EK002432_0046-0056

PRVNÍ DOPIS BRATRU HRUŠKOVI HONZOVI
Praha, 29. 11. 1985

Můj milovaný bratříčku, Hruško jedna uhruškovaná,

píšu Ti jen tak, bezdůvodně, jak se říkává. Četla jsem naše povídky, cos mi je přivezl, hrabě Leon alias Lenin je vskutku parádní dílo, divím se, že nás už tehdy neutratili, a to jsme byli pouhá mládež – a teď, když jsme stářež, tak je to s náma ještě horší, jde to s námi, vážení, jde to s námi s kopce, jak se říkává. Ta naše matka musela být génius, když řekla, že jí naše povídky připomínají dobře vypečenou veku a my jsme se do toho hnedky chopili a podepisovali jsme se dr. V. K. Neboli Veka. Matka měla vůbec fantastický smysl pro humor, dyť se válela smíchy, když jsme jí to četli a Bořek, Geistenvater celé té lumpárny se radostně smál, medik jeden šerednej. Zatímco volové tancovali na prvního máje odzemky juch juch – my jsme psali nejdekadentnější a nejhnusnější povídky na světě a to jsme se ještě nad svou zvrhlostí radovali. Třeba ta věta “a hodil po něm životopisy svatých otců” a ti skřítkové, ty všechny bytosti, které v těch povídkách jsou, nejsou k zaplacení. Já si dneska myslím, že jsme byli ohromně osamocení a ztracení v tomto století, aniž jsme to věděli. Že Bořek spáchal sebevraždu v roce 1968 - nevím, jestli před nebo po příchodu bratrské pomoci z Ruska – tak se Ti vůbec tomu nedivím. Ta všechna krutá legrace, které jsme se dopouštěli, byla přece vyjádřením strašného smutku a chuti se tomu smutku pošklebovat a když si připomenu, že stejně jako Ty tenkrát, když jsi zfackoval policajta a byl jsi v lochu a měls krz to zakázané studium – už ani nevím, na jako dlouho, akorát si pamatuju, že jsi měl pěkný modřiny a žes byl pokousanej od štěnic a žes vynes nějakej moták od nějakýho zloděje, kterej jsme radostně odeslali na. místo určení – tak stejně tak Bořek přece pracoval za trest na jatkách a téměř se zhroutil, ten šlechtic inteligence a srandy dohromady. Vzpomínám, jak jednou rozhořčeně citoval přísloví “nerada koza na trh, ale musí” a označil to jako národní cynismus. No a já, která trpím celý život násilím lidí na zvířatech, se stydím pohladit koně po jeho sametové hubě, neboť i on nakonec jako koza, co nerada na trh, ale musí, je po celoživotní službě člověkovi odvezen vozem s nápisem MASOKOMBINÁAT. Hnusné.
Je zajímavé, že bolest která je daná určitému typu člověka, se vzápjetí proměňuje v sílu, dala by se označit jako boj s náchylností k pokoře, nezralé pokoře. Něco jiného je pokora podlézavého prodavače čehokoliv včetně politických ideologií a z nich vyplývajícího bahna. Ale ve skutečné pokoře vždycky znovu jako pták Fénix vstávají ze svých vlastních hrobů lidi, kteří jsou lidi a jsou silnější než předtím. Skličuje mě představa, že mám být nadosmrti silná i to, že podle Zjevení sv. Jana, toho surrealistického sensibila, se praví zřejmě správně, že všechno co je, to bylo a všechno, co bude, že už je. Doprdele hasiči! Ale kdyby měl strach opanovat veškeré inteligentní bytosti včetně zvířat a rostlin a to teda znamená taky nás, tak se raději zavřeme na hajzl a už odsud nevylejzejme – teprve po kremaci.
