žofa v té době čekala dítě, jak se tam v rodině
Říkalo téměř s pýchou „s Čechem“. Kdo ten Čech byl, to jsem nevěděla a taky mě to nezajímalo. Jednoho dne jsem seděla vpoledne před tou bývalou německou školou, kde jsem obývala postelemi se slamníky vybavenou zřejmě bývalou školní třídu a tu vidím – jedla jsem právě z konzervy guláš, díky Kolzlovi, mému mecenáši – že ke mně přichází řada Drveňáků. Všichni měli na hlavě černé klobouky, oděli se do černých oděvů, které by se daly kvalifikovat různě, podle společenského řádu to už nebyly všechno jen muži, důstojní jako členové sicilské Mafie. V tom poledním slunci byli černější než noc, elegantní, hbití, ač bosí, Starý apo – to jest otec rodu – ke mně přistoupil, sejmul z hlavy to zvláštní šišinerii, ten klobouk, po něm jeho synové – aneboť delegace sestávala výhradně z mužů – hluboce se uklonil a jeho synové rovněž a řekl mi slavnostním hlasem, že se rodina rozhodla že v rámci rodinného usnesení mě jde požádat, zdali bych šla za kmotru jejich dceři Žofě – tedy jejímu dítěti. Otřela jsem si spěšně rudou rty, bylo mi, jakoby mě zval anglický král na recepci, pocítila jsem slavnostně jsem povstala a rukoudáním jsem stvrdila tento čestný úkol. Mlčky odcházeli. Odcházeli stejně slavnostně, jak přišli.
Od té chvíle mě nazývali KMOTRA. Když jsem jednou našla malou rosničku u kaluže a chtěla jsem z té kaluže napít – bylo to vlastně mini jezírko – přiběhli se strašným řevem, že když tam byla žabka, že z toho místa nesmím pít.  Ukázali mi, jak pijou oni. Pili velmi chytře, obilným stéblem. Šumava je taková vzácná zem. Dupne so do hlíny, chvíli se počká, za chvilku se to naplní vodou. Vezme se pak stéblo a jemně se strčí jen pod povrch hladiny. A už se to pije. A jednou zase jsem při sbírání lnu sáhla za úsvitu na hřbet spící zmije. Je zajímavé, že člověk vůbec neví, jak chutná had, ale jakmile jsem se dotkla té hadí kůže, uskočila jsem dva metry nazad, že jsem upadla. Podívám se a vidím, že je to stočená, probouzející se horká zmije, krásná jako Bůh bez náboženství. Stříbrně šedá kůže, elegance stočení těla do klubíčka, vlastně do takového oválu. Ta zmije se probudila a měla v očích růžovou zář od vycházejícího slunce. Nevím, jaké jsou to pro mně neznámé informace ze mně samotné, ale od prvního okamžiku jsem byla tak okouzlená, že jsem k ní trochu popolezla po břiše a mluvila jsem na ni, potichu, šeptem jsem jí řekla, že za to nemůžu, že jí nechci nic zlého udělat a ona se na mě upřeně dívala, vždycky zavřela oči a zas je otevřela – teda vlastně jakoby pomrkával z rozespání – všimla jsem si, že zavírá spodní víčka, že nemá horní. A přitom se bez jediného pohybu vztyčené hlavy její tělo pomalu rozvíjelo, tak tiše, tak jedinečně, jak si představuju třeba kvalitu pozorování Johannese Keplera, tak stejně dokonalý vesmír ležel metr ode mne a já jsem nedýchala vzrušením, a sympatií k tomu živočichovi, tak jedinečnému dílu Boha. Tak tomu jedinečnému tajemství života, o které víme naprosté hovno a pouze se tváříme, že o tom něco víme. Pak ta zmije začala pomalu odcházet, pořád se na mě dívala, ale já jsem nějak VĚDĚLA že se mě nebojí. V trávě na okraji pole se zastavila a výrazně se po mně ohlédla. Usmívala jsem se na ni celým – jak bych to řekla – no, říká se srdcem, ale to bylo větší poznání, to bylo nazření na neznámou planetu, na které žiju, aniž tuším, kde žiju, to byl zázrak.