Neustálá bdělost ducha – abysem se vyjádřila vznešeně – trvalá až urputná touha se dozvědět: Co to dělám? Co to vlastně vidím? Čím se vlastně zaobírám? Proč to je tak? Jaké mám důvody? V čem vidím smysl? - Já si Ti trochu myslím, že celý život v sobě nabíjíme nějakou baterii – a pak, snad někdy v hodině smrti nebo po smrti? - se ukáže, kolik té baterie jsi nabil a využil a kolik ne. Nevím, jestli je jiná planeta stejně krutá a strašná jako je ta naše, ale když jsme se už na ní ocitli, tak to berme, abysme se pokoušeli osvobodit z té strašné biologické závislosti na našich ubohých tělech, to jest, abychom seznávali a chápali furt víc a víc, do konce našich dnů, že jsme byli prostě vyvržení na svět z těla matky, nevědouce proč a nač ani kam jdeme. A že na tom makáme ze všech sil, abysme to zjistily, Hruško moje.
Jdi a nezastavuj se – tak snad je to v Talmudu. Víš, co ta věta obnáší? Kolik sebeovládání, probděných nocí, pocitu marnosti a strachu, co tady vůbec děláš, co vůbec tady chceš a co vůbec znamenáš, musíš prodělat? A chtěl by ses zastavit a schovat si aspoň hlavu pod křídlo anděla. Blbci jsou odevždycky pánové světa, protože právě postrádají tu důležitou naivitu zeptat se, o co běží. Je to idealismus, to jo – aspoň je to tak označeno. Ale proč ne? Jak by ses v základních věcech obešel bez naivity? Kdyby se nerodili naivní a idealističtí lidi, tak by toho nebylo zas tak moc obzvlášť k vidění – leda politické tribuny nebo perfektní reklamy z neonů. Akorát je zvláštní to, že člověk, který v sobě začíná bořit mýty a pitomosti, je především sám v sobě a do ničeho se nemontuje – ale vždycky se střetne, aniž ví proč, se světskou mocí – to jest samozřejmě s politikou a ta mu okamžitě rozbije dršku – ačkoliv on na ty blby vůbec nemyslel, nic s nima nechtěl mít. Ti pobuřovatelé mívají poté, co zemřou, hnedle za nějaký to století postavenej mramorovej pomník. Ale za života to nemají z mramoru ani se to neleskne a ani ten život nikdo neobdivuje. Zajímavý, moc zajímavý, pořád se staví babylonská věž, pořád je to zamotaný a propletený a nikdy – nebo, tak dobrá, buďme optimističtí – tak třeba za stotisíc let se to upraví. To bude idyla! To je klika, že u toho nebudu! Ale musím Ti říct, že já jsem tak zatvrzele uvnitř té své existence, že s ní komunikuju a že se vůbec nemíním vzdát se svejch práv na to, že jsem sem byla vymrštěná a to musím popravdě říct, že bývám i šťastná z toho pohybu, z té pohyblivé děsně těžké záležitosti, já Ti řeknu neuvěřitelnou věc, že dokážeme být šťastní, ať jsme na tom jak jsme na tom, když to ovšem dokážeme. A já teď právě v tuto pozdní hodinu, co Ti píšu, jsem dobrá, až je to trapný vzhledem k okolnostem mého života – no, je to fakt na stydění ale jak se říká – já jsem momentálně šťastná.
Kocour Bajaja postonává a taky ohluchl, vymyslela jsem si to, že mu ukazuju stanoveným gestem, že má připravený jídlo nebo aby se šel projít na terasu a víš, že brzo, za pár dnů, se to naučil? On je chromej, viděls ho sám a už jako kotě mi ho doktor doporučil ihned utratit – no jo, ale to já jsem nemohla, on se na mne už DÍVAL a tak doufal v život jako každej jinej člověk – copak je to taková propast to pochopit, chápat našeho planetárního spoluobčana co se jmenuje kočka? Teď už je starej třináct let, vím, že brzo umře, má problémy s mozkovou mrtvicí, jak mi řekl doktor a já zaplatím nefalšovanej a značně velkej peníz – nevím sice, komu – ale vím, že to bude strašně drahý. Jenomže, prosím Tě, za kterou lásku se neplatí jinou mincí, než je ta nákupní? Láska je přece fenomén, co pořád lítá prostorem a časem, ať je doba, jaká chce, čert ji vem! - je to sice těžké břemeno, to milování, ale táhneš to jako věrný kůň nahoru. A láska Tebe.