Když jsem to vyprávěla svým kamarádíčkům Drveňákům, zděsili se. Kmotrinka naša ! – prečo jste ju nezabili? – křičeli. Z jejich rad vyplývala smutná zkušenost se zmijemi, nic víc. Copak to, ale oni byli čistí a bránili se zlé přírodě, ke které ta zmije bezesporu patří.  Jak jim to někdo může zazlívat? Když neobchodujou se zbraněmi, ale bojí se oprávněně zmije? Když nedělají politické kšefty se soudními procesy, ale mají strach z uštknutí? Ach jo. Je to věc, ten život. Čert aby to všechno vzal. Proč je to zvíře jedovatý? proč? Proč a proč a proč – to byly všechny ty nádherné okamžiky, kdy jsem se loudala lesy na Šumavě – jednou jsem se málem utopila v nevinně vyhlížející zelené trávě, pod kterou bylo rašeliniště – byla to rána do vazu, jen co je pravda, ještě že tam stál strom, jehož kmene jsem se zachytila a pak pomalu táhla nohy zpátky, nohy nahnědlé, nohy přímo škaredé a lepkavé a smradlavé a mokré. Že prý se tak utopily v těchto místech skupiny lidí, toužících emigrovat, kteří přecházeli hranice, říkali mi pak myslivci a rodáci co to zde znali. No, to musela být tedy legrace k popukání. Utíkat před komunistama a tady se utopit v rašelině. Přemítala jsem o osudu dost dlouho, ale k ničemu kloudnému jsem nedošla. Ostatně nejsem vůbec vybavená na nějakou věrouku, takže je fuk, jak se našemu údělu říká, jestli moudrost prozřetelnosti nebo náhoda. Dyť je to úplně fuk, beztak se to nikdy nedozvíme. Možná někdo ano, ale já tutově ne. 
Nemám na to nadání. 
Jednou – celkem kousek ode mne – přeběhlo stádo kanců. Neviděla jsem je, ale z chrochtání a předešlého varování myslivce jsem si byla vědoma, oč běží, stála jsem u křovisek, nebyl zde žádný strom a ten dupot a ten společný dech to nebyl legrace pro civilizovaného člověka z města. A tak jsem měla šanci přezkoušet si svůj původní názor, totiž panteismus a došla jsem k názoru, že panteista může být jenom člověk z pracovny anebo mystik v džungli. Láska ke zmiji a obdiv k jejímu utvářenému pohybu a to všechno, co jsem zažila, jsem byla nucena srovnávat s hrubšími rysy, které mě ohrožují v prapusté přírodě, o které se toho už tolik nažvanilo, že to splete i neměšťáka. A taky jsem viděla srnu, která vyskakovala do výšky a po něčem skákala, vedle ní zděšený kolouch a pak mi řekl myslivec, že to zabíjela zmiji. To víte, povídá, zmije to je svině. Tý se každej bojí. A někdy později mi vyprávěl, že když se uloví srna, že se jde dorazit tesákem. – Ty voči, - povídá a myslím si, že měl erekci – ty voči, to jsou voči a pohled, na kterej se nedá zapomenout. _
Ten chlapík, co tehdy pro Kozla a pro mě přijel tím posledním povozem byl Rakušan. Starý, unavení chlap se smutným a modrýma očima, vanula z něj chudoba a stesk. Měl dva koně, které měl rád. Když jsme jednou v noci spolu sami jeli zpátky do vesnice, zastavil a koně se napili z potoka, který tekl napříč přes tu cestu. Ležela jsem nahoře na tom senu a dívala se na hvězdy a najednou cítila jsem, jak mi po tváři tečou slzy, tekly samy od sebe, bez nějakého mého přičinění. Svět brutality a šéfů světa byl v prdeli, zde panovala věčnost kterou člověk málokdy má tu čest poznat. A není se co divit. Kdopak má to štěstí pracovat v nádherných horách Šumavy jako zemědělská dělnice? Jenom z představy, že se budu muset vrátit do Prahy, se mi dělalo špatně od žaludku Tady to byl boj, bylo to všechno v řádu věci, některé stromy se bály jiných a odkláněly se od nich, celé zesláblé, ty vítězící byly brutálně silné a vítězné, ale nebyl to šmejd, byla to hodnota života. Všimla jsem si vůbec, jak i kopřivy, které jsem milovala pro jejich vůni a omamnou jedovatost, se mezi sebou rvou o právo silnějšího – ale to BYLO právo silnějšího, ne právo silnějšího pitomce nad slabším nepitomcem. Všechno to bylo chytré, všechno mělo svou základní informaci, jak přežít.
Ten kočí, jmenoval se Hans, byl plachý člověk, nesmělý, uctivý, takový zrozený sluha, co se na něm vybíjí kdekdo. Nějak jsme se zkamarádili a všelijak jsme si povídali, potěšilo ho, že jsem mu nabídla, aby mluvil rakousky – neměla jsem to dělat, mluvil nářečím ale nakonec jsem se v tom zorientovala – mi vyprávěl jednoduché historky o matce a otci, kde se narodil, že byl Šumavák, že ho neodsunuli, protože pro nacisty nebyl. Jeho koně se jmenovali Karl a Bubi, což znamená klouček, chlapeček, nebo tak něco Chvílemi jsme mluvili česky, chvílemi německy, pořád se něčeho bál ten kočí Hans, pro jistotu držel hlavu svého koně – buď jednoho nebo druhého – a tiskl k ní tvář. Myslím ve chvílích volna, když jsme si povídali. Zeptala jsem se ho, kde a jak to, že mají jeho koně takové krásné jméno, Karl a Budu? Začervenal se, byl mu těžko odpovědět. Pak mi sdělil, že jeho syn se jmenoval Karl a že to byl jeho Bubi. A ten syn že padl u Staliningradu jako německý voják. Mysterium celého Hitlera bylo obsaženo v této bezmocné odpovědi. Nenávidím nacismu jako každý jiný mysteriozní zločin. Tenhle hodný chlap měl mít potomky, Rakušanům by to jenom prospělo a všem vůbec.
Takže, Bubi padl u Staliningradu. Uřezávali mu ruce nebo nohy téměř zaživa když je měl zmrzlé a pak se to jedlo? Jako guláš, když se na ně Hitler vysral a nechal za ně sloužit tryznu, když ještě všichni žili? Co ten generál, kterého, když odváděli ruští generálové, se korektně zeptal, jak slyšel jeden z vojáku: - Wie schmeckt überhaupt die russische Machorka? – Hajzl.
Dejme tomu, že Budi nebyl jako tati. Že se bránil té otcově podřízenosti a slouhovství a že byl třeba nadšenej nacista v Hitlerjugendu? Na osudu starého kočího, špatně hovořícího česky a žijícího mezi nastoupivšími rabiáty do rakouského pohraničí v době vítězné totality, to už nemělo žádný vliv. Jeho chlapeček už nežil a on nějak dožíval svůj vlastní život se dvěma koni, které hladil, česal, kartáčoval. Karl und Bubi, jojo. Ach jo. Je to k posrání. Celej ten život, když ho člověk jenom trochu – ne moc, stačí trochu – vnímá. Stačí trochu vnímat. Z nedostatku jiného marnění času jsem portrétovala místní občany. Takové krátké kresby, kde jsem se snažila dát si do formy čáru, prostou čáru. Aby to nebyla matlanice portrétu, ale aby to tak nějak byť i vzdáleně připomínalo můj vnitřní postoj k té osobě. Jednou taklenc kreslím holčičku, jmenovala se Františka, taková hubená dívenka jako od Schieleho a tu ke mě přistoupila taková starší žena – to byli tak zvaní „rumunští Slováci“, tak se jim říkalo – a překvapeně se mě zeptala, proč nemám fotoaparát. Ona neřekla fotoaparát, ale ukázala mi, jak se drží foťák, jak se to zcvakne a pak je tam obrázek té dotyčné osoby. Ptala se proto, že jsem Františku docela slušně strefila co do podoby a ta paní to nechápala. Že tužkou a na papír. Byl to pro mě trochu šok. S něčím takovým jsem nepočítala, ale čím víc jsem o tom uvažovala, tím víc jsem chápala propast, která může trčet mezi kulturním a nekulturním člověkem, což je mi upřímně jedno, jestli běží o člověka, který je zvědavý a táže se, chce se dozvědět. Nepochopila, divila se, že obrázek dělám rukou a tužkou bez nějakého přístroje. Musím říct, že jsem se od tohoto okamžiku přímo drala, abych se dostala do středu té skupiny lidí.
V té době jsem se už stala šlechtěnou pohraniční rasou, správce mě posílal do Malont pro svíčky a petrolej, Drveňaci a jejich příbuzní chtěli, abych jim vyzvedla na poště dopisy, protože do vsi pošta nejezdila už pro příkré srázy a demolované cesty. Protože zde nebylo elektrické osvětlení, konala jsem mlčenlivou pouť do řečených Malont, posbírala na poště dopisy a nakoupila co jsem měla nakoupit a s ruksakem na zádech jsem se vláčela několik hodin zase zpátky. Taky tak zvaní rumunští Slováci leccos potřebovali a já jako děvče pro všechno jsem přinášela nitě jehly atakpodobně.