Já jsem teď už skoro dopsala takovou filmovou povídku, zatím leží nedaleko dveří a já se nesháním vůbec po nikom, kdo by o to mohl mít zájem, protože nejsem na hlavu padlá, to zaprvé a za druhé KOMU? a KAM? bych to měla dávat, myšlenky, na kterých mi záleží jako na vlastním životě, hergot? Má to ale svoje výhody, onehdy jsem šla městysem od hlavní návsi doleva a bylo mi ouzko, on ten listopad je hnusný, pořád samá tma a pořád samá zima a pořád dokola a tak dlouho to každej rok trvá, že to není k vydržení – ale ne, vlastně ne, to by chtělo mít šanci volit mezi popravou a doživotním listopadem a možná by se stalo, že by člověk k tomuto ponurému měsíci změnil mžikem postoj. No a jak jsem šla a bylo mi smutno, tak jsem si představila to jezero, o kterém je v tom scénáři řeč – vlastně celý děj se omotává kolem té vody a jak jsem si to představila, hned mi bylo dobře, těšila jsem se k psacímu stroji, ta voda tak voněla a bylo tak teplo – ale to Ti asi připadá jako hodně velká pitomost, ne? Když Ty jseš technik technická a tak se zase budeš šklebit jako tehdy, když přišel na zahradu Dušánek Veselý v té odporné džokejské čepici a řekl, leden únor březen Buben a ty ses tak příšerně šklebil a dál sis hrál - to jsme něco stavěli, snad nějakej domek nebo co - a dělals, že neslyšíš a on opakoval leden únor březen Buben a čekal, až se začneš válet smíchy a Ty zase nic a on se urazil a odešel a teďka v posledních letech zastupuje silně LID a má patřičné postavení, takže to je vlastně ten jím předpovězený BUBEN. Doufejme v bubnování, ó, bubeníci, bubeníci.
Přímo Víťa Nezval, že? Vyrostla nám spousta malin, tož ať žije maršál Stalin – on si ten Nezval omylem myslel, že mu na tyhle jeho fórky někdo skočí, ale to se mýlil, ach, velmi!!! V této současné realizaci jeho snění, až vysnění nového světa se takový hovadiny netrpí a dokonce nesmějí – je to fakt divný jako při té stavbě babylonské věže – to mi pořád ňák leží v hlavě, to známé spletení jazyků, ta nesrozumitelnost a omyly z té nesrozumitelnosti vyplývající. Dyť on ten Nezval tak skvěle překládal a napsal třeba: Ty jenž jsi miloval jak Andrea del Sarto / vrať očím žen svůj šátek z hedvábí/ a víš-li, že je smrt jen okamžik jen salto/neohlížej se už dobrý den jestřábi. -TO je přece jedinečný, já to přímo vidím, i když vůbec nic nevidím.