V Malontech byla hospoda, kde posedávali vojáci nováčci a hrálo se tam na harmoniku, pivu teklo proudem, šenkýři běhali zběsile s kořalkou, když se to fakt trochu rozšuplo a tak se zpívalo a tam jsem se naučila, nebo zapamatovala píseň „janíčkovy koně, čí to vodu pij údaj pozor Janíčku áť ťa nezabijů, což byla předehra k vážnějšímu tématu, protože Malontská hospoda z drobného kamení, kdo peníze nemá, ať do ní nechodí. Já peníze nemám přece do ní půjdu s malontskou šenkýřkou milovat se budu.? Malontská šenkýřka to je parádnice, dala si malovat na záda zajíce. Na záda zajíce a na kundu lišku, aby každej poznal malontskou šenkýřku. Tato povzbudivá sexuálně povzbudivá píseň čadila kolem obsazených stolů s namazanými občany a zarudle zpocenými vojáky. Pokaždé, když jsem v provozu své agentury do té hospody zaskočila na panáka, pokaždé tam seděl osamělý muž . Mockrát jsem si ho všimla, měl výrazně ostře řezaný obličej, kouřil venkovskou fajfku a nepřítomnýma očima se díval nikam. Tak jsem si ho nakreslila už proto, že měl nádherně tvarovanou holou lebku a že mě jeho výraz vzrušoval. Dozvěděla jsem se od hostí, že je pasák prasat. K tomuto povolání si oblékal klotový plášť, jako nosívali třeba prodavači, to mě udivilo, nespouštěla jsem z něj oči a přestože vím, jak dovede pohled přitáhnou jiny, ten člověk nijak nereagoval, podle jeho výrazu jsem usoudila, že je asi nenormální, slabomyslný Tonda Vyskoč místní Tonda Vyskoč. Mýlila jsem se. Byl to inženýr chemie, který byl delší dobu internován v ústavu pro duševně choré, když se předtím nějakým drastickým způsobem zbavil manželky a dětí – snad pokus o zavraždění, ale jak bylo vidno, vyvázl z toho jako blázen a teď tady sedělo jeho tuhé nemotorné tělo s tou inteligentní hlavou a kouřilo fajfku a pilo pivo. Jeho osamění a ztracení mi připadalo odporné a strašné, horší než smrt, které se všichni bojíme, aniž máme k tomu jakýkoliv rozumný důvod.
Do pohraničí jsem odjížděla s úmyslem spáchat někde v klidu a bez křiku sebevraždu, někde se ztratit v lese po požití nějakých těch barbiturátů - bylo to jednání naděje, že už nebudu trpět tím vším, co mě zraňovalo. Uvažovala jsem pak týdny a týdny o svém úmyslu až se mi zcela vypařil z hlavy, na pole jsem chodila nejdříve mlčící a s očima zabořenýma na cestu, ale postupně mě ovládly lesy a louky, které zrána třpytily rosou jako démantová plocha mých dětských představ z pohádek, až jsem se na to rozhodnutí nevědomky, bez svého přičinění nebo tak zvané silné vůle, načisto vysrala. Připadalo mi najednou malicherné, idiotské, neslušné k sobě i ostatním, prostě se mi ta myšlenka dokonale zhnusila. A ten odpor, to byla moje síla v neblahé budoucnosti, která na mně čekala. Když na mně o přibližně patnáct let později bylo vyhlášeno embargo a já jsem nesměla pracovat ve filmu a probděla jsem noci, kromě jedné výjimečně strašné noci, kdy jsem znovu zauvažovala, jestli by to nebyl to nejvhodnější řešení, objevila se znovu ta síla, kterou jsem tam v tom šumavském pralese získala. I s tím Kozlem i s tím inženýrem s tou fajfkou v hubě i s tím tichem noci a s těma hvězdama nahoře.
Jednoho dne jsem vyrazila z Radčic nebo Rapotic trochu později, na poště byly fronta, než jsem vyzvedla dopisy a koupila petrolej a svíčky, byl podvečer. Přesto jsem se rozhodla zde nepřenocovat, ačkoliv bych se byla mohla vyspat někde u lesa nebo snad i v hospodě na stole, ale nelíbilo se mi to. Taky jsem s nadšením koupila červený meloun, který vždycky váží nějaké to kilo, ale těšila jsem se, až si ho rozkrájím a jak bude chřupat a jak mi poteče šťáva po bradě. Zkrátka jsem se vydala na cestu. Když jsem scházela ze silnice k lesu a podívala se na oblohu, kde už probleskovaly první hvězdy, trochu jsem ztratila kuráž. Ten les začínal být černý, jak to jenom šumavský les dokáže, ale pak jsem mávla rukou a vyšla jsem vstříc temnotám a osudu. Jako neblahé znamení ležela u cesty do lesa zabitá horská zmije. Po několika minutách jsem si zavázala vlasy šátkem, aby nebylo poznat podle siluety, že jsem ženská a protože jsem měla kalhoty a bundu a ruksak, doufala jsem, že dostanu pouze přes hubu a ne že mě tam někdo znásilní. Vlastně jsem nejednala chytře. V té době pouštěli Američani do pohraničí jako takové rušivé prvky české puberťáky, kteří stříleli, jak jsem to znala z mnoha vyprávění. Neměla jsem důvod pochybovat o věrohodnosti těch zpráv, takž jako ženská bych byla bývala měla větší šanci než jako mužská silueta, vlekoucí ruksak na zádech.