To, co jsi říkal: že Ti čepice sovětských generálů evokují kulatou svatozář z ikon, že jsou dementně kulatý nad lidskou lebkou a že to bude nějaký podvědomí, tak to myslím bude pravda. Ono přece v nich musí dožívat a přežívat a žít to pravoslaví a to znovuvzkříšení - nijak se tomu nedivím, je v tom aspoň naděje- a jak jsi říkal, že Ti to připomíná nějakej oltář, když je vidíš na tribunách, kde se to červená červeným sametem/ zdánlivě, je to dělaný z hadrů nejnižší kvality, ale jako náhražka to plně stačí/ a něco jako zář z těch žlutejch hnusnejch písmen a nápisů - ono samo o sobě si takové spojení červené se žlutou může dovolit jenom Malevič nebo Kandinski - musíš mi prominout, že Ti je připomínám, ale já tomu, pane bratře, krapánek rozumím, velmi se však za tuto politováníhodnou sympatii omlouvám - to víte, bratře, máte sestru nepatřičnou, dyť já neumím násobit o dělení ani nemluvě, to jsou pro mě děsivé katakomby a přitom si ale představ, že mám teoreticky vzato ohromný vztah k matematice a baví mě dívat se na matematické vzorce jako na obrazy s cizí šifrou, jako na dopisy mě neznámého původu - ne! nekácej se, Hruško, čti dál, prosím Tě o to! Já to případně odvolám, to chce nátlak, nesmíš být hodný bratr, ale zlý bratr! Jo a já jsem došla k překvapujícímu zjištění, že když takovou tribunu vidím já, že mi to něco připomíná a pak jsem přišla na to, že mi to připomíná barokní obrazy. Ty horizontálně srovnané figuríny salutujících potentátů, to kulatý nad hlavou, to mě napadlo až po Tvém sdělení, to žlutý oznámení, že zvítězíme a bude navždy pokoj od všech smradů, co nosej brejle a příliš čtou – to je přímo pamlsek. Víš, nač jsem přišla? Že ta červená zastupuje královský nach neboli šarlat a ta žlutá se sovětským svazem na věčné časy, že zastupuje ZLATO. Věř tomu, že to tak je, je to akorát nečitelný tím, jak je to barbarsky a nepoučeně pojmuto, jak je to primitivní – jednou jsem to říkala panu Werichovi ještě když jsem u něj malovala dekorace a taky jsem tam dělala kostýmy pro různý revue – a Werich povídal, že to není špatná idea, že na tom něco může být – jenže my jsme se neznali natolik dobře, abych byla mohla vykřiknout: co??? Samozřejmě, že to není špatná idea, to je PRAVDA!!!
Oni totiž v tom Rusku zřejmě přišli na pompu baroka díky socialistickým idejím – to se mi moc líbí, je to prostě velká sranda. A voni to nevěděj!!! Všimla jsem si jedné věci na výstavě ikon na pražském Hradě kdysi dávno. Dívám se jako cvok, ikony nádherný, jedinečná barevnost, ale něco mi nehrálo a pak jsem přišla k jednoduchému výsledku. Podívala jsem se na datování těch obrazů - teda ikon - a jedny byly z patnáctýho století a kdoví, jestli ne z desátýho nebo pátýho, to by mělo ještě větší šmrnc - a ty druhý třeba z devatenáctýho století a to mě ohromilo a podalo bleskovou informaci, protože Evropa prodělala v tom jednom tisíciletí v malířství výbušný vývoj a najednou se mi ty ikony propojily s kupříkladu čínským oblečením, které se vůbec nemění, co se siluety, obrysu, tvaru týká a už jsem byla v Asii, kde panuje jiný pořádek, co nám pomateným Evropanům připadá divný. Na těch ikonách kupříkladu jejich svatý Michal je pokaždý skoro stejnej, ty ikony mají obdobnou kompozici, trochu jiný rukopis nebo změnu v barvě, ale vpodstatě je to udržování tradice a nic jinýho. NENÍ TO MALÍŘSTVÍ. Když seš věřící, tak pro tebe bude svatej Michal vždycky stejnej a ikona je jednou ikona a nic se na ní měnit nebude, kór ne kvůli tobě a tvejm individualistickejm choutkám, holoubku. A tuhle prasárnu myšlenkovou oni přinesou na zlatým tácu a prej, podívej se, to je, co? A žádnej surrealismus a žádnej kubismus se u nás konat nebude, my víme svý. To holky Válovy, jak jsem Ti o nich tolikrát vyprávěla, byly se svazem výtvarných umělců v Moskvě a byly v tom jakýmsi obchoďáku, co je pýcha Moskvy. A tehdy se nosily – jak to už v módě platí – zničehožnic špičaté boty, taková novinka, kdežto staromilci nosili stále boty s širokou kulatou – no co mám dělat – teda špičkou, i když to špička nebyla. A ti naši malíři měli tu útlou špičatou obuv a najednou prej, kde se vzal tu se vzal, stál před nima nějakej Rus a ukazoval posměšně na jejich boty a křičel: - Nechte nám naši širokou vlasteneckou obuv! - Měl takový boty na nohách a nejen že si splet sovětský vlastenectví s módou, ale vytvořil něco geniálního po vzoru dalších, dyť oni takhle zfosilovali kromě svatýho Michala a obuvi i toho Marxe, dyť ten je v sádře a ze sádry, nehejbá se, pouze platí v rámci TRADICE, ŽE ON JEDINEJ MĚL PRAVDU. To jsme teda dopadli. My jsme si stěžovali a hovno jsme si vystěžovali, jak se říká ve Švejkovi.