Jednou vpoledne jsem takové dva kluky potkala, když jsem se vracela z Malont. Byli tak zvaně západně oblečení, na nohách pruhované ponožky, americké bundy a džíny a ti se mě ptali, kde je Kaplice. Vlasy měl zaprášené silničním prachem a nosy do ruda opálené – šli zřejmě od rána. Ukázala jsem jim, kde je Kaplice a oni poděkovali a s takovým neurčitým výrazem, plným podezření, že mě napadlo, jestli mě pro tu informaci za pár minut zezadu nezastřelí. Vypadali oba na to, že by toho byli schopní, tak jsem to riskla a řekla jsem, mládenci, taklenc bych do Kaplice nechodila, ty bundy zahoďte a ty ponožky si dejte do kapsy – a šla jsem dál. Když jsem se ohlídla, stáli na silnici, dívali se za mnou a na něčem se umlouvali. To se ví, politická moc používá veškeré možné nástroje pro svůj plynulý chod, ti dva kluci – no nevím, jestli to přežili. Tak s tímhle vědomím možné přítomnosti tak zvaných diverzantů jsem kráčela lesem. Přes obličej mě něco šlehlo a ucítila jsem, jak se mi zježily vlasy, taková husí kůže mi projela celou lebkou a cítila jsem, že mi prudce změkly kolena. V sebeobranném reflexu jsem po tom něčem chňapla a byla to větev, kolmo trčící od stromu takže si mi neobyčejně ulevilo a když jsem si upravila rozkazem svoje kolena, šla jsem dál. Naštěstí jsem znala cestu natolik dobře, že jsem se raději držela podél ní, chytal se kmenů stromů a podle pohledu vzhůru, jsem zjišťovala, jestli nescházím k cestě. Byla plná hlubokých děr, spadnout tam by znamenalo zlomeninu nebo prostě úraz a tak se mi podařilo dostat se až k hučícímu potoku, kterému se říkalo Jelení potok. Byla tam lávka ke starému mlýnu téměř bez střechy, kde se usídlili jak mi bylo vyprávěno, právě nějací ti diverzanti a pak došlo k přestřelce, kdy řezníkovi zabili ženu nebo co, prostě došlo k nějakému maléru. Na tu historku jsem si vzpomněla, když jsem konečně zase v teplém vzduchu mimo les kouřila a uvažovala, jestli mám mlýn obejít nebo ne. Obejít ho znamenalo asi hodinu delší chůze a na to jsem byla příliš unavená, ten náklad na zádech byl značně těžký takže jsem mlýnem prošla, byla tam tma jako v pekle, hmatala jsem po zdi, abych se dostala k protějšímu východu a furt mě pronásledovala přímo hitchcockovská myšlenka, že v příštím okamžiku hmátnu místo na zeď do nějakýho měkkýho ksichtu. Je zajímavé, že člověk si představuje největší hrůzy, ale když se sám dostane do skutečně hrůzostrašné situace, reaguje s jakousi zvýšenou inteligencí a nejen to, s jakýmsi fatálním pocitem, že se nedá už nic dělat.
Do strmého vrchu jsem lezla po čtyřech, už jsem fyzicky nemohla a když jsem se ocitla v kuchyni školy, která byla současně místním společenským střediskem, nalezla jsem tam absolutně ožralé muže včetně správce, kteří při pohledu na mně ustrnuli a ptali se, odkud jsem přišla. Vypila jsem hodně vody a dala si meloun – už jsem jim to řekla – a modlila se, abych už ležela v posteli na slamníku. Jeden z těch mužů, „rumunský“ Slovák mi řekl chvějícím se hlasem: - Vy stě neveděli, že stará Margula zomrela? – Ne, nevěděla jsem to a starou Margulu jsem neznala, takže mi bylo fuk, jestli umřela nebo žije podnes a šla jsem spát.