Tak zvané lidové masy – to je polodivoká smečka, to je ďábelský dílo. A přitom je každý jednotlivec povětšinou nevinen, jak taky vypráví Hašek, jak ten pán v tom kriminálu co byl osočen, že urážel císaře pána, furt opakoval: já jsem nevinen, já jsem nevinen. Takovej chlap, to je jeden článek řetězu, ze kterýho je vykovaný každý fašismus a každá totalita, ten udělá všechno, aby se měl pozdějc co nejhůř, protože se chce hned teď mít co nejlíp v rámci daných okolností a skočí do vody, aby prokázal svou bestiální solidaritu s jakýmkoli sebeidiotštějším režimem a pak pláče nad popravenejma a nad válkama, blbec. Jak Tys jednou říkal: několik set kreténů vyhlásí válku a několik milionů kreténů do ní okamžitě jde. No jo. Ach jo.
Chytrej člověk – a vůbec teda člověk jakožto homo sapines – sapiens, jak Ty mazaně říkáváš, ten má v sobě stud a místo aby své nepřátele uškrtil na místě a hodil je do vody, pokud možno svázaný a v pytli, jak by to oni udělali s ním, smiřuje se nevědomě s rolí služebníka Páně, který má jakoby to stádo příšer bez rozumu v hlavě na svědomí a na starosti. To je vůbec vysoce ohavná role, která je přisouzená uvažujícímu člověku – nemůže jinak, než se slitovat z pochopení – všimni si, že se nikdy nesešel soudní tribunál s inteligentními lidmi, kteří by řvaním vyhlašovali smrt i tomu nejhrůznějšímu vrahovi – a tady v rodných Čechách stejně jako kdysi v Athénách při soudu se Sokratem – se našlo dost řvounů, kteří jásali nad vynesením rozsudku smrti nad takovou Miladou Horákovou. Inteligence je pokaždé ten nejslabší článek v davové psychóze, která je – ale jak je to možný, hergot??? - pokaždé nejsilnější. Podlehnutí pudům sadismu, lovecká vášeň nad ubohou prchající liškou – to je, pane, páka, ke které nikdy nikdo nemusel lidi nutit. A co to “zmanipulování” lidí? No, to je jednoduchý. Je to vlídné oslovení těch, kdo chtějí přežít anebo jsou úplně blbí anebo oboje dvoje dohromady a řekne se jim měkkým, ale velmi hlasitým hlasem: POJĎ. Jak mohl být ten Einstein tak pitomej, že se ptá Freuda, jak to, že lidi tíhnou okamžitě ke zlým věcem, ale k dobrým že je zapotřebí církví a jiných nápravně psychologických metod? No – Einstein sám má na triku atomovou pumu – nevím, jak se stavěl k Hirošimě, jestli si zacpal uši nebo dělal, že spí, kdoví. Ale stejně se mi to na něm nelíbí, měl vyhlásit otevřeně svoje stanovisko k tak příšerné věci, která tím, že se stala, což byl precedens, tak se samozřejmě bude opakovat. Dyť se Hitlerem otevřely dveře do temnot - a lidi si doteďka myslej, že když padl nacismus, tak že je to vpořádku. Hovno je vpořádku, otevřel pekelný vrata a těma bude proudit pekelnej vzuch ještě moc dlouho a jsem zvědavá, kdo je začne aspoň přivírat.