Aniž jsem se o to přičinila, vstoupila jsem do okruhu těch, po kterých jsem tak toužila, totiž po společnosti „rumunských“ Slováků jako div a jako člověk, kterého je třeba poučit. Dva mládenci Karolko a Gondék a mnoho dalších, na které si nepamatuju, mi vysvětlili, proč nastalo takové zděšení v sále, když jsem vešla do osudné kuchyně. Stará Margula tu noc zemřela. Jak jistě vím, mrtví tu noc, co zemřeli, zardousí každého, kdo se jim dostane pod ruku. Měla jsem velké štěstí, že si Margula neuvědomila, že jdu lesem, jinak bych teď ležela zsinalá v lese. a nikdo by mně neprobudil. Mrtví totiž jsou v první hodiny po smrti děsně žárliví na živé a chtějí je mít sebou jako doprovod. Je to jednoduché si to uvědomit a podle toho se zachovat. A proč jsou mrtví žárliví? Proč nejsou rádi, že umřeli? Byla přece už stará, proto se jí říkalo stará Margula. No, zněla odpověď, to nikdo neví. A nastalo přežehnání se křížem.
Byla jsem u vytržení. Ocitla jsem se v žijícím surrealismu, b vbásni požívače opia v Colleridgově Legendě o starém námořníkovi. Kolem mne se rozvinovaly nádherné, morbidní květy fantasie, starých atavismů, žila jsem ne ve dvacátém století, ale v jiném, děsivém, plném halucinací a vidin. Ano, existovaly bludičky, existovali Smrtonošové, kteří kráčí za poutníkem lesem a lze je poznat podle toho, že slabě světélkují. Smrtonoš svou přítomností stigmatizuje toho, kdo jde k vesnici, že v té vesnici někdo do tří dnů umře. Ano, existuje Živý vlas. Vypadá jako koňská hříva, jako jeden vlas z koňské hřívy. Je ho možno najít v potoce na louce, člověk si řekne, že tudy šel kůň a vypadl mu z hřívy vlas, ale to je omyl. Číhá na svou oběť a běda tomu, kde ho vědomky nebo nevědomky přinese ku příkladu na šatech domů. Ten vlas oživne a noc co noc mu vysává krev, až ten dotyčný zemře. 
Vampýrismus mě zaujal. Sedmihradsko – Drákula – staré legendy. Živý vlas mě na tolik zfascinoval, že jsem si od té doby, co mi to bylo sděleno, pečlivě vybírala místo v lese nebo na poli, než jsem usedla. Jednou se mi zdálo, že v je Jelením potoce něco, co by mohl být Živý vlas, bylo to tenké a vypadalo to jako žíně, mrskalo to sebou a ač pravé poledne – zkrátka, byl to Živý vlas, který zmizel v prudkém toku vody, protože na mně nemoh. Musím podotknout, že ani jednou, když mě varovali – měli mě za burana a chtěli mi z celého srdce dobře poradit – jsem se ani v duchu nezasmála. Vyptávala jsem se, to ano, ale zjišťovala jsem krok za krokem, že ty všechny jejich nádherně halucinativní řeči mají v sobě logiku, nepodobnou logice logického myšlení. Byly to rozšifrované kódy života svébytným způsobem. BYLA to PRAVDA. Proč by neměli mrtví zabíjet živé? Proč by neměly být bludičky? Proč by neměl být bludný kořen? Copak jich v civilizovaném světě nepotkáváme víc než v pustém šumavském lese, osídleném primitivními, ale chytrými lidmi? Copak se na kabátě těch, kteří se z vyčůraných důvodů přihlásili do komunistické strany neuchytil Živý vlas? Vampýr, který z nich vysával život jiným způsobem, jinačí metodou, vysál jim sebeúctu, vysál jim síly, potřebné k tomu, aby si člověk zasloužil jméno Homo sapiens?  Copak ve městě není bludný kořen a smrtonoš a bludičky????
Byla jsem šťastná, když mě poučovali, na dně všeho byla, pravda, primitivní divokost, ale kdo z nás, civilizovanějších a vzdělanějších, ji v kritické chvíli v sobě neobjevuje?
Jedné noci vypukla šílená bouřka, blesk stíhal blesk, jak se píše v románech, správce Kozel se mnou zatřásl, ať vstávám, že se musí okamžitě odvézt len do stodoly. Motory traktorů řvaly, světla svítily do pusté, děsivé noci jako z anglického černého románu a já jsem s Karolkem a Gondekem byla určená, abychom přejímali svazky lnu od traktoristů a ukládali je spořádaně ve stodole. Jezdila mi husí kůže po zádech, traktoristé na nás metali svazky lnu, hlava nehlava a na stěnách svítily petrolejky – stačilo pár decimetrů a byli jsme v jednom plameni. V této dramatické chvíli, kdy jsme čekali na další dělostřelbu od traktoristů se Karolko rozhodl svěřit mi něco strašného. S nimi k nám, do tehdejšího Československa, přijel sirotek, kterého vzali sebou ze soucitu. Ten se jednoho dne bez řečí oběsil na velkém starém dubu, kudy jsem často chodívala na pole. Karolko vyjel s traktorem druhý den po jeho smrti tou cestou a co nevidí! Sirotek stojí pod dubem a mlčky se na něj dívá. Karolko utekl pěšky do vesnice a odmítl ten den pracovat. Horší bylo, že několik dalších chlapců, kteří jeli do práce, uviděli sirotka pod stromem stojícího rovněž. Vyhlásilo se stanné právo všichni se společně modlili za jeho duši. Pomyslela jsem na to, jak se asi k němu chovali anebo, v lepším případě, jak se asi ten kluk cítil v neznámé zemi a bez rodičů. Nebo bylo jeho zjevení společným pocitem spáchaného zlého skutku vůči sirotkovi? Sirotek nedal nic na modlení a stál tam den co den, za denního světla, byl prý jak živý, jen se díval. Občané uznali, že na tak komplikovanou věc zřejmě sami nestačí a povolali odborníka, to jest kněze. Ten se na dotyčném místě pomodlil /musel to být chytrý chlap/ a sirotek se už nikdy v životě více pod dubem neukázal.
Při vyprávění, velmi tichém a zajíkavém, se oba chlapci neustále křižovali. Bylo to velmi zajímavé analyzovat takovou věc. Samozřejmě, že vím, že se takové věci mohou stát, ale chce to příjemce, senzibila, chce to, aby dotyčná osoba, která přízrak vidí, byla laděná na tu strunu, aby ji dokázala vidět. K tomu celá věc propojená křesťanstvím, zažehnávání pomocí rituálu.
Když jsem se o mnoho let později ocitla v Tichomoří, nepřekvapovaly mě nikterak zkazky a legendy Polynésanů. Mockrát jsem si tam vzpomněla na tu noc s Karolkem a Gondekem, na tu sílu strachu a pokory, která z nich vyzařovala. Takže, jak je vidět, nic nového pod sluncem. 
Na tu bouřku, na ty traktory, na tu naléhavost se mi sdělit, osobě z města, aby si nemyslela, že město je všechno. Naopak, aby se dozvěděla o tajemství společného hájemství a tajemství jisté vsi, kultury a národa.
Tím jsem byla jako mimoděložné těhotenství přijata do středu lidí, o kterých jsem předtím nejen neuvažovala , ale nic o nich nevěděla. Pokud jsem se při svém společenském životě nebavila u ohně s Drveňaky, posedávala jsem se ženami, které byly buď těhotné nebo měly malé děti. Šily si polštářky a peřinky a dečky a já jsem jim nabídla, že bych jim mohla nakreslit obrázky na ty věci, aby si je vyšily. Nakreslila jsem pastelkou na vankůšek, tedy polštářek, motýlka, kočičku, a jiné pitomosti. Byly nadšené, divily se, jak to umím, zkoušely samy kreslit, bylo to dost hrozné to přetrpět, tu primitivnost, tu neznalost, ale v duchu jsem s tím byla smířená, chtěla jsem se nasytit jiného světa, jiných názorů.
Moje okouzlení vyprchávalo. Karolko a Gondek nebyli takoví kamarádi, jak jsem si blbě myslela. Seděla jsem na nějaké sýpce a čekala na dovoz obilí a stala jsem se svědkem hrozné scény. Ti dva přijeli a hned jak seskočili, se dali do rvačky. Karolko, ač byl menší, mlátil Gondeka, co mu síly stačily a já jsem pochopila, že Gondek, poněkud slabomyslný chlapec, snad až mongoloid, se mu nevyrovná v síle, protože je zřejmě fackovací panák vesnice, protože se bojí msty a trestu. Karolko ho zkopal ještě na slámě na zemi a odešel s nadávkami. Gondek se dal do práce. Začal mlátit oba koně násadou od biče do hlav. Právě jsem vstávala, abych mu v tom zabránila, byla to děsná podívaná na dva koně, kteří k sobě úzkostně tiskli hlavy a snažili se ucouvnout před jeho ranami, když se vřítil správce Kozel a Gondeka začal mlátit teď zase on. Tomu klukovi tekla krev z nosu a ze rtů, utekl před tím nejhorším, co ho mělo zřejmě čekat – měla jsem pocit, že ho správce zabije – a správce přistoupil ke koním, hladil je, líbal je na tváře a na tlamy, plakal a něco jim důvěrně sděloval, aby se nebáli, nic se jim už nestane, toho lumpa že zabije.