Je to zde odjakživa příšerný – tahle doba je repríza jinejch slavnejch oper v dějinách – lidi holt neuvažujou, že JSOU LIDI, to jim nestačí, oni k tomu potřebujou dodat, že jsou lidi takového a onakého PŘESVĚDČENÍ, NÁBOŽENSTVÍ, NACIONALITY a s tím spojený přesvědčením, že pouze jako LIDI by neobstáli, kdyby touto žluklou čokoládu politou PRAVDU nehájily. Ach Bóže, Bóže. Člověk je věc ničemná, nemocná a hlúpá – jak napsal jednoho pro něj jistě velmi těžkého dne Petr Chelčický.
Ale já už jsem dospěla k určité formě šílenství/????/, že mi to jde pořád víc pod kůži, protože nějak vyciťuju, že to všechno, co říkám, jsou celkem rozumný dedukce a z nich vyplývající rozumný zármutek - ale současně vyciťuju, že to není pravda jen takhle, jak se to píše samo, že je to všechno nějaká nesrozumitelná součást lidské hmoty, že se odehrává za našimi zády, za zády nás všech nějaké propojení nějakých molekul a atomů a částic, které nemají zatím označení, že v případě inteligence spojené s čímsi, čemu se říká mravnost, etika a tak - že právě teda v případě inteligentní bytosti se rovněž odehrává něco tak nepochopitelného, jako by to byl třeba miniaturní záznam mini atomové energie. Že ta vřava, plná krve a zoufalství, kterou LIDI VŽDYCKY VYTVÁŘEJÍ VLASTNÍMA RUKAMA, aniž jsou si toho vědomi, je stejně platná a zákonitá jako kladený odpor a oponentní postavení myslícího člověka – že to má v té hmotě, lidem neznámé a přitom v ní žijou a žijeme všichni - že to má nějakej vzorec. Úplně přesně se opakují tytéž situace tisíce let starý modely, přímo dokonalý návody, jak to nedělat, aby nebylo zle, ale ono se to NEVÍ, Hruško, ono se to fakticky neví!!!!!! Takže ten vzorec furt platí, to znamená, že to sebou přináší to tělo s tím divným pojmem ducha – jen chabě působícího na širší zájemce – a přitom to, co se dohaduju, to jsou jen všeobecné formulace.
Ku příkladu – na obhajobu své šílenosti – jak je možné, že jeden člověk v sobě nepotlačí přirozený sadismus, který je nám vrozen, dán, a jiný člověk hov sobě zcela bez násilí odhadne a potlačí? A proč je těch, kteří to v sobě potlačí vždycky míň a těch druhých víc? Formule – přesně předepsaná – to si myslím teda já. Vždycky znovu a znovu sklesle uvažuju o humanismu – je to sen, je sice možný, že se někdy uskuteční, jenomže to by se asi musel změnit tvar lidské lebky a asi bysme nesměli mít ochlupení na různých částech těla /začínají mi sem tam růst fousy které pečlivě odstraňuju/ a ty špičáky na trhání masa kořisti a ty řezáky na ukusování a ty drápy na rukou a na nohou. No jo, to je právě to, čeho si v tom těle nikdo nepovšimne, protože je to jeho, nikdo si nevšimne, že má tyhle ZNAKY, že je nositelem těch znaků, že se k nim a skrze ně vyjadřuje, že uskutečňuje svoje tesáky v tlamě, nyní díky technice, napalmem a atomovou pumou – za těma odpornejma rekvizitama se přece tyčí holý trup netvora, který není schopen odhadnout v sobě tu divokost díky znakům, kterými jsme obdařeni!!!!!
Hele, brácho, nevíš, co mám dělat, abych si nic o ničem nemyslela?