Bylo mi jako bych byla postava z nějakého Turgeněva, život na ruské vesnici a obrátil se mi žaludek. Pochopila jsem v ten okamžik, jak nutná je kultura, zhnusilo se mi to překřížení různých citů a popudů, kterému se dával volný průběh, všechno do sebe tak zamotané, že ti ubozí koně byli jen pouhou jednou příčkou společného žebříčku na pusou a strašidelnou půdu, kde leží páté přes deváté všechno harampádí lidských emocí a hrozných, odporných skutků. Byl jsem kdesi na Východě Evropy Praha byla vzdálená, inteligentní hvězda, byť sebevíc poničená. 
Jednou na poli, kam jsem šla malovat díky svému příznivci správci, jsem zaslechla zpěv. Vedle se páslo stádo krav a ovcí. To zpíval pastýř rovněž „rumunský“ Slovák. Zpíval o vlasech, které jsou jako těžké řetězy do studny a o očích, které jsou vlastně ta studna – nebo tak něco, ale ta melodie a ten text mě ohromily, vyčerpaly, zničily mě svou krásou a velikostí citu. Šla jsem za ním a poprosila ho, jestli mi to nemůže ještě jednou zazpívat, že půjdu pryč, ale že jestli by to nemoh ještě jednou zopakovat. Byl udivený a v rozpacích, řekl mi, že si právě skládá novou píseň a že si vlastně ani nepamatuje, jak to bylo Že zpívá krávám už proto, že si všiml, že pak později se líp dojí. Tím ta řeč skončila, ale naše skoro přátelství se projevovalo tím, že jeho pes, německý ovčák, nečistokrevné téměř štěně, začal ke mně chodit spát, kdykoliv se Vávra – tak se ten pastýř jmenoval – odebral dolů do vesnice, aby tam sem tam přespal. Pastýř Vávra mi oznámil, že musím být čarodějnice, když ten jeho pes chodí spát ke mně – spával na protější posteli a ani nezavrčel, když jsem ho pohladila – protože to je pec, co nemá rád lidi a že je rád, že ho má. 
Jako čarodějnici ke mně taky chodil spávat polodivoký kocour, probouzející hlubokou nedůvěru. Když jsem se v noci probudila, viděla jsem siluetu a jeho svítící, krásné oči. Bylo to zvláštní zvíře, velmi plaché, introvertní, ale nakonec se odhodlal žít se mnou ve smíru a někdy zamňoukal na důkaz, že o mně ví, takovým chraptivým smutným hlasem vyvržence. Rdousil kuřata, ale to jsem nikomu neřekla, myslivci na něj měli dávno políčíno.
Myslím, že ze mně v té době musela vyzařovat něco jako svatost Františka z Assisi. Asi jo, protože správcova kočka mi jedné měsíční noci přinesla postupně do postole tři koťata, které dováděla na mém těle tak dlouho, doku jsem se neprobudila. V nohách postele seděla ta kočka a mlčky a významně, důvěřivě se na mě dívala. V očích měla měsíční světlo a já jsem byla šťastná smířená, silná, odhodlaná. 
Když jsem jednou pozorovala si dvě hodiny ondatru, která lovila v potoce pstruhy – jedinečná a děsná věc současně, zase Bůh bez náboženství, řád, smysl konání, čistota a vražda dohromady – tak když nakonec vylezla, ohlídla se po mně tak lhostejně, jakobych byla strom a šla po kamenech ke druhému břehu.  Jen se otřásla a měla suchou srst, to jsem nikdy předtím neviděla – připadala jsem si fakt jako Galileo, když mezi hvězdami objevil Novu – vždycky jsem znovu zakoušela ten pocit, že vůbec nic, ale zhola nic nevím o této planetě, protože jsem zašitá do kabátu kultury a civilizace jako do pytle a že mě v něm hoděj do vody jako svatýho Jana Nepomuckého, až budu umírat, takže se vůbec nedozvím, KDE jsem žila – a teď, když ta ondatra vylezla jsem se vztyčila a řekla jí, hej, ty tam, já jsem člověk, víš ty to vůbec? Znovu se mně lhostejně ohlédla a vylezla na protější břeh beze spěchu, poškrábala se za uchem a bez jakéhokoliv známky strachu. Tak jsem šla po těch kamenech za ní, udržovala jsem odstup, protože ondatry do té doby nebyly mým koníčkem a nevěděla jsem, jak se zachová, když se bude cítit ohrožená, jestli po mně neskočí – ale nic takového se nestalo. Vyšplhala se zručně do kotliny v nějakém zakrslém stromě na břehu, tam se uložila a jakoby se vykláněla z okna, se na mě dívala.  Já na ni. 
V těchto chvílích jsem věděla, že mi bude osud přát, že dobudu, co budu chtít dobýt, to všechno se na mě smálo a vyzývalo mě k boji, k aktivitě.