Mně to moje myšlení připadá jako střevní potíže – já utírám v kuchyni skleničku, začnu v jedenáct dopoledne, pak se podívám na hodinky a je třičtvrtě na dvanáct a to já to furt ještě šmudlím, protože jsem měla celý ten čas ty střevní potíže. Je to hrozný, Ti řeknu. Ale celkem si myslím, že to, co jsem Ti napsala o tom vzorci, že je vpodstatě příprava na smrt, já aspoň doufám, že mi to bude jednoho dne ˇúplně fuk. Ale bohužel musím dodat, že těm eSeSákům ze Zbabělců od Škvoreckýho to bylo po mučení jistě taky fuk – takže to už tak asi ve smrti bejvá. A to jsem radši zvolila literární příměr z románu – nepřej si vědět, co mě v takových souvislostech všechno napadá. Mám dojem, že se z toho nikdy sdostatek nevypíšu a nevybleju. A zveřejňovat to. - zaprvé to samozřejmě nejde, ale i kdyby to šlo v jiných časech, ve které doufám, tak bych to stejně neřekla, bála bych se, abych nezpůsobila víc škody než užitku – a já, která na užitečný věci často nebo hodně kašlu, bych neměla odvahu o tomhle tématu vůbec s někým mluvit, kromě s Tebou.
Jestli jsi to dočet až sem, tak Tě pasuju na rytíře. Pamatuješ na ten fórek z nějakýho anglickýho časopisu, to jsme se nasmáli, jak je na obrázku král s mečem v rukách a před ním klečí rozpůlenej rytíř, celej vejpůl a nějakej ministr říká tomu králi: Veličenstvo, s prominutím, na rytíře se pasuje běžně mečem naplocho. - A ten král měl takovej blbej a udivenej výraz ve tváři. A rytíř vejpůl. No, obraťme list, Krumbachová, jak říkal pan profesor Ryšánek, který jinak celkem vždy k uspokojení studentů dodával “k čertu”, na to jsme se vždycky těšili jako ti vojáci při kázání feldkuráta Katze, když začal mluvit o trnité cestě hříchu - takže obraťme list, pane inženýr, protože jsem se teďka dívala do tmy do okna nad stolem, ječí tam pěknej vítr a taky mi myslím táhne na nohy, protože nemám opravený takový ty vycpávátka do dveří na terasu - a tak jsem si při tom zevním jekotu vzpomněla na slunný den, kdy jsme spolu seděli na letišti a kolem Tebe šel takovej fešnej pilot a Tys ho pozoroval zvlhlým okem a on ti řekl, tak co, čajíčku? a já jsem Ti záviděla jeho přízeň - ta letecká kombinéza a ten optimisticko výlučně supermoderní výraz v ošlehané tváři - to víš, holky jsou na mužský už od malička, co bysme si povídali. A na hrdiny jsou extra vysazený – viz souvislosti s předešlými úvahami o vzorci – ale pravděpodobně si nebudeš pamatovat, že když jsi mi strkal k nosu svůj kapesník, abych se vysmrkala, vždycky jsi ho pečlivě rozlepil, celej teplej z kapsy a do nějak trochu měkčího místa jsi mi vnořil nos a mě to bolelo, ten nos příšerně bolel, ten nos byl ve šmirglpapíru. A jak jsem tehdy hodila tu dlažební kostku do ksichtu toho maďarskýho kluka, co se na Tebe sápal a jemu tekla krev a utekl s mnoha výhružnými slovy a Tys řekl poté, co událost odezněla díky vržené kostce – no tak vidíš, zase jsme u Tvé milované antiky – kostky jsou vrženy a vykřičík – tak Tys řekl: já to na tebe řeknu! Teda povedenej bratříček, jen co je pravda. Já samá vášeň a touha Tě osvobodit z potupy a Ty – lhostejnej cynik. Zachráněnej navíc.

Tak Hruško moje drahá, pozdravuj Jabko. Líbám Tvá

Švestka